Vladimír Václavek

“Vedle domu táboří ruští vojáci, na křižovatkách stojí další s praporky a ukazují, kam mají jet. Co to udělalo s lidmi, bylo strašné. Bylo to obrovské zranění pro duši národa, které trvá dodnes. Viděl jsem, jak rychle se to změní. Jak to sami lidi změní. V té době jim ještě nikdo nehrozil, a už převlékali pláště. Ti, co je nejrychleji převlékli a byli paní učitelky a páni učitelé, byli zase nejrychleji soudružky učitelky. Na druhé straně to ukázalo charaktery lidí a to, co v nich je. Bylo vidět, jak dospělí brečí, jak jsou zranění, to zoufalství a beznaděj. Popsané tovární komíny a nápisy na zdech. I mě to na celý život nějakým způsobem uvnitř zranilo. Bylo mi sice devět roků, ale vnímal jsem to dost.”

„Do toho se tam zjevila Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, nějací dva myslivci s páskou PS VB. Byl to typ lidí, které jsem nesnášel ze všeho nejvíc. Dobrovolně chodili s policejními hlídkami po městě a perlustrovali a otravovali lidi. Pro mě to bylo úplně nepochopitelné, fakt jsem je neměl rád, budili ve mně až agresi. Chtěli po mně občanku, a já zrovna nepracoval a za komunismu bych za to šel do vězení – za příživu. Vstal jsem a odstrčil je, až spadli na zem. Někam jsem zaběhl a říkal si, co teď. Bylo mi jasné, že když jsou tu oni, budou poblíž i policajti. Byla tu jen jedna vesnička, kde byla jedna hlavní silnice a všude kolem jen les a hluboké závěje. Tam jsem neměl šanci, protože bych umrzl. Viděl jsem, jak auto projíždí po hlavní, hledali mě. Přikrčený někde za popelnicemi jsem věděl, že mě tady najdou, dlouho bych tam nevydržel. A teď mi přišla intuice, podíval jsem se tím směrem a tam byl jediný dvoupatrový dům a nahoře v podkroví se svítilo. Vydal jsem se za světlem, vešel dovnitř – nebylo zamknuto. Vyšel jsem úplně nahoru a zaklepal na dveře. Otevřel dvoumetrový chlap s vousy a říkal: ‚Co je?‘ ‚Honí mě policajti.‘ ‚Pojď dál.‘ Uvnitř byl skvělý mejdan až do rána.“

„To bylo tak, že jsem topil jednu zimu v nějakém podniku v Brně. Topič, to bylo takové dobré zaměstnání. Člověka tam nikdo nějak moc neprudil, člověk si tam tak nějak zalezl. A mně se stalo, že někde jsme byli na nějaké party, která se protáhla, a nepřišel jsem do práce asi tři dny. No, a teď protože tam neměli žádného, kdo by tam mohl topit, tak za mě topil ředitel toho závodu. A když jsem tam přišel, tak on mi řekl: ,Když se vám to stane příště, tak už vůbec nemusíte chodit.’ Tak jo, tak já jsem topil dál a pak se mi to stalo příště, tak jsem nepřišel prostě, protože tak mi to řekl, tak jsem nepřišel. A potom, já nevím, po měsíci jednou ráno, v šest ráno, klepání na dveře a tam policajti za dveřma. Tak mě naložili do auta a ještě další jsme nabírali po cestě a odvezli mě k nim. Pak zase si mě tam vzal na paškál nějaký takový starší policajt a proč teda nechodím do práce a co mi hrozí, mi říkal. Já jsem to věděl dobře, co mi hrozí. No, já jsem mu to řekl na rovinu: ,Podívejte se, mně to řekl ředitel, že když nepřijdu, tak už nemám chodit.’ Tak to dopadlo tak, že on vzal telefon a za chvilku přišla paní z osobního a dala mi razítko do občanky a já jsem odešel. Ředitel to dosvědčil, byl to rovnej chlap.“

„Musely se dělat přehrávky, to člověk nemohl začít hrát, musel jít na nějaký přehrávky, kde ho zkoušeli jako z dějin Komunistické strany Československa a nějaký hovadiny jako. Kde tam seděl jako předseda komise nějaký zpěvák z místní operety v mysliveckém. Ale to se mi nějak podařilo potom.“

„To jsem mohl mít tak třináct roků a zrovna v Českým ráji jsem byl u kamaráda a zrovna tam zazněla nějaká krásná písnička, nějaký krásný poetický text a mě se to tak dotklo uvnitř a úplně jsem si říkal, to jsem mohl chodit tak do osmé třídy, ale říkal jsem si: ,Tohle bych chtěl dělat. Něco takovýho, tohle bych chtěl, aby se to lidí takhle mohlo dotknout, nějak tu krásu, to chci.’ A to bylo takový první uvědomění a to ještě není takový to, že si člověk řekne: ,Tak a teď budu muzikant.’ To ještě není tak daleko, ale opravdu, že jsem si uvědomil ten dotek toho. A podruhé to bylo, to jsem mohl mít šestnáct sedmnáct a já jsem byl hodně samouk a hodně jsem hrál klasickou hudbu na tu kytaru, s tím jsem začínal taky. A pak jsem potkal takovou partičku Cikánů, kteří se pak stali moji nejlepší kamarádi v té době a my jsme si tak někde u nějakýho ohně a on tam hrál nějakýho Jimiho Hendrixe a mně úplně spadla brada, jak hraje úžasně a co je to za hudbu, protože já jsem to vůbec neznal. Tak oni, ať zahraju taky, tak já jsem zahrál toho Bacha, tak jsem se styděl. A oni se mi zas po letech přiznali, že zas jim spadla brada, tak jsme se tak oťukávali a oni mně říkali: ,Tak příští týden tam je zábava a tam kapela nám půjčí nástroje, může zahrát, tak přijď se podívat.’ Tak jsem přišel a teď oni začali hrát a v té chvíli se něco stalo a to přišla obrovská síla a mně se úplně rozpadl svět a najednou jsem vnímal tu sílu a tu hudbu a to byl takový druhý moment, kdy mi ta hudba dala znamení, že je to moje životní cesta.“