Erhard Pluške

„Skříně doma byly povalené, protože Rusové neuměli spát v lůžku. Lůžko bylo vedle skříně, ale oni spali na skříni povalené na podlahu. Ti první Rusové, kteří přišli k nám, to byli asi trestanci. Neměli žádné zbraně a jenom rukama mávali nad hlavou a volali: ,Za Stalina! Za Stalina! Hurá! Za Stalina!´ Padlo u nás kolem devadesáti Rusů a patnáct Němců. Rusové byli pochovaní naproti kostelu, tam byla velká zahrada. Tak tam byli všichni pochovaní. Potom se to po válce vykopávalo. Byli na to extra najatí lidé. My jsme tam nesměli. Všechno to smrdělo, jak je krumpáči vykopávali. Někteří byli jenom tak pohození, jiní byli zabalení v plachtě. Ruský hřbitov byl v Hlučíně. Tak tam se to vozilo. Němce pochovali ve Štěpánkovicích na hřbitově.“

„Přijeli pro nás vojáci a měli vojenské auto s plachtou. To auto mělo vpředu kola a vzadu pásy. Tím autem jsme jeli jenom my. Odvezli nás až tam do toho Bruntálu. Německy se jmenoval Freudenthal. Tam nás ubytovali v kinosále. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byli, ale když jsme se vrátili domů, bylo už teplo a rostly brambory. Nějaký sedlák nám půjčil koně s vozem, a tak jsme jeli domů. Vždy jsme ušli osm kilometrů, a do které vesnice jsme došli, tam jsme přespali. Matka vyprávěla, že to trvalo týden, než jsme přišli do Štěpánkovic.“