Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Šisler (* 1952)

• narozen 4. října 1952 v Praze-Karlíně

• v roce 1972 vyučen elektromechanikem v Tesle Karlín

• v letech 1972 až 1974 na základní vojenské službě v Žatci a na Plešivci

• od roku 1974 zaměstnán u Krátkého filmu Praha

• v roce 1976 po výpovědi za rozšiřování samizdatových textů zaměstnancem Úklidu Praha

• v prosinci 1978 jako čekatel krušnohorské Horské služby vážně zraněn

• od roku 1980 opět zaměstnancem Krátkého filmu Praha

• od 80. let organizátorem rehabilitačních pobytů a aktivit tělesně handicapovaných

• od poloviny 80. let ergoterapeutem v týmu Kliniky rehabilitačního lékařství na Albertově

• od roku 1990 spolupráce na humanitárních projektech s Nadací Olgy Havlové

• od roku 1995 organizátorem rekondičních pobytů na jihu Čech

• od roku 2002 výkonným ředitelem Rehalb, o.p.s.

Život Jana Šislera formovaly kultura, sport a odpor k nesvobodě normalizačního režimu. Po zákazu práce u filmu a těžkém úrazu páteře, který ho trvale upoutal na vozík, našel nový smysl v pomoci druhým. Stal se výraznou osobností rehabilitační péče a podpory lidí s těžkým zdravotním postižením.

Narodil se 4. října 1952 v Praze-Karlíně jako syn Miroslava a Vlasty Šislerových. Oba rodiče vyrůstali v dobře zajištěném prostředí. Otec pocházel z rodiny českého bankovního úředníka sloužícího v balkánských pobočkách a svých prvních patnáct let prožil ve Splitu. Dědeček z matčiny strany Vlastimil Jetel byl amatérským malířem a možná právě po něm získal pamětník celoživotní vztah k umění, kultuře a svobodnému myšlení. 

V teplákách jako ostatní

Své dětství prožil v pražském Karlíně, kde také navštěvoval základní školu. Na školní léta však příliš rád nevzpomíná. V průběhu padesátých a na počátku šedesátých let byly děti vystaveny silné politické masáži i podivným výchovným metodám. Jan Šisler vypráví, že jako žák druhé třídy si jednou do školy oblékl krásné džíny, které mu poslala tetička z Ameriky, což – v kombinaci s delšími kudrnatými vlasy – soudružka učitelka vyhodnotila jako nepřijatelné vybočení z normy.

„Říkala, že druhý den mám přijít ostříhaný a v teplákách jako ostatní děti. Tak jsem se na to vykašlal, přišel jsem v těch džínách a neostříhaný a ona mě zatáhla do kabinetu, ostříhala mě tam a udělala mi blatníky okolo uší.“ Ponížení vyústilo v útěk ze školy a v dlouholetý konflikt, který mu až do páté třídy proměnil školní docházku v každodenní trápení.

To byla moje absolutní droga

Rodinné zázemí Jana Šislera bylo klidné a soudržné. Otec pracoval na úřednické pozici a doma si přivydělával překlady z jihoslovanských jazyků, které ovládal díky dětství strávenému ve Splitu. Maminka se starala o domácnost, o děti a později také o babičku. Víkendy trávil Jan se starší sestrou Hedou především u tetičky na Kolčavce, kde rodina vlastnila zámeček spojený s někdejší výrobou persiánových kožichů z ovcí chovaných na Podkarpatské Rusi, a prázdniny pravidelně na strýčkově chatě u Sečské přehrady.

Sport se mu stal velkou vášní už od dětství. Začínal tenisem, později hrál závodně volejbal za Teslu Karlín, jezdil vodu a postupně propadl horolezectví a lyžování. Sport pro něj nebyl jen zábavou, ale životním stylem a formou svobody. Zvláště ho pohltilo lezení, šárecké skály se staly jeho druhým domovem, místem, kam utíkal při každé příležitosti. „Tam jsem začínal, to byla moje absolutní droga – když jsem každou chvíli měl volno, tak jsem vyrazil do Šárky, kde jsem to měl totálně všechno zlezený.“

Strýček admirál

Když v srpnu 1968 přijely tanky, nebylo mu ještě šestnáct let. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy však prožíval s velkou intenzitou. S kamarády lezl na sloupy, kde přemazával směrovky, aby zmátl postupující armádu, a vyskytoval se všude tam, kde se něco dělo.

Za kulturou docházel pamětník nejvíce do blízké karlínské hospody U Zábranských, ve které vystupovali písničkáři Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák nebo Petr Kalandra. Jeho oblíbeným kinem byl Sevastopol a filmový svět si zamiloval natolik, že si po ukončení základní školy podal přihlášku ke studiu produkce na filmové škole v Čimelicích. Když pak přišlo oznámení o nepřijetí, bylo to pro něj obrovské zklamání. Vyučil se tedy elektromechanikem v Tesle Karlín, ale práce v oboru ho nenaplňovala a cítil se v ní ztracený. 

Sotva dostal do ruky výuční list, přišel povolávací rozkaz. Vojenskou základní službu Jan Šisler nastoupil v roce 1972 u protivzdušné obrany v Žatci. Tam byl šťastnou náhodou pověřen službou písaře, čímž se vyhnul přísnému režimu a výcviku. Později, když hrozilo jeho přeřazení, obrátil se na velení slovy: „,To je divný, jak můžu jít na utajený pracoviště, když mám příbuzný v cizině?‘ A oni: ,Jak v cizině?‘ Já jsem říkal: ,No, strejček je admirál válečného loďstva.‘“ Tehdy si na velitelství uvědomili své pochybení a ve snaze všechno zamést pod stůl byl pamětník odvelen na odloučené pracoviště na Plešivci, kde setrval až do svého návratu do civilu. Tam navázal přátelství, která měla později zásadní dopad na jeho další životní cestu.  

Byl jsem z toho trošku vyděšenej

Po návratu z vojny nastoupil vysněnou práci v Krátkém filmu Praha, kde pracoval jako osvětlovač a asistent produkce. Práce ho naplňovala a na spolupráci s režisérem Milošem Čálkem dodnes s vděčností vzpomíná. V roce 1974 však přišel zlom. Jeden z kolegů ho udal za přepisování a šíření samizdatových textů. Jednalo se o různá svědectví z exilu, například vzpomínky Karla Pecky na věznění v Jáchymově, které přepisoval na psacím stroji a rozdával je přátelům. To znamenalo okamžitou výpověď.  

Po svém propuštění z Krátkého filmu vypomáhal svému kamarádovi Václavu Kotkovi v Divadle pod stanem. První štace se souborem se konala na Žižkově a druhá v Olomouci, kde ho však zaskočila návštěva Státní bezpečnosti. Estébácká volha ho odvezla k výslechu do nechvalně proslulé „kachlíkárny“. Vyšetřovací metody byly klasické – střídání hodného a zlého policisty se snahou zjistit, „od koho ty texty mám a komu je dávám. Dělal jsem ze sebe idiota, říkal jsem, že mě to bavilo psát, ty povídky…“ Propuštěn byl se slovy, „že když na mě ještě jednou přijdou, tak to skončí jinak, než si představuju. Tak jsem z toho byl samozřejmě trošku vyděšenej.“ Jisté však bylo, že práce u divadla pro něj skončila. 

To je rána jak z kanonu

Následovalo období usilovného shánění zaměstnání, které nakonec našel v podniku Úklid Praha, kam byli přijímáni i lidé nepohodlní režimu. Jan Šisler vzpomíná, že v té době zde pracovali také dva budoucí biskupové – Miloslav Vlk a Karel Herbst. Podmínky a poměry ve firmě, v níž byl přidělen na práci v podzemí metra a přilehlých prostorách, nesl hodně těžce a upadal do depresí. 

V tomto náročném období mu zavolal kamarád Mirek Kabeš z hotelu na Plešivci: „Vykašli se na to! Zaměstnám tě tu jako pokojskou, uděláš si zkoušky na Horskou službu a budeš u Horský služby.“ A tak se stalo. V horském hotelu mu byl přidělen byteček a stal se čekatelem Horské služby. „No a pak jsem tam měl ten úraz... Měli jsme prověrky z lyžování a já jsem to tam pomáhal tomu mladýmu Kabešovi dávat dohromady. Připravovali jsme prověrky z lyžování, no a spadlo lano od vleku, a teď jsme říkali: ,To musíme nandat.‘ Tak jsme to nandali, no ale ono mě to vystřelilo asi pětadvacet metrů mezi skály a přerazilo mi to páteř.“

Jan Šisler dodává, že snad ve stejnou minutu na opačném konci republiky havaroval jeho otec při srážce s vojenským transportérem, a tak maminka pár dní před Vánocemi čelila obavám, zda oba muži jejího života přežijí.[1] O závažnosti svého poranění se prvně dozvěděl z úst primáře Jadrného v Karlových Varech: „Hele, chlapče, tak už asi nikdy chodit nebudeš.“ „To se mi hlavou honily hrozný myšlenky, hlavně když vyznáváš jakejsi kult těla a rád sportuješ, tak to je rána jak z kanonu,“ vzpomíná po letech.

V ergoterapeutickém týmu

Po úrazu strávil pamětník půl roku na ARO v Karlových Varech a další půlrok v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Právě zde se naplno ukázala výhoda jeho výborné fyzické kondice i silné vnitřní motivace, kterou našel ve vztahu se zdravotní sestrou. Hrozba trvalého ochrnutí všech čtyř končetin postupně ustoupila, začala se vracet hybnost paží a Jan Šisler znovu nacházel chuť do života.

Po ukončení rehabilitace mu bylo umožněno vrátit se ke své práci do Krátkého filmu a také cestovat do zahraničí, čehož začal využívat k organizaci rehabilitačních pobytů. A nevzdával se ani svého milovaného sportu. S přáteli z Kladrub založil první vozíčkářský basketbalový tým, pro který nechal přes svého kamaráda vyrobit v Jawě speciální vozíky. Jeho aktivity ve prospěch handicapovaných lidí zaujaly profesora Jana Pfeiffera, šéfa Kliniky rehabilitačního lékařství na Albertově, který mu nabídl místo v nově vznikajícím ergoterapeutickém týmu, jehož úkolem bylo pomáhat handicapovaným lidem k větší samostatnosti a návratu do pracovního života.

Nové impulsy, nové radosti, nové možnosti

V tomto období Jan Šisler opustil rodný Karlín a přestěhoval se do bytu na Hradčanském náměstí, který se mezitím podařilo za peníze z poúrazových náhrad rekonstruovat.[2] Za to vděčí především své mamince, která hned po neštěstí, jež rodinu postihlo, řešila, jak v nové situaci bydlení rodiny co nejlépe uzpůsobit. Pamětník se stal brzy hradčanským patriotem a pravidelným účastníkem akcí Baráčnické rychty, Malostranské besedy a váženým štamgastem pověstného hostince U Černého vola, kam ho uvedl jeho švagr Vít Olmer.[3]  

V polovině osmdesátých let se při natáčení v Karlových Varech seznámil se ženou, která se později stala jeho manželkou. V roce 1985 se vzali a krátce poté se jim narodila dcera.

Sametovou revoluci přivítal, podobně jako všichni jeho blízcí, s nadšením. Změny ve společnosti otevíraly jeho aktivitám nové možnosti. Ještě revoluce nedozněla a už se za přispění Občanského fóra rozjel do Norska, odkud přivezl plný autobus vozíků. A ve spanilých jízdách po Evropě pokračoval i nadále s podporou Olgy Havlové. „Takhle jsme objížděli celou Evropu a rozdávalo se to už před domovy důchodců.“

To je prostě neuvěřitelný

Norská zkušenost mu byla inspirací také pro organizaci rekondičních pobytů: „Říkal jsem si: ,Co vzít ty naše pacienty a někam je vyvézt?‘ Takže jsem první rekondiční pobyt s našimi pacienty udělal v Krušných horách, kde to bylo bariérový, ale já jsem neviděl šťastnější lidi. Tenkrát nám pomáhala Horská služba, oni vždycky přijeli, naložili je do modrýho antonu, odvezli je do Potůčků, kde byl v té době luxusní bazén, a tam učili ty pacienty plavat. Takže to mělo takovou zpětnou vazbu od těch klientů, že mě to opravdu dohánělo k slzám.“ 

Od roku 2002 působí Jan Šisler jako výkonný ředitel společnosti Rehalb, o.p.s., při Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze. Organizace provozuje denní stacionář pro osoby po poškození mozku a pravidelně pořádá rekondiční pobyty v jižních Čechách. „A když tohleto vidíš, že tomu člověku dáš takovýhle štěstí… a ještě oni, jak jsou odbrždění, takže najednou oni zapojujou v mnohých případech i paretický končetiny, prostě to je neuvěřitelný!“

V roce 2022 byl sražen na chodníku automobilem řízeným tzv. chráněnou osobou. Přestože následky nehody dodnes ovlivňují jeho mobilitu, radost ze života a chuť pomáhat druhým mu zůstaly. Příběh Jana Šislera je svědectvím o odvaze, vnitřní síle a schopnosti proměnit osobní tragédii ve službu ostatním.

[1] Neštěstí se přihodilo 19. prosince 1978, viz BERNÝ, Lukáš; PODOBSKÝ, Milan; HRUBÝ, Dan; PECKA, Karel a ŠABACH, Petr. Hostinec U Černého vola: příběh legendární hospody na Hradčanech. Praha: Pražské příběhy, 2025, str. 165.

[2] Pamětníkův byt je ve vlastnictví Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Tam se sousedy a přáteli později stali jeho kolegové z podniku Úklid Praha – kardinál Miloslav Vlk a biskup Karel Herbst.

[3] Kniha o hostinci U Černého vola věnuje svému štamgastovi Janu Šislerovi jednu kapitolu: BERNÝ, Lukáš; PODOBSKÝ, Milan; HRUBÝ, Dan; PECKA, Karel a ŠABACH, Petr. Hostinec U Černého vola: příběh legendární hospody na Hradčanech, str. 165–169.