„Já jsem byla tady v obchodě skoro devět let v textilu, dole, už je to zrušené. A takhle v létě se stalo, že jezdila auta a byli v tom Rusové, ale ti papaláši, důstojníci a ty jejich manželky, ono bylo léto, a ona třeba měla kožich, takový kožešinový. A teď přišli do obchodu a chtěli na mně něco. Já jsem se k nim točila zády, já jsem jim vůbec, na všechno, co řekli, tak jsem řekla, že nemám nebo že nerozumím, ale rozuměla jsem dobře, protože jsem se učila ruštinu.“
„Ale ještě jednu vzpomínku mám a ta je tedy dost ošklivá. Když my jsme přijeli do Velemína, měli jsme na autě naložený nějaký nábytek a prostě my jsme byli, tak odcházeli z domu, kam my jsme měli, který my jsme měli přidělený vlastně, tak jsme tam měli jako jít, a oni vycházeli, ti Němci, co tu bydleli a byli odsunutí, akorát takovou babičku starou tam nechali. A pamatuji si, že ta Němka, ta mladá, ta hospodyně, se otočila. My jsme tam stáli a čekali jsme, až odejdou. My jako děti jsme to tedy moc nechápaly, mně jich bylo dokonce líto, protože oni každý měli jen raneček a prostě měli taky malé děti… No… A ona nás proklela. My jsme nevěděli, co říká, ona to říkala německy. Když pak odešli, tak jsme se ptali sousedky, ta to všechno slyšela, ta paní Kučerová, uměla německy, a tak nám řekla, že nás proklela, nevím do kolikátého kolena. A já s touhletou myšlenkou toho prokletí prostě žiju už osmdesát dva let, no to ne osmdesát dva let, to se stalo v pětačtyřicátým, ale když se něco stane v rodině, nějaké neštěstí, tak si myslím, že to je tím, že nás proklela.“
„Právě že byl donucen. Jednoho dne pro něho přijeli takoví, nevím, asi to byli tajní, měli takové kabáty dlouhé, a naložili ho a my jsme o něm tři dny nevěděli, vůbec jsme nevěděli, co s ním je a kam ho odvezli. No a když ho přivezli, tak to vůbec nebyl náš táta už, to byl takový zničený člověk, a prostě přišel dovnitř do bytu, do kuchyně, a říkal: ‚Mámo, musíme jim to dát.‘ Prostě… ho donutili.“
Anna Plesníková, rozená Koubová, přišla na svět 8. září 1937 v Brozanech nad Ohří. Pocházela z pěti dětí, otec pracoval jako tesař a maminka byla v domácnosti, později pracovala v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) ve Velemíně. Za války byl otec zaměstnán v cukrovaru v Doksanech a později ho přidělili na práci do Terezína, kde vězňům tajně rozdával svoje svačiny. Anna zažila poplachy při náletech Spojenců na okolní města a osvobození Brozan Rudou armádou. Po válce se Koubovi přestěhovali do Velemína, kde jim přidělili dům po odsunutých Němcích i s německou babičkou, o kterou se potom maminka starala. Záhy po roce 1948 komunisté rodině zabavili pozemky a donutili ji vstoupit do JZD. Anna absolvovala obecnou školu v Brozanech a ve Velemíně. Když jí bylo dvanáct let, podvrtla si kotník a do zraněné nohy dostala tuberkulózu kostí. Několik let měla na noze sádru a vyléčili ji až v nemocnici ve Volyni. Rok pracovala v Uhelných skladech v Lovosicích a devět let potom v obchodě s textilem ve Velemíně. Vzpomíná na okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V září téhož roku sovětští vojáci zastřelili ve Velemíně jejího švagra Ondreje Oprendeka. Anna Plesníková má dvě děti a žije ve Velemíně.
