„To bylo trošku psychedelické dětství za střízliva. Bylo to opravdu výjimečné. A vůbec i Olga Havlová, například. Olga Havlová pro děti disidentů… to vlastně dělal Ivan Havel. Začalo to tím, že [dělal akce] pro děti zavřených disidentů, pak pro všechny děti disidentů. Vzal nás na Štědrý den nebo na Boží hod… Asi na Štědrý den to bylo. Kapra jsme buď koupili, pustili, nebo nám něco zaplatil, nějaké jídlo, nebo nás vzali na bruslení, nebo do bazénu. Vedli čilý kulturní život a byli intelektuálně nevyřádění, a tak se věnovali i různým dalším věcem, takže třeba se chodilo v sobotu k nám na bridž. Olga [Havlová] byla vášnivá karetní mistryně. My taky. Náš táta, oba dva rodiče, jsou karetní [hráči]. Od malička nás učili – mariáš a všechno. A ten bridž, to byla fakt zábava, u které se nesmělo mluvit. My jsme se dost hádali, kdo jako dítě bude hrát toho čtvrtého. A Olga vždycky přišla, přinesla nám nějaký dortíček, chvíli si popovídala s mámou a pak se prostě tři hodiny hrál bridž. Nebo Havlovi byli rodina, kde měli video. To bylo pro nás úplně nepředstavitelné. Když Václav [Havel] sehnal Hvězdné války, tak pozval disidentské děti. Olga nám dala krekry a pustila nám to. Já jsem nebyla na Hvězdných válkách. Viděla jsem tam v [roce] 1988 něco ještě intelektuálnějšího – Život svatého Františka z Assisi, byla to taková italská [produkce]. Tak jsem to hltala, dost mě to fascinovalo, že se [v Itálii] může klidně o věřících mluvit v televizi. A Olga pak říkala: ‚Fuj, to byla slaďárna, promiň, příště ti pustím něco lepšího.‘ A já jsem si tak říkala: ‚Aha, aha, tak nebudu říkat, že to bylo dobré, to ne.‘“
„Pak bylo ještě jedno důležité období, asi od osmdesátého druhého roku, právě Asanace. Dneska už to mám kontaminované tím, že znám ty příběhy, co se tam dělo, kde tam komu co dělali. Takže to můžu mít samozřejmě trošku zabarvené, ale pamatuju si tu dobu, že byla divoká. Že prostě pořád někoho mlátili, pořád byl někdo zatčený a ti lidé odjížděli. To byl taky strašně významný [okamžik], to si taky pamatuji, že mi přišlo nějaké divné, jak se máma s Jirkou Pallasem objímají v předsíni. A dneska zpětně vím, že se loučili, že jsem zřejmě cítila sílu toho momentu. A věděli jsme, že odjedou tam, kde jsou ti naši příbuzní, a už je nikdy neuvidíme. Tak odjel Třešňák [a další] a pak najednou nějak prasklo, že máma s Járinkou, což byla druhá tátova žena, a můj bratr Vavřínek taky uvažovali, že odjedou do emigrace, taky v osmdesátých letech. Hrozně jsem to řešila, že přeci ne, že kamarádi… a tak, že nemůžeme odjet. A pak to padlo na tom, že Járinka chtěla jít do Anglie, máma chtěla jít do Francie za Hyblerovými, myslím. Nebo obráceně, už nevím jak. Táta řekl, že se zbláznily, že nebude mít děti rozstrkané po celé Evropě a odtud nikdy neodjede, že tady má mámu a sestru, o které se musí postarat a které pro něj udělají všechno. Takže jsme zůstali, rozhodlo se to na poslední chvíli, a ono to pak trochu polevilo, po té Asanaci. Jim se opravdu podařilo vyhnat hodně lidí, ten ‚androš‘ trošku rozbili…“
„Prohlíželi všechny knížky, listovali a někdy buzerovali. Pamatuji si drsnější příhodu, protože Ivánek byl takové introvertní, bádavé dítě a měl sbírku známek a byl na věci strašně pečlivý. Já byla o pět let mladší sestřička, kterou měl moc rád, ale to bylo: ‚Blanko, ne! Známky! Na známky ne!‘ To jsem se vůbec nesměla přiblížit. A [při domovní prohlídce] jsem nějak vešla do dětského pokoje, který prohledávali, a [příslušník StB] vzal takhle ta velká alba, který si tam Ivánek rovnal pinzetou, a takhle ty známky vyhazoval na zem. A já si pamatuji, jak jsem jako dítě stála a chtěla se [ohradit]: ‚To se nesmí, to jsou Ivánkovy známky!‘ Vím, že máma přišla, vzala mě za rameno a táhla mě pryč a říkala: ‚Na to se nekoukej, to jsou moc ošklivý věci, pojď pryč.‘“
Blanka Petrošová se narodila 24. listopadu 1972 v Praze. Je dcerou disidentů a signatářů Charty 77 Petrušky Šustrové a Vavřince Korčiše. Její babička Jitka Šustrová a teta Ivana v roce 1968 emigrovaly, oba rodiče byli v letech 1969–1971 ve vězení za odbojové aktivity v Hnutí revoluční mládeže. Blanka vyrůstala se svými sourozenci v prostředí disentu, kde byla státní perzekuce součástí každodenní reality. Jejich byt v Kolínské ulici na Vinohradech podléhal častým domovním prohlídkám, protože se zde množil a distribuoval samizdat a scházeli se zde významní představitelé disentu. Od roku 1987 Blanka dojížděla na gymnázium v Říčanech; v Praze by ji z politických důvodů nevzali. Blanka Petrošová ve svém vyprávění líčí dětství a dospívání v disidentské rodině a vzpomíná na domovní prohlídky, zadržování matky Státní bezpečností a na osobnosti disentu, které byly od dětství součástí jejího života – Mejla Hlavsa, Olga, Ivan a Václav Havlovi a další. Jako studentka třetího ročníku prožila 17. listopad 1989 na demonstraci na Národní třídě, kde byla zadržena a následně propuštěna. Po listopadu 1989 se rodina podílela na činnostech spojených s přechodem k demokracii. Blanka Petrošová i její otec například pomáhali u Havlových s vyřizováním agendy, matka pracovala na prověrkách pracovníků ministerstva vnitra, rozvědky a justice a během devadesátých let se stala respektovanou novinářkou a publicistkou. Blanka Petrošová vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor sociální práce, absolvovala psychoterapeutický výcvik. V době natáčení (2025) žila v Praze a působila jako terapeutka.
