Jindřich Tomášek

* 1944

  • „Brácha už byl velkej, tak ho dal do zemědělský školy do Čtyráku [Čtyři dvory, část Českých Budějovic]. Táta ho tam nechtěl moc dát, ale maminka chtěla, aby šel její kluk do školy. Její rodina, ti byli všichni vzdělaní lidi. Jejich děti už tenkrát měly maturitu – dva byli zemědělci, jedna učitelka a lesák. Prostě takoví hodně vzdělaní lidé. Tak šel. Po půl roce si ředitel zavolal tátu a řekl: ,Vy nejste ani komunista, ani lidovec. Nesmí tady ve škole být, půjde do dolů. Tak mu sežeňte nějakou práci, ať nemusí do těch dolů.´ Táta šel a koupil další pár koní. Klukovi bylo 16 let. Dal ho do Benešova nad Černou. Na náměstí je takový hotel, dodneška je tam. Tam měl ustájené koně vzadu a bydlel tam. Šestnáctiletý kluk tam tahal v těch kamenech, v těch horách dříví. Maminka tam jednou za týden jela na kole. To si už dneska nikdo nedovede představit a měla košíky, vezla mu tam jídlo, aby něco měl. Když tam vydělal peníze a koupil nový traktor v padesátým roce, tak za třičtvrtě roku přijeli soudruzi a sebrali nám ho z pole, ani nás nenechali dosíct. Měli jsme i samovaz. Sebrali, nedali za to ani korunu.“

  • „Tam [v Hluboké u Borovan] byl předseda strany, jmenoval se Jarda Padrta, úžasný člověk, aktivní, hasič, společenský člověk, držel tu vesnici pohromadě a dělal předsedu strany. Byl kovozemědělec, měl dvě kravky a dělal svářeče ve Velenicích v dílnách. Ten řekl: ,Ne, já to nepodepíšu. Ne, nepodepíšu.´ Svolal veřejnou schůzi sálu do hospody a řekl: ,Tomášek – říkalo se k nám po chalupě k Táchům, my jsme ani na jméno Tomášek neslyšeli, jenom Táchů se vždycky říkalo – Táchů chtějí stěhovat a my to musíme odhlasovat, jestli jsme pro nebo ne. Já to sám nepodepíšu. Než dám hlasovat, tak si uvědomte, jak vám jezdil a nasazoval život do mlýna. A lidi všichni prostě byli proti tomu, takže nás nevystěhovali.“

  • „U nás to JZD nemohli založit. Nemohli. Tam chodili, říkali jim pohůnci z okresu, kteří to měli na starost. Všichni říkali: ,Až podepíše Tácha, ta to podepíšeme my.´ Jako táta. Tomášek. Nikdo nepodepsal. Byli komunisti, ale nepodepsali. Byli ve straně, ale nepodepsali to. A oni se chovali k tátovi hrozně, aby to podepsal. Jednou přijeli odpoledne, bylo horko. Vedli ho k druhému sedlákovi, který měl asi 12 hektarů, ale hospodařil dobře, byl takovej dobrej zemědělec, nebyl úpadkovej. Vedli ho, že on, můj táta, ho musí přesvědčit. Vedli ho po návsi, zrovna tam je taková křižovatka, kde bydlel předseda strany, jak jsem říkal, Padrta. Ten vyšel ven, byl doma z práce, a říkal: ,Tácho, kam tě vedou?´ [Jan Tomášek:] ,Mám přesvědčit Honzu Němců, aby podepsal JZD.´ [Jaroslav Padrta:],Nikam nepůjdeš. Ty nikam nepůjdeš. Kam bys chodil? Od toho jsou tady oni. Oni jsou od toho placení, oni mají přesvědčovat, ne ty.´ Táta se zarazil a řekl: 'Ne'. A oni: ,Pojďte, pojďte na něj.´ Tak vzal košili, takhle ji na sobě roztrhl a psychicky se z toho zhroutil a byl v nemocnici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 25.11.2024

    (audio)
    délka: 01:27:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 10.01.2025

    (audio)
    délka: 42:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni říkali: Až podepíše Tácha, tak to podepíšeme my

Jindřich Tomášek při natáčení v roce 2024
Jindřich Tomášek při natáčení v roce 2024
zdroj: Post Bellum

Jindřich Tomášek se narodil 28. května 1944 jako nejmladší ze čtyř dětí Janu a Marii Tomáškovým v Hluboké u Borovan. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Tomáškovi s výměrou svých polností 22 ha polí a 4,5 ha lesa stali kulaky a byli tvrdě postižení kolektivizací zemědělství. Jeho otec, Jan Tomášek, odmítal vstoupit do vznikajícího JZD. Situace byla o to horší, že otec byl jako největší statkář ve vsi pro mnohé místní autoritou. Mnoho menších sedláků čekalo se vstupem do JZD na něj. Rodině dvakrát hrozilo vysídlení z obce. Jan Tomášek vstoupil do JZD jako poslední z vesnice v roce 1957, v době, kdy rodině podruhé hrozilo vystěhování a situace už byla pro všechny neudržitelná. Komunistická perzekuce se dotkla všech členů rodiny. Starším sourozencům nedovolili studovat. Po základní škole museli nastoupit do hlubockého JZD nebo do výroby. Jindřichovi Tomáškovi povolili studium na střední zemědělské škole až po dvou odpracovaných letech v JZD. Po vojně se soudil s hlubockým JZD, které ho nechtělo z družstva vyvázat. Soud vyhrál, ale nemohl najít práci, všichni v okrese se ho báli zaměstnat. Práci našel až u vojáků v Českých Budějovicích, kde nastoupil jako pomocný dělník. Později ho s razítkem od vojáků zaměstnali v borovanském podniku Calofrig, kde pracoval od 70. let až do odchodu do důchodu v roce 2008. Nikdy nevstoupil do KSČ. Kvůli kulackému původu měly jeho děti ještě v 80. letech problém dostat se na studia. V době natáčení (2025) žil se svou ženou Ludmilou v Hluboké u Borovan.