"Bylo to nejtěžší období života, když to tak vezmu. Samozřejmě otřáslo to s námi se všemi, s rodiči i se sestrou. Ale já jsem to nějak... Já nevím, jak to oni cítili a zvládali uvnitř sebe. Ale já jsem měl pocit, že to nezvládám. Každý večer jsme tady poslouchali rádio, protože večer se dalo chytit i na krátkých vlnách, přes den nebylo slyšet. Samozřejmě tady v televizi jsme měli nějaké informace, ale chtěli jsme informace přímo odtamtud, abychom jich slyšeli i více než jen informace o počtu zraněných, počtu zabitých a kdo co. Tak se poslouchalo rádio. Já jsem po nějaké době nemohl poslouchat s rodiči, protože jsem potřeboval brečet a nechtěl jsem tam brečet. Tak jsem vždycky večer sedl do auta, půjčil jsem si od táty auto, jel jsem někam a pustil jsem si rádio v autě a u toho jsem brečel. Poslouchal jsem to hodinu a brečel."
"Máma každý den volala. Po čtrnácti dnech nám do telefonu začala brečet, že prostě musíme. Až jednou místo mámy zavolal táta. Pamatuji se, že jsme mluvili spolu a táta řekl: 'Prosím vás, jestli chcete, aby máma přežila, přijeďte. Prosím.' Že to prostě už nezvládne. Tak jsme poslechli. Řekl nám: 'Přijeďte, ať jste tady, a pak třeba za měsíc nebo za čtrnáct dnů jeďte zase domů.' Tak jsme se se sestrou dohodli, že poletíme, a letěli jsme jedním z posledních letadel ze Sarajeva, myslím, že to bylo tehdy 28. února. Letěli jsme přes Bělehrad, protože nebyla přímá linka Sarajevo – Praha. Let Sarajevo – Bělehrad byl v pohodě. V Bělehradě mě na pasové kontrole nechtěli pustit do letadla, že je mobilizace, že nikam nejedu. Já jsem tehdy hlídal kufry a sestra nás šla odbavit, vzala oba pasy. Pak za mnou přišla celá ubrečená. Říkám: 'Co je?' Ona sotva mluvila, koktala. Řekla, že mě nechtějí pustit. Tak jsem šel se svým pasem sám. A on zas se podíval a říkal: 'Řekl jsem, že nikam nejedete. Je mobilizace, nemůžete.' Jediné štěstí bylo, že jsem v pasu měl... Protože když jsme od roku 1990 byli tehdy v Praze, tak podle tehdejších zákonů – možná to platí i dnes – mohl být turistický pobyt maximálně tři měsíce. Po třech měsících jste měl opustit republiku a vrátit se, pak začínaly nové tři měsíce. Abychom nemuseli pořád cestovat sem tam, tak táta udělal na ministerstvu vnitra... každý jeho zaměstnanec, který tady pracoval, dostal razítko 'zahraniční pracovník'. Abych nemusel cestovat mimo republiku, tak jsem měl to razítko v pase. Na té kontrole v Bělehradě jsem si na to vzpomněl a říkám: 'Ale já mám razítko, já tam pracuju.' On se podíval, viděl, že razítko opravdu mám, že nejsem nezaměstnaný. Tak mi řekl: 'Proč jste to neřekl hned?' Říkám: 'Nenapadlo mě to.' Tak nás pustil a odletěl jsem."
"Už založili nějaké nacionální strany a už se začalo trošku povídat 'vy – my – oni'. Ale v té mé partě vůbec ne. My jsme pořád... Já jsem byl v takové bublině, asi jako každý teenager. Kdo má svoji partu, tak žije v té bublině a je to pro něj celý svět, takže u nás to nebylo. Ale v televizi a na ulici už byly vidět reklamy, billboardy 'naše strana – vaše strana – tamta strana'. Jsem si říkal, že lidi stejně přeci nebudou volit nacionalistické strany. Nebudeme se rozdělovat. Pořád jsem tomu nechtěl věřit, ale už to začalo pomalu být vidět. Když jsem se dostal na vysokou, byla tam daleko větší parta. Už to nebyla parta, byli to studenti. A když do amfiteátru přijde sto lidí, tak nemůžu znát a už vůbec ne vytvářet nějaké velké vztahy. Ale viděl jsem, že už tam jsou trošku jiní, kteří opravdu chtějí nebo věří v to, že by bylo ideální všechno rozdělit, aby byli svoji na svém, v uvozovkách."
Vladimír Tepavčević se narodil 3. dubna 1972 v Sarajevu. Oba jeho rodiče do města přišli za studiem. Na Sarajevo před válkou v Jugoslávii vzpomíná jako na místo, kde bez problémů spolupracovali lidé různých jugoslávských národů i vyznání. Sám sebe považoval za Jugoslávce. Nevěřil, že by vznik nacionalistických stran na přelomu 80. a 90. let mohl vést ke skutečným rozepřím mezi Srby, Chorvaty, Bosňany a Slovinci. Dobu povinné školní docházky mu rodiče zpestřili dvouletým pobytem v Praze. Na přelomu 70. a 80. let tam jeho tatínek vedl zastoupení jugoslávské stavební firmy. Po návratu do Sarajeva prožil 80. léta v partě spolužáků z gymnázia, kteří se bavili hlavně sportem – místo konání zimních olympijských her roku 1984 nabízelo skvělé podmínky pro lyžování. Po gymnáziu začal Vladimír Tepavčević studovat elektrotechniku. Studium nedokončil. Jeho rodiče byli opět za prací v Praze a přesvědčili mladého Vladimíra a jeho sestru, aby za nimi přijeli. Sourozenci odcestovali jedním z posledních letadel, která ze Sarajeva odletěla před jeho několikaletým obléháním během války v Jugoslávii. Od prahu dospělosti žil Vladimír Tepavčević v Praze. Vystudoval management na španělské vysoké škole ESMA a několikrát zkoušel pracovat v otcově stavební firmě. Jeho pracovní život se ale stočil k prodeji. Po zkušenostech barmana či prodavače v autosalonu zamířil do sales oddělení ČSA, Student Agency nebo Shutterstocku. V roce 2025 žil Vladimír Tepavčević s manželkou a dvěma dětmi v Praze. Pracoval jako šéf výhradního zastoupení fotoagentury Getty Images pro bývalou Jugoslávii. Do Sarajeva, stejně tak jako do jiných částí bývalé Jugoslávie, cestoval často a rád. Jeho domov byl ale v Praze.
