Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Tepavčević (* 1972)

• narozen 3. dubna 1972 v Sarajevu

• jako žák základní školy strávil dva roky v Praze

• gymnázium se zaměřením na matematiku, fyziku a počítače vystudoval v Sarajevu

• v roce 1990 začal studia elektrotechniky na univerzitě v Sarajevu

• koncem února 1992 odletěl jedním z posledních letadel ze Sarajeva, žil pak v Praze

• do Sarajeva se poprvé vrátil v roce 2003

• pracuje jako šéf výhradního zastoupení fotoagentury Getty Images pro bývalou Jugoslávii

• v roce 2025 žil v Praze

Rodiče odjeli za otcovou prací do jiné země, a tak se sestrou bydlí sami v pulzujícím multikulturním Sarajevu. Oba studují vysokou školu. Večer se z dálky ozývá střelba. Ale to jen tak blbnou Srbové, říká si mladý muž. Každý večer telefonuje maminka z Prahy, aby hned oba sourozenci přiletěli. Nechce se jim. Láska, škola, volnost bez rodičovského dozoru je bezva. Pak ale jednou zavolá s prosbou i otec. Poslední únorový den tak nasedají do letadla. Do jednoho z posledních, které ze Sarajeva odletělo.

Druhou světovou válkou poznamenané rody

Vladimír Tepavčević se narodil 3. dubna 1972 v Sarajevu v někdejší Jugoslávii. Otec Rajko (narozen 16. října 1936) pocházel z Kalinovniku, maminka Rada, rozená Bosnić (narozena 10. října 1941), přišla na svět v Drvaru. Oba se potkali za studií v multikulturním a pulzujícím Sarajevu v roce 1966/67. Pamětník má ještě o tři a půl roku starší sestru.

Když byl tatínek Vladimíra Tepavčeviće malý kluk, přišel během druhé světové války v roce 1942 o otce. Ten pracoval jako pošťák a rodina dodnes neví, proč ho vojáci projíždějící ulicemi Kalinovniku sebrali. Možná za to mohla jeho profese státního zaměstnance. Důvodem mohl být i fakt, že se jednalo o pravoslavného Srba. Každopádně putoval do koncentračního tábora Mauthausen. Zemřel v roce 1944 na nedalekém zámku Hartheim, který neslavně proslul jako místo, kde nacisté vyvražďovali duševně nemocné, invalidy, ale i práce neschopné vězně koncentračních táborů.

Ohrožené novorozeně

Maminčini rodiče měli dům a hospodářství v obci Drvar. Malý Vladimír tam rád jezdil na prázdniny, zapojoval se s tetami do chodu statku a prožíval krásné chvíle. Maminka Vladimíra Tepavčeviće byla jedenácté dítě svých rodičů. Dědeček bojoval už za první světové války za Rakousko-Uhersko v Itálii. Narození maminky pamětníka provázely dramatické události druhé světové války.

V roce 1941 dostala její rodina zprávu, že se do městečka blíží ustašovci, chorvatská ultranacionalistická fašistická organizace, která usilovala o vznik samostatného chorvatského státu. Nechvalně proslula krutým zacházením s Židy, Srby a Romy. Rodina tak prchla. Babička tehdy na útěku kdesi v lesích porodila pamětníkovu maminku. Byla ale natolik vyčerpaná, že chtěla novorozeně nechat na místě napospas jeho osudu. Tomu se vzepřela její starší dcera, která malou holčičku odmítla opustit, a tak pamětníkovu maminku zachránila. Ale o válkách se v jejich rodině moc nevyprávělo.

Za tatínkem do jiné země

Za hezké období svého života považuje Vladimír Tepavčević své dětství v Sarajevu, kam chodil do školy. Vnímal hlavně lásku a bezpečí, které mu dávali rodiče. Jeho tatínek býval doma méně často. Jakožto vysoce postavený manažer firmy Bitas Izotechnika hodně cestoval za prací, společnost stavěla různě po světě. V roce 1978 se stal ředitelem zastoupení podniku v Československu a odstěhoval se do Prahy. O rok později ho následovala celá rodina. Malý Vladimír se tak ve druhé třídě ocitl v jiné zemi. „Tehdy jsme přiletěli v noci a letiště Praha mi připadalo tak obrovské, tak jsem tátovi řekl: ‚Ta Praha je nějaká velká,‘“ vzpomíná s odstupem Vladimír Tepavčević. Po nějaké době si i jako malé dítě se zcela jinými zájmy všímal, že je v Praze docela dost historických budov. Války Prahu tolik nepoznamenaly.

V Československu strávila rodina dva roky. Otec rozhodl, že Vladimír bude navštěvovat ruskou školu. Malému chlapci nebylo jasné proč, když žijí v Československu. Časem mu ale otcův záměr došel. „Já jsem se během dvou let naučil rusky ve škole a česky při hraní s dětmi na ulici. Takže jsem získal dva jazyky,“ oceňuje. Díky pobytu v cizině se mezi starými kamarády v Sarajevu stal trochu exotickým. Ze základní školy pokračoval na gymnázium se zaměřením matematika, fyzika, informatika. Tyto obory ho už jako malého kluka moc bavily.

Báječná 80. léta v Sarajevu

Na střední škole žil svou partou a sportem. Skupinu asi deseti mladých lidí – kluků a holek, muslimů i křesťanů různých národností bavil basketbal a hlavně lyžování. Sarajevo pořádalo v roce 1984 zimní olympijské hry. Do půl hodiny z města se člověk dostane na Jahorinu nebo na Bjelašnicu, které nabízejí ideální lyžařské podmínky. Už v roce 1988/89 začal Vladimír Tepavčević vnímat změny ve vztahu k Jugoslávii ve veřejném prostoru. Debaty podle něj podněcovali zejména Slovinci a Chorvaté, o tom, který z národů v Jugoslávii je lepší. „Chtěl jsem věřit, že v Bosně se nic takového stát nemůže,“ vysvětluje. Jeho kamarádi a kamarádky nijak neprojevovali svou víru či národnost, i když byli různého původu. Sám sebe stále vnímal jako Jugoslávce, což uváděl i jako národnost do oficiálních dokumentů.

Polovina roku 1990 znamenala pro otce další stěhování za prací do Prahy. Už dospělé děti zůstaly v Sarajevu. Vladimír Tepavčević začal se studiem elektrotechniky v Sarajevu. Byl rád, že díky vysokoškolskému studiu unikl povinné vojenské službě. Sestra studovala vysokou školu ekonomickou. Oba sourozenci pendlovali mezi Sarajevem a Prahou. A možná i proto nebyli tolik vnímaví ke změnám, ke kterým v Sarajevu postupně docházelo. Při každém návratu pamětník nicméně zaregistroval drobné posuny v atmosféře města.

Nacionalismus se klube

Začaly vznikat a rozmáhat se nacionalistické strany: muslimská SDA, srbská SDS a chorvatská HDZ. „Stejně lidi nebudou takové strany volit. Co to je? Přeci se nebudeme rozdělovat,“ přibližuje své tehdejší vnímání situace Vladimír Tepavčević. Sám byl chráněn bublinou přátel, kteří takové věci neřešili. Jako prvovolič dal ve volbách svůj hlas progresivní projugoslávské straně SRS, kterou vedl tehdejší premiér Ante Marković.

Už od roku 1991 propukly boje Slovinců a Chorvatů. Přestože byl pamětník na Vánoce 1991 v Praze u rodičů, chtěl s přáteli slavit Silvestr. Vrátil se tedy do Sarajeva a překvapilo ho, že se večer ozývala střelba z hor obklopujících Sarajevo, které leží v údolí. „Zvykneš si, to se jen střílí,“ vysvětlila mu tehdy sestra. Měl i pár zvláštních zážitků, kdy v nočních ulicích potkal zvláštní skupinky mladíků, ani si nevšiml, že někteří z nich jsou ozbrojení. Jednoho večera se domluvil s kamarádem, že za ním druhý den přijde. Když dorazil k němu do bytu, kamarádova matka pustila Vladimíra Tepavčeviće do bytu, ale nebyla mu schopna říct, kdy se kamarád vrátí. Až později se dozvěděl, že rodiče mezitím poslali syna k příbuzným do chorvatského Záhřebu, což bylo tehdy velmi prozíravé.

Poslední let ze Sarajeva

Jednoho dne přišel za sourozenci bez rodičů jejich soused, muslim. Ubezpečil je, že kdyby po nich někdo něco chtěl, ať takové lidi pošlou za ním, že to vyřídí. Nepřímo jim tak dal svou ochranu. Mladí lidé si také všimli, že u jejich zvonku přibyla značka. Dávno před útokem na město se signalizovalo, jaká rodina kde bydlí.

Maminka Vladimíra Tepavčeviće volala svým dětem každý den a přesvědčovala je, aby za rodiči přiletěli do Prahy. Mladým se nechtělo. Užívali si volnosti bez rodičů, prožívali své lásky, chtěli studovat. Matčiny prosby se stupňovaly, do telefonu už i plakala. Jednou místo mámy zavolal táta se slovy: „Prosím vás, jestli chcete, aby máma přežila, přijeďte. Prosím.“ S tím, že třeba za měsíc mohou jet zase zpátky. Se sestrou tak odletěli jedním z posledních letadel ze Sarajeva. S Prahou ale nebylo přímé letecké spojení. Při přestupu v Bělehradě hrozilo, že mladého muže kvůli probíhající mobilizaci ze země nepustí. Zachránilo ho, že otec svým dětem kvůli zjednodušení administrativy při častých návštěvách Prahy vyřídil povolení pro zahraniční pracovníky v Československu. Teprve když toto razítko v pase na bělehradském letišti ukázal, dovolili mu vycestovat. Hned první večer po přistání už jen v televizi sledoval ostřelování svého rodného města.

Ve zdi bytu díra

Sarajevo přečkalo jedno z nejdelších obležení v historii, blokádě čelilo od roku 1992 do roku 1995. Jelikož je situované do dolíku mezi vysokými horami, měly útočící jednotky strategickou výhodu. Ve městě zůstala kromě jiných velká část širší rodiny Tepavčevićových. Bratranec, s nímž dodnes napůl v Sarajevu vlastní pamětník dům, rozparceloval zahradu a umožnil asi 14 rodinám vypěstovat si potravu. Přestože byl pravoslavný Srb, byl natolik známou figurou Sarajeva, že neměl problémy pohybovat se po městě. Jako jeden z mála jezdil i při střelbě po ulicích na kole. Pomáhal lidem okolo sebe i díky svým technickým znalostem. Na koleni byl schopen sestrojit různé užitečné nástroje, třeba i papiňák. Jednou bratrance zajali vojáci, kteří nepocházeli ze Sarajeva, a vypadalo to s ním vážně. Ale on se ze situace dokázal vymluvit.

Byt, ve kterém se sestrou bydleli, byl v šestnáctém patře s výhledem – ideální místo pro ostřelovače. Jejich činy si ale vysloužily odplatu. Když se po válce do bytu podívali, našli díru ve zdi od granátu. Zároveň se také v opuštěném bytě usídlila jiná rodina. Otci se s nimi ale povedlo domluvit a byt nově příchozím prodal. Válku až na dvě výjimky přečkala jak širší rodina Vladimíra Tepavčeviće, tak i jeho kamarádi, kteří se ale rozprchli po světě. Přežila i jeho někdejší láska, s níž už se od svého odletu ze Sarajeva v roce 1992 nikdy neviděl. Dokud bylo telefonické spojení se Sarajevem, volali si. Dokonce ji málem přesvědčil, aby za ním přijela do Prahy. Nakonec ale nechtěla opustit rodiče.

Asimilovat se

Sám Vladimír Tepavčević se na prahu dospělosti podruhé ocitl v Praze. Každý večer, když byly vhodnější podmínky pro poslech krátkovlnných rozhlasových stanic, poslouchala celá rodina zprávy z domoviny. Po krátké době toho ale už mladý muž nebyl schopen. Potřeboval při takových zprávách brečet, což před rodiči nedokázal. Jezdil tak po večerech otcovým autem a informace poslouchal sám v autě. Za nějaký čas si uvědomil, že se od situace v Jugoslávii potřebuje odstřihnout. Přestal sledovat zprávy a stýkat se s krajany. Rozhodl se asimilovat do českého prostředí, obklopil se českými přáteli.

Na přerušená studia elektrotechniky nenavázal, vysokoškolské vzdělání si dokončil na španělské obchodní škole ESMA. Otcův podnik kvůli válce zanikl a on se v České republice vydal cestou samostatného podnikání ve stavebnictví se specializací na hydroizolace. V různých obdobích v otcově firmě Vladimír Tepavčević pracoval na různých postech. Nakonec se ale rozhodl firmu nepřevzít, menší stavební společnosti podle jeho zkušeností nemají v konkurenci velkých firem šanci. Jeho pracovní život se vydal cestou sales. Má za sebou zkušenost barmana či pojišťováka. Působil v autosalonech, v ČSA nebo Student Agency, ale i u globálního poskytovatele obrázků a videí Shutterstock. V době natáčení v roce 2025 působil jako šéf výhradního zastoupení fotoagentury Getty Images pro bývalou Jugoslávii.

Prazáklad Sarajeva

Vladimír Tepavčević žil v roce 2025 v Praze, kde se oženil s Češkou a má dvě děti. Do Sarajeva jezdí pracovně i soukromě, dovolené rád tráví třeba v Chorvatsku. Jeho děti srbochorvatsky mluví, jazyk se naučila také jeho manželka. Domov má ale v Praze, kde pochoval i své rodiče. Díky svým zkušenostem ví, že by mohl žít kdekoli. Sarajevo má stále rád. Poprvé od války jej navštívil v roce 2003, když musel vyřizovat pozůstalost po svém otci. V té době byly ještě na městě viditelné stopy války. Jeho generace, jeho vrstevníci se z 90 procent ze Sarajeva rozprchli do světa, kde vedou poměrně úspěšné životy. „Je to pro tu zemi škoda, protože nejsme neúspěšní,“ hodnotí. V Sarajevu teď žijí jiní lidé, avšak „jak lidé utvářejí město, tak město utváří lidi,“ myslí si Vladimír Tepavčević. Prazáklad města Sarajeva ale podle něj nikdo změnit nedokáže.

Sám sebe považuje za velkého pacifistu a odmítá jakoukoli válku. „Radši 100 let mluvit, než den válčit,“ shrnuje svůj postoj.