Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erhard Pluške (* 1933)

• narodil se 3. prosince 1933 ve Štěpánkovicích na Hlučínsku do rodiny zedníka

• po vypuknutí hospodářské krize přišli o dům a otec našel práci v Německu

• vyrůstal bez otce a bratra, který musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu

• na jaře roku 1945 utíkal s matkou a sourozenci před frontou do Bruntálu

• od května 1945 byl svědkem vyhnání několika rodin ze Štěpánkovic do Německa

• na jaře 1948 se po letech sešel s otcem, kterému se podařilo ilegálně přejít hranici

• vyučil se zedníkem, krátce fáral v dole, poté pracoval u stavebního podniku VOKD

• v roce 1961 vlastnoručně vyrobil třicet tisíc pálených cihel na stavbu domu

• přestože měl staršího bratra v západním Německu, odmítal emigraci

• v době natáčení v roce 2025 žil ve svém domě ve Štěpánkovicích

Začalo to vítězstvím nad nejsilnější Kanadou. Potom Čechoslováci rozdrtili Rakousko i Švýcary. Stačilo porazit Spojené státy a zlatou medaili už by jim nemohl žádný tým sebrat. Jenže porážka s Amerikou tuhle jízdu přibrzdila a mužstvo čekali Švédové. Do hry vstoupili domácí hráči mocným náporem. Led byl navíc špatný, hřiště úzké. Pak ale Zábrodský tečoval Trousílkovu bombu, na druhou trefu přihrál Roziňákovi, a když sedm minut před koncem vlítnul na led vyloučený Konopásek, bylo to tři nula. Před školou ve Štěpánkovicích nastalo pozdvižení. Také Erhard jásal pod oknem, do kterého učitel umístil rádio, aby mohli kluci poslouchat hokej. „Každý skákal do výšky, že jsou naši mistři světa,“ vzpomíná. V březnu 1949 vybojovali Čechoslováci titul ve Stockholmu a Erhard měl z vítězství „našich“ radost snad stejně tak velkou, jako když se před rokem objímal s „fotrem“, který se vrátil po válce domů.

Za šest dětí Mutterkreuz

„Jenom běžte! Běžte! Vy už Štěpánkovice neuvidíte,“ pokřikovali v září 1938 českoslovenští vojáci na ženy a děti, když s ranci prchaly z vesnice ve strachu před mobilizací Československé branné moci. Pro Paměť národa o tom vyprávěla Anna Macečková, která tenkrát utíkala do Německa s matkou. Bylo jí deset, za měsíc se vrátila. Na ostrově Valgerooge v Severním moři se naučila německý Otčenáš. Malý Erhard Pluške tam byl také, jenže vybavuje si to jenom matně. „Něco mi to říká, jako bych to moře viděl,“ pokouší se vzkřísit vzpomínky staré téměř devadesát let. Československá armáda se tehdy stáhla, skončila, válka dostala odklad. Bunkry v pohraničí zůstaly prázdné, zato Štěpánkovice byly vyzdobené rudými prapory s hákovými kříži. Na každém plotě vlály pentle a muži museli do německé armády. Erhard šel do školy, češtinu nacisté zakázali a „Heil Hitler!“ bylo to první, co se od mladé „frojlajn“ Hilde naučil. 

Nejstarší bratr Vilém rukoval v roce 1942, když mu bylo osmnáct. Kde se bratr učil válčit, to už Erhard Pluške neví, ale než odjel na frontu, stavil se ještě doma. Měl uniformu a velkou pušku, střílel do vzduchu a Erhardovi se to líbilo. Bratr byl autorita, Erhard k němu vzhlížel a všechny děti plakaly, když se s nimi loučil. Sestra Marie, které bylo sedmnáct, o dva roky mladší Frída, Erhard také. Ještě dnes dělá pauzy a dívá se jinam, když o tom vypráví. Josefovi byly tři, Horstovi necelé dva, neměli z toho ještě rozum, ale matka Marie plakala nejvíc, protože ani otec nebyl doma a neměl ji kdo uklidnit. Nejmladší dítě porodila v roce 1940 a obdržela „stříbrný kříž německé matky“. Jako uznání, že dala Říši šest dětí. Vyznamenání „Mutterkreuz“, česky někdy označované „mateřák“, fungovalo jako součást nacistické propagandy. Té bylo po připojení k Třetí říši vystaveno také Hlučínsko. 

Otce Jiřího si Erhard Pluške v dětství příliš neužil. Ani na žádné fotce nemůže tátu nikde v albech najít. Jen co přišel na svět, vypukla hospodářská krize a muži z Hlučínska hledali práci daleko od svých domovů. Otec byl zedník a s partou dalších řemeslníků ze Štěpánkovic pracoval na stavbách v Dortmundu. Než k tomu došlo, postavil ve Štěpánkovicích dům. Půjčil si na stavbu peníze, ale nemohl půjčku splácet. Chalupu sebral ručitel a rodina se musela vystěhovat. „Bydleli jsme v jedné světnici u naší tety,“ vzpomíná Erhard Pluške. „Sestry v jednom lůžku, já s malým bráchou ve druhém, ve třetím maminka s nejmenším. Táta byl pryč a Vily také. Přes den musela maminka na pole, ale v noci byla vždycky s námi,“ vypráví.

Organisation Todt

Ženám, které pracovaly u statkářů, říkali na Hlučínsku „pančarky“. Matka byla „pančarka“ na statku v Novém Dvoře a na „panské“ chodila přes pole pěšky. Když někdy za války přijel otec domů, měl pracovní oblek žluté barvy s písmeny O.T. na rukávu. Organisation Todt byla organizace určená k výstavbě strategických objektů v nacistickém Německu. Tvořily ji soukromé a státní firmy. Původně pro ni pracovali Němci neschopní vojenské služby, za války také inženýři a dělníci z okupované Evropy. Erhard Pluške už si nepamatuje, kdy viděl otce naposled. Vzpomíná, že přijížděl na Vánoce. „Mazlil se se mnou. Byli jsme spolu a bylo nám dobře,“ oživuje si chvíle, kdy byl ještě malý chlapec. Matce posílal otec marky, vydělané v Dortmundu, ale pak o něm už neslyšeli a trvalo to dlouho.

Také pamětník Vilém Lasák ze Štěpánkovic pro Paměť národa vzpomínal na otcovy cesty za výdělkem do Německa. Do armády Vilémův otec nemusel. Trpěl chronickým zánětem ucha, takže ho armáda nechtěla. Vydělával peníze na stavbách v Německu a Vilém si vzpomněl, že si koupil bicykl značky Gericke. Ze Štěpánkovic do Berlína je to po silnici téměř šest set kilometrů a dá se předpokládat, že tenkrát to bylo ještě dál, protože neexistovala dálnice. Přesto jel do Berlína na kole a na kole se zase vrátil. Ani Vilém Lasák, ani Erhard Pluške nevěděli přesně, co otcové v Německu stavěli. „Asi nějakou obranu města,“ říká Erhard Pluške.

Všechno německé pryč

V květnu 1945 letěl „Mutterkreuz“ do smetí a s ním všechno, co mohlo připomínat hitlerovské Německo. „Měli jsme německé knížky. Všude samý Hitler. To jsme museli všechno spálit. Všechno, co bylo německé, to jsme vyhodili. Německého nezůstalo nic,“ vypráví Erhard Pluške. „Co ještě jste měli německého?“ padne otázka. „Když táta přijel, přivezl knížky s fotografiemi Hitlera. Tak to jsme měli. Všechny knížky byly takové tlusté. Všechny o válce. To se všechno spálilo,“ pokračuje. „Vy jste si v tom četli, než se to spálilo?“ zazní ještě jeden dotaz. „Jo. Prohlíželi jsme si to. Ale bylo to všechno v němčině a my jsme ještě německy moc neuměli. Tak jsme se dívali fotky.“

Rudá armáda dobyla Štěpánkovice 16. dubna 1945, ale pamětník u toho nebyl. Vojáci wehrmachtu ubytovali svou posádku v hospodě u Honka. Od severu duněla děly, blížila se fronta a straší sestry domluvily s vojáky odvoz. Polopásový transportér HKL6p / SdKfz 251 zaparkoval před chalupou, matka s dětmi naskočily na korbu s plachtou a vojáci je odvezli do Bruntálu. V sále bruntálského kina bydleli několik týdnů a s nimi další rodiny z vesnice. „Mozerovi, Nevřelovi, Beránkovi, Felixovi,“ jmenuje sousedy. „Potom nám povolili vrátit se domů.“ Při pohledu do mapy je to dnes z Bruntálu do Štěpánkovic přesně padesát šest kilometrů. A přesně tak to také Erhard Pluške říká. „Sousedka Felixová půjčila od nějakého sedláka koně s vozem. Asi se znali, že nám to půjčil. Děcka seděla na voze, ostatní šli pěšky. Kam jsme došli, tam nás nechali přespat. Osm kilometrů denně. Trvalo to týden.“

Před každou vesnicí stály milice a kontrolovaly doklady. „Kdo jsme, kam jdeme a proč. Kolem cesty leželi mrtví koně a rozstřílené tanky. Chtěli jsme to všechno vidět zblízka, ale matky nás hnaly pryč,“ vzpomíná Erhard Pluške na cestu k domovu. Tam našli spoušť. Domov vyrabovaný. „Skříně povalené, Rusové neuměli spát v lůžku. Spali na skříni povalené na podlahu. Ti první, kteří přišli, byli snad trestanci. Neměli žádné zbraně a jen rukama mávali nad hlavou a volali: ,Za Stalina! Za Stalina! Hurá! Za Stalina!´ Tak nám to lidé vyprávěli,“ říká Erhard Pluške. „Padlo asi devadesát Rusů a patnáct Němců. Rusy pochovali naproti kostelu ve  veliké zahradě. Potom se to vykopávalo a byli na to extra najatí lidé. Některá těla našli jen tak pohozená, jiná třeba v plachtě. Ruský hřbitov byl v Hlučíně. Tak tam se to vozilo.“

Nad náhrobky vyrovnanými v řadách na pěti hektarech hřbitova v Hlučíně se tyčí žulový jehlan s rudou hvězdou, srpem a kladivem, symboly bolševického Ruska. Náhrobky jsou označeny jmény a národností padlých. Pomník a náhrobky vytvořili kameníci v roce 1965, kdy byl hřbitov renovován, a dnes je kulturní památkou. „Kdo na tu gořalku neměl, tak to musel dělat sám,“ vzpomínal na šestačtyřicátý Vilibald Plaček. „Některé ženské neměly ani rukavice, tak to holýma rukama dávaly na vozy. Hodily to tam a hotovo. Jakápak úcta k mrtvým, když už byli v takovém stavu. To se nedalo jinak...“

Heim ins Reich

Na trati z Kravař do Chuchelné jsou Štěpánkovice hned první zastávka. Erhard Pluške viděl, jak soused Kolář popadnul na perónu toho muže, hrozil mu zdviženým prstem a křičel: „Však já se vrátím! To uvidíš, že se vrátím!“ Nevrátil. Na vagón někdo pověsil plachtu s nápisem „Heim ins Reich“ a Kolář s manželkou dožili někde v Bavorsku, zatímco tomu člověku nepřišel nikdo na pohřeb. „Víte, jak u nás vypadají pohřby? V kostele půl dědiny,“ připomíná Erhard Pluške. „On měl v kostele jen rodinu. Jinak ani noha. Ale nebudu vám říkat, jak se ten člověk jmenoval. To už vědí jenom staří. Dávno už nežije, ale jeho děcka jo. Nebudu jim dělat ostudu.“ V místě, na kterém dnes stojí prodejna potravin, bývala hospoda sedláka Modlicha s velkým sálem, kde se tancovalo. Také Modlich s rodinou musel po válce z vesnice pryč a Erhard Pluške vzpomíná, že to byli stejní lidé, kteří ho k tomu donutili.

Dlouhé měsíce po konci války visela nad obyvateli Hlučínska hrozba odsunu, podobně jako v bývalých Sudetech, jenže Hlučínsko Sudetami nebylo. S výjimkou obcí Sudice a Třebom se nakonec odsun Hlučínska netýkal. Přesto byli v každé obci lidé, kteří v roce 1945 museli odejít. Do vedení národních výborů se dostávali funkcionáři dosazení z vnitrozemí s úkolem vymýtit všechno německé. Němčina byla zakázána a členové Revolučních gard rozhodovali, kdo může zůstat a kdo ne. Hrála v tom roli osobní zášť, sousedské spory nebo touha po majetku. Mnohdy se šéfové obcí spojili s komunisty a vládli pak v obcím ještě dlouho po válce.

Pamětnice Anna Fabiánová se narodila v osadě Svoboda, která patří ke Štěpánkovicím. Nikdy se nedověděla, proč na národním výboru rozhodli o tom, že teta se čtyřmi dětmi je Němka a musí ze Svobody zmizet. Manžel sloužil do wehrmachtu a hospoda Na Svobodě patřila k rodinnému majetku. Pro Paměť národa Anna Fabiánová vzpomínala, že matka s babičkou to nesly jako velkou křivdu. „Po válce tu hospodu převzal nějaký pan Moravec. Byl to takový partyzán. Vrátil se z války, tak měl všechna práva a hospoda byla zkonfiskovaná. Takže tu hospodu provozoval,“ vyprávěla. „To víte, byli takoví, kteří potom souhlasili s režimem. Říkali mu partyzán. Myslím, že byl u partyzánů. Tak měl velká práva.“ Teta Vilemína se brzy vrátila i s dětmi. Úřady rozhodly, že je do odsunu vůbec neměli poslat, ale hospodu už zpátky nedostala. Zůstala partyzánovi.

Není dnes snadné pochopit, jak to tenkrát bylo, ovšem ještě několik let po válce ženy a děti nevěděly, zda se jejich muži, synové a tátové vrátí někdy domů. A oni přitom žili a neměli zprávy, co se u nich na Hlučínsku děje, jak to tam vypadá, zda rodina žije a zda na ně někdo vůbec ještě čeká. Změna hranic také zkomplikovala doručování pošty. Tak se stalo, že nejstarší bratr Vily žil v Německu, zatímco doma nevěděli, zda není mrtvý. Pracoval na statku u sedláka, psal domů, ale dopisy nepřicházely, odpovědi nedostával. Až náhoda přispěla k tomu, že se v Německu potkal s otcem, který se v Dortmundu obával návratu, protože nevěděl, co ho v Československu čeká.

Třicet tisíc cihel

V březnu 1948 zemřel pod oknem na dlažbě Černínského paláce ministr Jan Masaryk. Do Prahy na pohřeb přijížděly zástupy lidí, vlaky byly plné a jedním z těch vlaků cestoval přes celou republiku Erhardův otec Jiří. Neměl žádné doklady, které by mu otevřely cestu domů. Dcera Marie proto vymyslela plán, jak otce domů dostat. Odjela do Aše v západních Čechách, tam čekala na tátu. Měli domluveno, že přejde hranici v polích. Bratr Vily doprovodil otce, sám v Německu zůstal a usadil se v Hannoveru. Sestra vyzvedla tátu a přivezla ho domů. Vlaky byly tak plné, že je nikdo nekontroloval. Když se pak otec přihlásil na úřadu v Hlučíně, dostal dva týdny vězení za tajný přechod hranice. Ale potom už byl doma, pustil se do stavby domu a chodil s Erhardem na pivo, protože Erhard už byl velký.

Peníze, které během války otec posílal, ukládala matka do spořitelny v Ratiboři. Bylo to německé město, ale posunem polské a německé hranice v rámci poválečného uspořádání Evropy leží dnes Ratiboř v Polsku. „Říšské marky už neplatí,“ sdělila po čase německá banka, když chtěla rodina peníze vybrat. O úspory přišli, ovšem Erhard Pluške si poradil. V roce 1957 se oženil s Martou Nevřelovou z osady Svoboda a o čtyři roky později začali ve Štěpánkovicích stavět svůj vlastní dům. Žlutou hlínu vykopanou ze základů dávali bokem, pak přivezli ještě hromady jílu ze stavby kravína zemědělského družstva.

Míchali hlínu s vodou, šlapali ji jako zelí a v dřevěné formě lisovali cihly. Naplnit formu, setřít zbytek, ruční pákou stisknout, dvě cihly vytlačit. Vyrobili regály, do kterých se cihly ukládaly, aby tam vyschly. Když bylo cihel třicet tisíc, jako těch neplatných marek, měli tak akorát na nový dům. Cihlář se jmenoval Václavík. Ten to uměl. Dvacet pomocníků podávalo cihly a Václavík stavěl pyramidu vysokou tři metry. Mezery vysypávali uhlím, kterého pyramida spolykala padesát metráků. Bylo tam šest kanálů, aby uhlí mohlo hořet. Jinak se pyramida pomazala hlínou. Ruce namočit do řídké kaše a mazat pyramidu. Tak vznikla pec. Když ji cihlář zapálil, hořela tři týdny. Ve dne v noci hlídkoval Erhard u pece, jestli je všechno v pořádku. Potom to vychládalo a cihly se mohly postupně rozebírat. Za tři roky se stěhovali.

Za bratrem Vilémem do Hannoveru v západním Německu odjel Erhard Pluške poprvé někdy v půlce 60. let. Pracoval jako zedník v podniku Výstavba ostravsko-karvinských dolů známém jako VOKD. Manželku ani děti na tu návštěvu vzít nesměl. Zůstali doma jako rukojmí, kdyby tam chtěl zůstat. Režim to tak dělal. „I to slunko tam lépe svítí,“ vykládal ve Štěpánkovicích, když se sousedé ptali. V podniku musel okamžitě hlásit, co tam dělal a o čem si s bratrem povídali. Lezlo mu to na nervy, ale nikdy by v Německu nezůstal. Dobře věděl, jaké to je vyrůstat bez táty. Televizi, kterou domů koupil, byla ve Štěpánkovicích třetí v pořadí. Aby se mohl dívat, když hrál fotbal Bayern Mnichov a hokej hráli naši.

Dovětek

V březnu 1950 měl Československý národní tým odcestovat na světový šampionát do Londýna obhajovat švédské zlato. Komunistický režim tomu zabránil a 13. dubna funkcionáři hokejistům v Tyršově domě v Praze oznámili, že do Londýna nepojedou. Hráči odjeli domů, někteří odešli do restaurace. Byli zklamaní, frustrovaní a nadávali na režim. Večer vtrhli do lokálu příslušnici Státní bezpečnosti a všechny hokejisty zatkli. Brankáře Bohumila Modrého, který v restauraci vůbec nebyl, uvěznili o deset dnů později a označili jej za vůdce „celého spiknutí.“ Po měsících výslechů a mučení byli hokejisté v nezákonném procesu odsouzeni k dlouhým trestům vězení. Někteří v uranových dolech.

Bohumil Modrý byl odsouzen na patnáct let. Augustin Bubník na čtrnáct. Stanislav Konopásek dostal dvanáct let vězení. Václav Roziňák a Vladimír Kobranov deset. Josef Jirka šest. Dalších pět hráčů dostalo nižší tresty od osmi měsíců do tří let. Nikdy později se nepodařilo přesvědčivě prokázat, jakou roli hrál v případu kapitán reprezentace Vladimír Záhrobský, kterého vyšetřovatelé vyslýchali pouze jako svědka. Je pravděpodobné, že velká část národního týmu plánovala společnou emigraci a Záhrobský spolu se svým otcem, který byl hokejovým funkcionářem, na to „v obavách z následků“ upozornili policii. Přímé důkazy však o tom nejsou. V roce 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký uvězněným hokejistům milost. Úspěšný tým „našich“ však byl zničen. Další světový titul získalo Československo až v roce 1972 na turnaji v Praze.