Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislava Františka Nosková (* 1951)

• narozena 17. března 1951 v Přerově, dětství prožila v nedalekých Žalkovicích

• tatínek Augustin Nosek byl v letech 1944–1945 vězněn za odbojovou činnost

• v letech 1966–1970 studovala na střední ekonomické škole v Kroměříži

• v roce 1971 byla tajně přijata ke Školským sestrám sv. Františka

• v letech 1972–1977 působila v komunitě sester v domově důchodců na Šolínově ulici v Praze

• v 80. letech absolvovala neveřejná teologická studia organizovaná bratry františkány

• v roce 1983 byla v rámci zátahu na františkánský řád zadržena a vyslýchána Státní bezpečností

• v roce 1985 se účastnila velehradské poutě

• po roce 1990 se podílela na obnovení výuky náboženství ve školách

• v letech 1994–1996 působila na misiích v mezinárodní komunitě v Kazachstánu

• v roce 2013 byla jmenována postulátorkou beatifikačního procesu sestry Elišky Pretschnerové

Život sestry Zdislavy se odehrával z velké části ve stínu totalitní moci, která se snažila kontrolovat i potlačit duchovní život. Její svědectví zachycuje každodennost ilegální řeholní existence, střety se Státní bezpečností i vnitřní svobodu, z níž vyrůstala služba nemocným, starým lidem a později také misijní práce v postsovětském prostoru.

Zdislava Františka Nosková se narodila 17. března 1951 v Přerově jako první dítě manželů Augustina a Silvy Noskových ze Žalkovic. V hanácké obci, v úrodném kraji mezi Přerovem a Kroměříží, prožila své dětství i dospívání.

Ty nevíš, cos pro mě dneska udělal

Tatínek Augustin Nosek byl místním rodákem. Vyučil se u firmy Baťa, na což byl vždy velmi hrdý: „To mi dalo do života řád,“ říkával. Během válečných let – v roce 1944 – byl udán a zatčen za účast v protifašistickém odboji. Trest si odpykával v Kounicových kolejích, ve věznici v Breslau a v koncentračním táboře Bernau. Když se na konci války vrátil domů, vážil pouhých 38 kilogramů. O útrapách věznění nikdy nehovořil, ale až do konce života ho provázel strach z Němců a pocit vděčnosti Rudé armádě.

Přestože tatínek věděl, kdo byl jeho udavačem, rozhodl se o tom nemluvit: „Já ti nikdy neřeknu to jméno, s tím já odejdu, abys neměla proti těm lidem nějaké předpojetí, abys tím netrpěla,“ vzpomíná tatínkova slova sestra Zdislava a připojuje událost, která tatínkovu osobnost vystihuje nejlépe: „Byl Štědrý den, tehdy se normálně prodávalo, v té době, a maminka říkala: ,Prosím tě, zajeď mi ještě pro cosi do obchodu.‘ On přijel z obchodu, nemluvil vůbec, a až jsme sedli ke stolu, tak řekl: ,Já vám musím něco říct. Já jsem potkal toho člověka v obchodě.‘ Tak my už jsme věděly, my jsme se neptaly, on neřekl jméno. ,A já vám musím říct, že mně dal Pán Bůh velikou sílu. Já jsem k němu přišel, podal jsem mu ruku a řekl jsem mu: ,Já ti přeju požehnaný Vánoce.‘ A on mi obouma rukama chytil tu moji ruku a řekl mně: ,Gusto, ty nevíš, cos pro mě dneska udělal.‘ A to byly Vánoce, kdy jsme s mamkou obě vnímaly, že tatínek se smířil.“

Na svou maminku Silvu, rozenou Mojžíšovou, vzpomíná sestra Zdislava jako na krásnou ženu přirozené elegance a vnitřní síly. Maminka se narodila do chudých poměrů, učila se švadlenou, ale po předčasné smrti maminky musela učení zanechat a pomáhat s výchovou svých sedmi sourozenců. 

Za toto bude Pán Bůh náš národ trestat

Svatbu rodiče slavili v roce 1948. Rodiny v obci se v té době dělily na sedláky a domkaře, mezi něž patřili také Noskovi. U svého domečku vedli malé hospodářství, které čítalo dvě krávy, prase, několik koz a drůbež. Přestože tatínek nikdy nebyl komunistou, v únoru roku 1948 byl vyslán jako zástupce místních hospodářů do Prahy. Po svém návratu tlumočil slib Klementa Gottwalda, že kolektivizace nehrozí a že kdyby jim chtěl někdo něco brát, mají ho hnát „sviňským krokem“.

Netrvalo dlouho a hospodářská zvířata z rodinného hospodářství byla odváděna do družstva. Tatínek, který k nim měl hluboký vztah, jejich ztrátu oplakal. Když později spatřil jejich zanedbaný stav, komentoval to slovy: „Za toto bude Pán Bůh náš národ trestat.“ V družstvu pak přijal péči o býky a jeho pracovní výsledky dělaly dobré jméno celému JZD.

Víc už jsem doma nemohla získat

Na dětství v Žalkovicích, které prožívala se svým o dva roky mladším bratrem Vítkem, vzpomíná Zdislava s velikou vděčností. Tatínek si s dětmi rád povídal, učil se s nimi, četl a vymýšlel pro ně pohádky. Láskyplnou péčí je zahrnovala také maminka. „Vždycky jsem u ní vnímala, že by pro nás chtěla víc, než nám mohla dát. Chtěla nám koupit šaty, ale neměli jsme na to,“ vzpomíná sestra Zdislava. 

U svých rodičů pak zvlášť oceňuje opravdovost víry. „Pamatuji si, jak naši přišli z toho kravína a modlili jsme se růženec, tatínek měl takové obrovské upracované ruce, vždycky je měl tak sepnutý a klečel u postele a modlil se. A to je obraz, kterej já nikdy nezapomenu. Myslím, že nic víc už jsem doma nemohla získat.“

Teď děcka napněte všechny síly

Školní docházku nastoupila v Žalkovicích a druhý stupeň absolvovala v nedalekém Břestu. V roce 1966 pokračovala ve studiích na střední ekonomické škole v Kroměříži. Dnes s úsměvem vzpomíná, že „hned po prvním ročníku věděla, že ekonomkou nebude.“ 

Jednoho rána ji spolu s bratrem Vítkem vzbudilo mohutné chvění – byly to tanky projíždějící vesnicí. Psal se 21. srpen 1968. Když se rodiče vrátili z práce domů, říkali: „Děcka, modlete se, bude válka.“ Byl to den velkého smutku a zklamání, zvlášť pro tatínka, který nedokázal pochopit, že tato pohroma přichází z Východu, odkud dříve vítali osvoboditele.

Po prázdninách vedla paní učitelka ke studentům vážnou řeč: „A teď, děcka, napněte všechny síly, učte se dobře, protože náš národ bude potřebovat dobré a vzdělané lidi.“ Tehdy Františka pochopila, že bude třeba se rozhodnout, čím se stane. Ve svých snech se viděla ženou lesníka, v hájence plné dětí. Jednu chvíli se už zdálo, že krásný sen dojde svého naplnění – během pouti do Říma, kterou v roce 1969 zorganizoval pro své farníky pater Bruno Sklenovský, se zamilovala do mladého kluka v zelené kamizole… Sen se však nenaplnil a Františka ho oplakala.

Tady je můj domov

Jednou z rozhodujících osobností v životě pamětnice byl žalkovický kněz Ignác Pospíšil, na něhož vzpomíná jako na moudrého, krásného a spravedlivého muže, který místním lidem dobře rozuměl, neboť sám z podobné obce pocházel. Pro mladé byl doslova magnetem – pořádal pro ně biblické hodiny, uváděl je do liturgie, duchovně je doprovázel a podporoval ve všech jejich aktivitách.

Byl to právě otec Ignác, jemuž se jako prvnímu svěřila s úmyslem zasvětit svůj život Bohu. Na druhý den už Františku vezl na návštěvu ke Školským sestrám sv. Františka do nedalekých Cetechovic. „Jak jsme vešli do toho domu, dozrálo ve mně přesvědčení: ‚Tady je můj domov!‘“ vzpomíná na významný okamžik svého života. Rodičům se o své volbě dlouho bála říct. Když k tomu došlo, překvapený tatínek svou – vždy usměvavou – dceru varoval, že už se nebude moci nikdy smát, a maminka plakala.

Čtyři měsíce poté – na svátek sv. Františka roku 1971 – oblékla řeholní šat a s ním přijala jméno své oblíbené světice – Zdislava. Tehdy slyšela od svého tatínka slova, za která mu zůstává vděčná: „Fanuško, kdyby se cokoli stalo, vždycky se můžeš vrátit.“

My domů nejdem

V listopadu přišla provinční představená školských sester s informací, že již od dubna platí zákaz přijímání řeholního dorostu, což znamená, že novicky byly přijaty nezákonně a měly by se vrátit domů. „My jsme jako jeden muž řekly: ,My domů nejdem, my jsme odešly a my se nechceme vrátit,‘“ popisuje vypjaté okamžiky sestra Zdislava. V této složité situaci vyzvala sestra představená k modlitbě.

Netrvalo dlouho a naskytla se jedinečná příležitost. V Praze na Šolínově ulici zkolaboval prestižní domov důchodců a nová soudružka ředitelka, která dostala jako stranický úkol dát situaci do pořádku, po jeho prohlídce prohlásila, že „ústav mohou dát dohromady jenom sestry.“[1] Tak bylo na žádost správy ústavů města Prahy povoleno přijetí pěti řeholnic, pod podmínkou, že budou v civilu.[2] Z řádu tak formálně vystoupilo pět zkušených sester, které si s sebou vzaly pomocnice – tajné novicky, mezi nimi i sestru Zdislavu. 

Ta dnes vyjadřuje velký obdiv sestrám, které po mnoha letech v klášteře formálně vystoupily z řádu, aby tak zaštítily novou paralelní linku řeholního života. Přestože životní podmínky v domově, v němž sestry pečovaly o 320 starých lidí, byly velmi provizorní, do čtyř let byl hodnocen jako nejlepší ústav v Praze. V péči sester se dům proměnil také v místo intenzivního duchovního života a stal se útočištěm pro setkávání a aktivity ilegálně působícího františkánského řádu.[3] 

Taková normální rodinka

Když se v roce 1977 dostala do vedení domova nová soudružka vedoucí, bylo jasné, že nastal čas pro změnu. Sestry postupně „Šolinku“ opouštěly a zakládaly komunity v tzv. domečcích, což byla forma řeholního života, kterou jako reakci na dlouhodobou perzekuci ze strany komunistického režimu během svého věznění promyslel františkán Jan Baptista Bárta.[4] 

Život komunity byl uspořádán tak, aby navenek působil jako fungování běžné početné rodiny.[5] V jedné části domu žily sestry a ve druhé bratři. Společnou měli kapli, kuchyň a jídelnu, kde se scházeli k modlitbě a ke společnému stolování. Bratři i sestry docházeli jako ostatní lidé do civilního zaměstnání, teprve po práci žili podle svých řádových pravidel – modlitbou, studiem, prací a službou lidem.

Sestra Zdislava patřila do komunity působící v rodinném domě v pražských Kunraticích. Práci si našla v léčebně pro dlouhodobě nemocné v nedaleké Thomayerově nemocnici a v rámci řeholní formace nastoupila studia teologie, která vedli bratři františkáni.[6] Časově to bylo hodně náročné, ale během studií „jsem dostala takové základy, že když jsem později po čtyřiceti letech studovala v Římě, už jsem toho hodně věděla,“ vysvětluje sestra Zdislava.

Věděla jsem, že mám mlčet, tak jsem mlčela

O Květné neděli roku 1983 podnikla Státní bezpečnost na všechny františkánské komunity zátah, při němž bylo zadrženo asi dvacet osob a zabaveno značné množství literatury, samizdatu a liturgických předmětů.[7] Nezvaná návštěva postihla také komunitu v Kunraticích. Sestra Zdislava s pobavením vzpomíná na údiv orgána, provádějícího soupis zabavených věcí, když úmysl modlitby „za františkánské komunity“ četl jako „františkánské komunisty“. Následující období, provázené výslechy a permanentním sledováním, bylo pro všechny velkou zkouškou.

Na svůj první výslech vzpomíná sestra Zdislava takto: „Měla jsem strach, protože to bylo moc nepříjemný. Ten člověk se na tebe moc nedíval, díval se tak úkosem, a kladl ty otázky typu jako: ,Vy jste řeholnice?‘ nebo ,Kdy jste skládala sliby?‘ nebo pak mi řekl: ,No, tak vy evidentně chcete být slavná, že? O vás už dneska bude hlásit Vatikán, vy už budete v rádiu. To u vás jde rychle, že, tady ty zprávy?‘ Já jsem nic neříkala, já jsem mlčela. A pak mi řekl: ,Paní Nosková, vy jste kanál naší společnosti.‘ Tak to mě trošku jako nadzvedlo, že jsem získala nějak odvahu a řekla jsem: ,Podívejte se, jestliže mně říkáte, že jsem kanál, tak proti tomu já protestuju. Já se cítím jako řádnej občan tohoto státu, chodím do práce, a pokud bych nedobře pracovala a byly na mě stížnosti, tak se zeptejte mého šéfa, a pak mně můžete říkat kanál.‘ No tak on se tak trošku zarazil, ale nevzal to zpátky. To byl arogantní muž. ,A co jste jako dělaly, proč jste tak žily společně a jak to, že jste byli dohromady…?‘ Prostě věci, který nemůžeš přiznat. Takže já jsem věděla, že mám mlčet, tak jsem mlčela.“[8] 

Přestože výslechy, sledování a šikana ze strany StB byly psychicky náročné, odhodlání k věrnosti zasvěcenému životu ve společenství rostlo. „Věděli jsme, že když je něco tak pronásledováno, tak to má hodnotu. A my jsme byli mladí a nadšení, chtěli jsme žít pro Boha… Jak přibýval věk, začala jsem chápat, že rozhodnutí pro Krista není nezávislé a že musí mít důsledky. Nikam nepatřit, nikomu v životě nenáležet je trapný, každý se musí rozhodnout.“ 

Budete mít po nich dům

Velkým povzbuzením pro sestry byla účast na velehradské pouti v roce 1985. „To byla úžasná manifestace víry. To bylo neskutečné nadšení. Jako dav jsme se chovali nemožně, ale to nadšení, že poprvé můžeš nahlas volat: ‚Pusťte k nám papeže, ať žije kardinál Tomášek!‘“ vzpomíná ještě po čtyřiceti letech od slavnosti sestra Zdislava. Dodává, že podobné nadšení zažila později ještě dvakrát: cestou na mši ke svatořečení Anežky České během sametové revoluce a při slavnosti přenesení ostatků kardinála Josefa Berana z římského vyhnanství do katedrály sv. Víta.

V roce 1985 učinila strana a vláda pragmatický ústupek. Aby byly sestry ve svých charitních domovech soběstačné, umožnila každému z ženských řeholních společenství „doplnit stav“ a přijmout pět nových sester. Tak Zdislava formálně absolvovala v cetechovickém řeholním domě svůj druhý – nyní už legální – noviciát. Nové sestry si tehdy přijel osobně prohlédnout ředitel České katolické charity kanovník Jan Mára – ovšem s tímto hodnostářem, který kolaboroval s režimem, se odmítly potkat. Během následného setkání v místní hospodě kanovník Mára občany ubezpečoval: „Nebojte se, však ty sestry tady nebudou věčně a vy po nich budete mít dům.“

Modlily jsme se, strašně jsme se modlily

V roce 1989 působila sestra Zdislava v Charitním domově Pax v Mariánských Lázních. V pátek 17. listopadu se večer vydala autobusem do Prahy za svými spolusestrami. Krátce před cílem, na mostě před Národní třídou, autobus zastavil – a před očima se jí otevřel výjev, na který nezapomene: na jedné straně nábřeží nekonečný proud světel demonstrantů, na druhé straně sevřený šik ozbrojených příslušníků. „Ty pocity se strašně těžko popisují, ale bylo to něco úžasného. Obrovská vděčnost těm mladým lidem, kteří se tomu postavili, protože to musela být obrovská odvaha. Modlily jsme se, strašně jsme se modlily.“

Po sametové revoluci se školským sestrám znovu otevřela možnost působení ve školství. Sestra Zdislava učila na čtyřech základních školách v Brně, později působila na biskupském gymnáziu, v ústavu pro handicapované děti na Kociánce a současně nastoupila studium na teologické fakultě, protože desetileté řádové studium nebylo oficiálně uznáno a bylo nutné je doplnit formálním vzděláním. Hektické období bylo spojeno také s restitucemi. „Kláštery byly ve strašném stavu. Když jsme dostaly Petynku, nad jejím stavem sestry plakaly,“ vzpomíná. Dnes vidí, že restituce byly pro církev velkou zátěží a že „navrácené domy spláchly mnoho vnitřních sil“.

Na tváři jsi vyčetl všechno

Nezapomenutelnou životní zkušeností se pro ni stala účast na misii v kazachstánské Alma Atě, kam byla v roce 1994 povolána otcem Alešem Zlámalem.[9] Františkánskou misii tvořily komunity bratří a sester z různých zemí, které své životy úzce sdílely s místními lidmi. Dům sester fungoval jako dům přijetí – sestry příchozím lidem naslouchaly, vyučovaly je katechismus a podle svých možností poskytovaly i materiální pomoc. „Dali jsme si čaj a povídali jsme si. Oni neměli jídlo, na stole byl jen ten čaj nebo chleba, ale měli čas. Vrátila jsem se sem, na stole bylo všechno, ale lidi takhle pendlovali kolem stolu a nesedli si. To byl velkej rozdíl. Nás ten materialismus převálcoval,“ doplňuje své vyprávění sestra Zdislava. 

V polovině 90. let byla společnost v Kazachstánu ještě silně poznamenána komunismem. „Lidé se tam ztráceli, byli mezi nimi donašeči, komunismus tam byl 70 let.“ Navíc probíhala válka v Čečensku a Rusové tam verbovali šestnáctileté kluky, „jejich mámy přicházely a plakaly,“ vzpomíná sestra Zdislava. Lidé neměli peníze, místo platů dostávali naturálie. „Dělník dostal na konci měsíce třeba deset hrábí, kýblů, lopaty, to, co podnik vyráběl. Oni šli na trh a směnili na trhu za tvaroh, těstoviny, luštěniny.“ Velkým problémem v postsovětské éře byla neexistence modelu rodiny. „Muž a žena si řekli ,paživjom‘ a žili spolu třeba pět let bez papíru a měli děti. To bylo normální. Do farnosti pak chodily ženy, které měly třeba pět dětí, ale neměly tatínky. Ruský člověk chtěl být ,milicioněr‘ a ,soldat‘, ale ne pracovat doma a starat se o rodinu.“   

Když se po dvou letech strávených v Kazachstánu vrátila domů na dovolenou, byli již rodiče vážně nemocní, na jejich přání zůstala s nimi. Kazachstán a jeho lidé však zůstali v jejím srdci. „Kazachstán byl pro mě obrovským darem. Když jsem se vrátila, tak jsem ty lidi tady nemohla pochopit. Tam totiž byla taková čistota toho člověka. Když ti něco říkal, byla to pravda, když měl bolest, tak plakal, když se radoval, tak se radoval, na tváři jsi vyčetl všechno. Přes svůj strach byli otevření a upřímní. Tady se mi potom stýskalo.“ 

Jsem vděčná

V roce 2013 byla pověřena přípravou beatifikačního procesu sestry Elišky Pretschnerové.[10] Náročný úkol přijala po zvolení papeže Františka, v jehož spiritualitě rozpoznávala výraznou blízkost s duchovním odkazem sestry Elišky. Pro Zdislavu to znamenalo naučit se ve svých dvaašedesáti letech italsky a absolvovat jeden semestr studia na Kongregaci pro svaté v Římě. Jeho úspěšné zvládnutí připisuje přímluvě svatého Jana Pavla II., u jehož hrobu si denně vyprošovala pomoc.

Dnes je podle svých slov „pracující důchodkyní“. Žije v řeholním domě na pražském Břevnově a jejím úkolem – stejně jako úkolem všech sester – je vytvářet komunitu, vzájemně se nést v přijetí a lásce, přijímat příchozí a – pokud to síly dovolí – za lidmi také vycházet.

„Jsem vděčná za svůj život a jsem vděčná za to, že znám Krista a že jsem pro něho mohla žít,“ končí své vzpomínání sestra Zdislava.

 

[1] Historie příchodu a způsob života sester ústavu Šolínova 3, Praha 6 v letech 1972–1986 jsou podrobně zaznamenány v kronice Školských sester sv. Františka: ŘIČÁŘ LIBÁNSKÁ, Anna. Školské sestry sv. Františka za normalizace: mezi snahou uchovat identitu a zápasem o přežití. Str. 88. Viz Medializace.

[2] Ženské řehole za komunismu (1948–1989): sborník příspěvků z konference pořádané Konferencí vyšších představených ženských řeholí v ČR a Českou křesťanskou akademií dne 1. října 2003 v kostele sv. Voršily v Praze. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005. str. 387–388.

[3] „Život v ní byl od počátku františkánsky prostý, chudý, jak v ubytování, tak ve stravování z ústavní kuchyně. Snad právě proto ji Pán Bůh vyvolil, aby byla jakousi krycí komunitou pražských sororit, místem provinčních porad a různých setkání i důležitým nenápadným ohniskem apoštolátu mezi mladými lidi a útočištěm dorostu některých mužských řádů.“ Tamtéž, str. 388. 

[4] P. Jan Baptista Bárta byl komunisty dlouhodobě vězněný františkán, jenž po svém propuštění působil jako lektor tajné teologie a horlivý obnovitel provincie. 

[5] Formu smíšených komunit popisuje: ŘIČÁŘ LIBÁNSKÁ, Anna. Školské sestry sv. Františka za normalizace: mezi snahou uchovat identitu a zápasem o přežití. Str. 83–85. Viz Medializace.

[6] „Hlavním organizátorem skrytého teologického studia byl pater J. B. Bárta a po něm převzal starost o organizaci studia P. A. Zlámal. Bárta chtěl vytvořit autonomní, státem nekontrolované a ideologicky nedeformované studium bohosloví pro bratry i sestry.“ VLČEK, Vojtěch. Františkáni v ilegalitě i před soudem: trestní stíhání členů řádu a soudní procesy s nimi v 70. a 80. letech. Str. 249. Viz Medializace.

[7] O tzv. akci Vír obsáhle pojednává: VLČEK, Vojtěch. Františkáni v ilegalitě i před soudem: trestní stíhání členů řádu a soudní procesy s nimi v 70. a 80. letech. Str. 263–270. Viz Medializace.

[8] Fotografie pořízené během domovní prohlídky a část protokolu z výslechu pamětnice ze dne 27. 3. 1983 viz Dokumenty ABS v Dodatečných materiálech.

[9] P. Aleš Zlámal byl provinciál a jedna z velkých postav ilegálního života františkánské provincie v době totality. Celoživotně toužil po misii v Sovětském svazu, po r. 1989 byl zakladatelem a představeným misie v Kazachstánu – Alma Atě.

[10] Eliška Pretschnerová byla česká řeholnice, provinciálka a generální představená Kongregace Školských sester sv. Františka. Beatifikační proces zahájil Dominik Duka 1. června 2001.