Erhard Pluške

* 1933

  • „Našel jste granát?" – „No, pravda! Granáty… Vajíčkové… To vám mohu ukázat. Podívejte se mi na nohy. Tady a tady mi střepina proletěla. Tady. Vidíte ty nohy? Šéfe, vidíte?" – „Ano. Vidím." – „Tak tady dole. Tu a tu mi ta střepina proletěla. Našli jsme vajíčkové granáty a vymýšleli jak to udělat, aby vybuchly. Jako kluci… Šli jsme směrem na Svobodu. Tam je takový kopec. Rohovský kopec se jmenoval. Tam jsme s těmi granáty šli a chtěli jsme je odpálit. Každý jsme měli jeden. Vytáhli jsme granát, hodili a ten granát se kutálel dolů. Když na mě přišla řada, tak jsem ten granát hodil, ale dlouho nevybuchl. Postavil jsem se a chtěl se podívat, protože jinak jsme všichni leželi. Když ten granát vybuchl, střepina mi proletěla přes nohy. Měl jsem štěstí, že mi to jen tak kůži sedřelo. Zarostlo mi to. Na obou nohou. To jsem měl štěstí. Kdyby to bylo níže, tak mám obě nohy pryč. " – „Co vám řekla máma doma?"– „Ježíš Maria. Lékař u nás nebyl. Vezli mě na vozíku až do Opavy do špitálu.“

  • „Skříně doma byly povalené, protože Rusové neuměli spát v lůžku. Lůžko bylo vedle skříně, ale oni spali na skříni povalené na podlahu. Ti první Rusové, kteří přišli k nám, to byli asi trestanci. Neměli žádné zbraně a jenom rukama mávali nad hlavou a volali: ,Za Stalina! Za Stalina! Hurá! Za Stalina!´ Padlo u nás kolem devadesáti Rusů a patnáct Němců. Rusové byli pochovaní naproti kostelu, tam byla velká zahrada. Tak tam byli všichni pochovaní. Potom se to po válce vykopávalo. Byli na to extra najatí lidé. My jsme tam nesměli. Všechno to smrdělo, jak je krumpáči vykopávali. Někteří byli jenom tak pohození, jiní byli zabalení v plachtě. Ruský hřbitov byl v Hlučíně. Tak tam se to vozilo. Němce pochovali ve Štěpánkovicích na hřbitově.“

  • „Přijeli pro nás vojáci a měli vojenské auto s plachtou. To auto mělo vpředu kola a vzadu pásy. Tím autem jsme jeli jenom my. Odvezli nás až tam do toho Bruntálu. Německy se jmenoval Freudenthal. Tam nás ubytovali v kinosále. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byli, ale když jsme se vrátili domů, bylo už teplo a rostly brambory. Nějaký sedlák nám půjčil koně s vozem, a tak jsme jeli domů. Vždy jsme ušli osm kilometrů, a do které vesnice jsme došli, tam jsme přespali. Matka vyprávěla, že to trvalo týden, než jsme přišli do Štěpánkovic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 24.06.2025

    (audio)
    délka: 02:15:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 25.06.2025

    (audio)
    délka: 01:42:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Štěpánkovice, 29.07.2025

    (audio)
    délka: 51:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejprve se táta vrátil z Reichu, pak byli naši mistři světa a Erhard se radoval

Erhard Pluške, 50. léta
Erhard Pluške, 50. léta
zdroj: archiv Erharda Pluškeho

Erhard Pluške přišel na svět 3. prosince 1933 ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. Otec Jiří Pluške byl zedníkem. Matka Anežka pracovala na statku. S vypuknutím hospodářské krize přišli o dům. Otec musel dojíždět za prací do Dortmundu v Německu, kde potom během druhé světové války pracoval v organizaci zvané Organisation Todt. Nejstarší bratr Vilém musel v roce 1942 narukovat do německé armády, byl nasazen v Rusku a po válce zůstal v Německu. Na jaře 1945 odjela matka se synem Erhardem a dalšími dětmi do Bruntálu, aby je ochránila před frontou Ostravsko-opavské operace. Po konci války byl Erhard Pluške ve Štěpánkovicích svědkem vyhnání dvou místních rodin do Německa. Matka a děti několik let nevěděli, zda otec a bratr žijí. Otec se vrátil z Německa až v roce 1948. Pamětník se vyučil zedníkem a pracoval u podniku Výstavba ostravsko-karvinských dolů (VOKD). Roku 1961 postavil ve Štěpánkovicích vlastnoručně dům. Přestože měl staršího bratra v západním Německu, odmítl emigrovat. V době natáčení v roce 2025 stále žil ve Štěpánkovicích.