Narcis Tálský

„Jeden šturmovik letěl od Radostína směrem na Telečkov, přes náš barák. Jedna bomba byla shozená — říkalo se tam ‚na Příčných‘ — asi dvě stě metrů od baráku. A druhá byla zřejmě mířena k nám na barák, ale spadla asi o deset metrů dál, na taras u rybníka, a vybuchla v rybníku. Velice dobře si pamatuju, jak jsme byli jako děcka vyplašení v kuchyni pod stolem. Výbuch vyhodil vodu z rybníka přes barák, nahoře se všechna ta skla vysypala, voda šla do kuchyně. Nevěděli jsme, co se stalo. Máma byla u dobytka v chlévě, nějak nás pak dala dohromady — to si pamatuju jako skutečně hrůzný zážitek.“

„Vím, že otec byl v kontaktu s panem Pavlasem. Pavlas byl člověk, který se – nevím, asi od roku 1940 – skrýval. Byl stíhán gestapem, spal po lesích, někdy i u nás. Vím, že přišel a s tátou se o něčem bavili. V té době jsem to nemohl vnímat. Nějaký pan Javůrek – to byl také lesák z Pavlova – a měli takovou skupinu tři P. Nevím, kdo v tom všem byl, to vám neřeknu přesně. Řekl bych vám přesně všechno, kdyby v tom roce 1953, když tam estébáci dělali razie a všechno rabovali, nebylo všechno zničeno. Všechny tiskoviny a všechno ostatní bylo přebrané. A vím, že to tam bylo – byla tam průkazka a tak dále, jména, spolupracovníci. Vlastně syn pana Pavlase byl v Kounických kolejích popraven, takže je dávali do souvislosti. Pavlase stíhali také. Byl to chlap, který to všechno vydržel. To byl člověk - hrdina.“

"Tlučení na dveře, my jsme říkali parkán, tak v noci třeba ve dvanáct nebo v jednu hodinu, tam se rozsvítilo na dveře, samopaly před sebou a takových deset, patnáct chlapů. My jsme se museli postavit všichni v kuchyni ke sporáku. To vidím jak dneska, my jsme byli kluci v trenýrkách a teď nám byla zima, jsme se klepali strachy nebo rozrušením. Teď máma musela sedět na židli stranou a tam chlap se samopalem nás hlídal. A teď ostatní, to bylo slyšet mlácení po tom mlýně - trhali podlahy, poněvadž ten mlýn jak byl předěláván dřív, tak už bylo vše pobitý, zakrytý. Ty krovy hladký, a to všechno sekerama sekali napříč, ty prkna."

"Přivezli ho do Pankráce a hned že přišli a říkali: Tady je desinfekce, my vám musíme dát injekci. Říkal: 'Já jsem na sobě tak zpozoroval, během týdne, že jsem ke všemu tak úplně zlhostejněl, vyměnil.' Ono mu to bylo jedno, že se mu tam skoro i líbilo."

"Já ho vlastně viděl poprvé až se vrátil, po těch skoro deseti letech. Vrátil se a byl nemocný na srdce a celkově. Doma byl týden a šel do Nového Města na Moravě do nemocnice, potom ho pustili, znovu tam šel a vlastně tam pak po dvou měsících zemřel na následky. Vždyť umřel v osmapadesáti."

"Přišlo mu pozvání na ONV na určitý den a hodinu, na třináctého listopadu v devět hodin se měl dostavit na okrese. A on jak jel autobusem, přijel do Meziříčí a šel na okres, tak tam se jde Radniční ulicí. Přijel tatraplán, dva chlapi vystoupili: 'Pojedete s námi' a jel přímo do Prahy."