Zdislava Františka Nosková

„Měla jsem strach, protože to bylo moc nepříjemný. Ten člověk se na tebe moc nedíval, díval se tak úkosem, a kladl ty otázky typu jako: ,Vy jste řeholnice?‘ nebo ,Kdy jste skládala sliby?‘ nebo pak mi řekl: ,No, tak vy evidentně chcete být slavná, že? O vás už dneska bude hlásit Vatikán, vy už budete v rádiu. To u vás jde rychle, že, tady ty zprávy?‘ Já jsem nic neříkala, já jsem mlčela. A pak mi řekl: ,Paní Nosková, vy jste kanál naší společnosti.‘ Tak to mě trošku jako nadzvedlo, že jsem získala nějak odvahu a řekla jsem: ,Podívejte se, jestliže mně říkáte, že jsem kanál, tak proti tomu já protestuju. Já se cítím jako řádnej občan tohoto státu, chodím do práce, a pokud bych nedobře pracovala a byly na mě stížnosti, tak se zeptejte mého šéfa, a pak mně můžete říkat kanál.‘ No tak on se tak trošku zarazil, ale nevzal to zpátky. To byl arogantní muž. ,A co jste jako dělaly, proč jste tak žily společně a jak to, že jste byli dohromady…?‘ Prostě věci, který nemůžeš přiznat. Takže já jsem věděla, že mám mlčet, tak jsem mlčela. Oni z nás byli špatní, protože oni se vlastně nic nedověděli. Potom otec Aleš nám říkal, že když ho vezli na Ruzyň, tak že ten kapitán, kterej měl na starost ty výslechy, říkal: ,Ti vaši mladí, ti si tedy vedli výborně.‘“

„On zřejmě věděl, kdo ho udal, proč se dostal do toho koncentráku. Ale on i jednou řekl: ,Já ti nikdy neřeknu to jméno, s tím já odejdu, abys neměla proti těm lidem nějaké předpojetí, abys tím netrpěla. A poslední asi dva roky života jeho, na Vánoce, byli jsme všichni tři – maminka, on a já – toto je taková těžší vzpomínka, ale protože ukazuje toho mýho tatínka, tak maminka říkala… Byl Štědrý den, tehdy se normálně prodávalo, v té době, a maminka říkala: ,Prosím tě, zajeď mi ještě pro cosi do obchodu.‘ On přijel z obchodu, nemluvil vůbec, a až jsme sedli ke stolu, tak řekl: ,Já vám musím něco říct. Já jsem potkal toho člověka v obchodě.‘ Tak my už jsme věděly, my jsme se neptaly, on neřekl jméno. ,A já vám musím říct, že mně dal Pán Bůh velikou sílu. Já jsem k němu přišel, podal jsem mu ruku a řekl jsem mu: ,Já ti přeju požehnaný Vánoce.‘ A on mi obouma rukama chytil tu moji ruku a řekl mně: ,Gusto, ty nevíš, cos pro mě dneska udělal.‘ A to byly Vánoce, kdy jsme s mamkou obě vnímaly, že tatínek se smířil.“