Vladimír Václavek

* 1959

  • "Nesměli jsme nastoupit ve svých krojích a měli jsme přijít bez nich. Byl večer a kamarádi seděli ve stanech a brečeli. Měli jsme [ve skautu] bobříky a ty si člověk musel vysloužit nějakým činem. Bobřík zdravotnictví, bobřík odvahy – to jsme museli jít nějakým lesem. Člověk musel vykonat činy a pak měl na rukávu odznak bobříka. Ráno jsme to nesměli mít na kroji a všichni kolem mě to ve stanech párali. Ve mně se zase něco vzbouřilo – jsem už takový. Všichni ráno nastoupili bez toho a já jediný z celého tábora jsem je měl. Přišla ke mně vedoucí a začala mi je strhávat z rukávu. Když jsem si to později vybavil znovu, bylo to, jako by mi je fyzicky strhávala z masa. V té chvíli jsem odešel z nástupu i z tábora. Mám z toho takové matné vzpomínky. Šel jsem nějakým lesem mimo ulice, aby mě nikdo nemohl najít. Kousek jsem šel po cestě, tam bylo auto a uvnitř nějací chlapi, asi z tábora, a hledali mě. Zastavili a chtěli mě naložit, a já utekl do lesa. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, šel jsem cestičkami a došel do nějaké vesničky na vlakové nádraží. Ani nevím, jestli jsem tam byl přes noc, ale na tom vlakovém nádraží mě pak našel táta."

  • “Vedle domu táboří ruští vojáci, na křižovatkách stojí další s praporky a ukazují, kam mají jet. Co to udělalo s lidmi, bylo strašné. Bylo to obrovské zranění pro duši národa, které trvá dodnes. Viděl jsem, jak rychle se to změní. Jak to sami lidi změní. V té době jim ještě nikdo nehrozil, a už převlékali pláště. Ti, co je nejrychleji převlékli a byli paní učitelky a páni učitelé, byli zase nejrychleji soudružky učitelky. Na druhé straně to ukázalo charaktery lidí a to, co v nich je. Bylo vidět, jak dospělí brečí, jak jsou zranění, to zoufalství a beznaděj. Popsané tovární komíny a nápisy na zdech. I mě to na celý život nějakým způsobem uvnitř zranilo. Bylo mi sice devět roků, ale vnímal jsem to dost.”

  • „Do toho se tam zjevila Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, nějací dva myslivci s páskou PS VB. Byl to typ lidí, které jsem nesnášel ze všeho nejvíc. Dobrovolně chodili s policejními hlídkami po městě a perlustrovali a otravovali lidi. Pro mě to bylo úplně nepochopitelné, fakt jsem je neměl rád, budili ve mně až agresi. Chtěli po mně občanku, a já zrovna nepracoval a za komunismu bych za to šel do vězení – za příživu. Vstal jsem a odstrčil je, až spadli na zem. Někam jsem zaběhl a říkal si, co teď. Bylo mi jasné, že když jsou tu oni, budou poblíž i policajti. Byla tu jen jedna vesnička, kde byla jedna hlavní silnice a všude kolem jen les a hluboké závěje. Tam jsem neměl šanci, protože bych umrzl. Viděl jsem, jak auto projíždí po hlavní, hledali mě. Přikrčený někde za popelnicemi jsem věděl, že mě tady najdou, dlouho bych tam nevydržel. A teď mi přišla intuice, podíval jsem se tím směrem a tam byl jediný dvoupatrový dům a nahoře v podkroví se svítilo. Vydal jsem se za světlem, vešel dovnitř – nebylo zamknuto. Vyšel jsem úplně nahoru a zaklepal na dveře. Otevřel dvoumetrový chlap s vousy a říkal: ‚Co je?‘ ‚Honí mě policajti.‘ ‚Pojď dál.‘ Uvnitř byl skvělý mejdan až do rána.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chomutov, 17.09.2025

    (audio)
    délka: 02:04:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hodnoty existují a kdo je chce nalézt, ten je nalezne

Vladimír Václavek
Vladimír Václavek
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Václavek se narodil 16. prosince 1959 v Rýmařově Vladimíru a Miloslavě Václavkovým. V dětství trávil mnoho času se svým dědečkem, který mu vštípil lidské hodnoty, jež ho provázely celým životem. Začátkem roku 1968 vnímal ve společnosti rozvolnění a možnost svobodně se nadechnout. Nastoupil do Junáka, kde ho vedli k lásce k přírodě. Tento krásný čas však přerušil srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. Viděl pláč a zoufalství lidí, nápisy na komínech i zdech domů a náhlé „převlékání kabátů“. Propaganda se objevovala všude – ve škole, na ulicích, v novinách i v televizi. O rok později utekl ze skautského tábora, kde byl konfrontován s projevy moci. Po základní škole se v Ostravě vyučil elektrikářem. Dospívání pro něj bylo těžkým obdobím. Začátkem 70. let se začal věnovat hudbě. Přestože neuměl noty, vytvářel si vlastní tabulatury a začal skládat první písně. V 16 letech dostal jasný impuls, který ho nasměroval na dráhu hudebníka. V Rýmařově založil svou první kapelu s názvem Modrá invence. Roku 1978 nastoupil v Prešově základní vojenskou službu a po půl roce se stal radistou. V Prešově zůstal celé dva roky, hrál v kapele a seznámil se s Martinem Havelkou. Po návratu z vojny spolu v Brně založili kapelu Maňana. V Divadle Na provázku poznal Ivu Bittovou a Pavla Fajta, s nímž později založil hudební skupinu Dunaj. Byl zakladatelem alternativní scény v Československu a často hrávali koncerty v utajení. Během sametové revoluce se účastnil demonstrací v Praze a cítil ve společnosti naději na lepší budoucnost. V 90. letech vystupoval s Dunajem také ve Vídni, v legendárním klubu Nachtasyl, který vlastnil mluvčí Charty 77 Jiří Chmel. V době natáčení v roce 2025 žil v Německu.