Jan Šisler

„Pak jako to byla klasika, prostě. V tom Úklidu vlastně jsem začal pracovat a byl jsem z toho úplně zoufalej, protože tam mi dělala šéfovou bezzubá cikánka, ta říkala: ,Tak, chlapi, jdeme na to.‘ A teďka já jsem s těma hadrama… Hele, prostě to byla absolutní tragédie. No, a právě jak jsem měl na tom Plešivci ty známé z té Horské služby, pana Kabeše, Mirka, říká: ,Tak se na to vykašli, lyžuješ, děláš horolezectví, uděláš si zkoušky na Horskou službu. Já tě tady načerno zaměstnám jako pokojskou, dostaneš tady – Restaurace a jídelny – razítko, no a uděláš si zkoušky na Horskou a budeš tady u Horský služby. A jsem říkal: ,Hele, tak Mirku, to je skvělý!‘ Takže on mi tam dal byteček takovej malinkej, no a takže tohleto jsem udělal. No a pak jsem tam měl ten úraz, vlastně že jsme měli prověrky z lyžování, já jsem to tam pomáhal tomu malýmu Kabešovi... my jsme to tam dávali dohromady, připravovali jsme ty prověrky z lyžování, no a spadlo lano od vleku, a teď jsme říkali: ,To musíme nandat‘, tak jsme to nandali, no ale ono mě to vystřelilo asi pětadvacet metrů mezi skály a přerazilo mi to páteř.“

„Působil jsem tam nějakou dobu, já nevím, asi dva roky, a pak právě, že jsem rozepisoval nějaký samizdaty a takovýhle věci, tak mě tam jeden člověk, nebudu ho jmenovat radši, mě naprášil, což jsem se potom dozvěděl, no a prostě mě vyhodili. No a teďka, kam jít do práce, že jo? Já jsem potom s Vaškem Kotkem spolupracoval na Divadle pod stanem, což bylo úžasný, protože ten Vašek Kotek byl skvělej chlap, to byl můj kamarád na život a na smrt. No, takže jsme dělali to Divadlo pod stanem a první štace byla na Žižkově a druhá v Olomouci. A z Olomouce už jsem jel volhou do ‚kachlíkárny‘ a tam na nějaký výslechy a tak dále a tak dále.“