„Chápu, že nenávist vůči Němcům tady byla velká, když se vyjevilo, co se dělo v koncentračních táborech, ty hrůzy. To chápu. Na druhou stranu jsem se vydal před patnácti lety, jak jsem začal zkoumat historii, za vzdálenějšími příbuznými odsunutými do Německa. Ale bavil jsem se i s těmi, co sem jezdili. Slyšel jsem příběh příbuzné. Vyprávěla mi: ‚Tak si představ, byla jsem byla v Kotli, v chalupě krásné u tisíciletých lip, měla jsem všechno krásné.‘ Její tatínek byl na frontě. Bylo jí asi 11 let, maminka jí jeden den řekla: „Vezmi si jen panenku, ale jen jednu, svoji nejoblíbenější. Musíme jít pryč.‘ Pak se Elfrída rozbrečela, byla z rodu Hörbe, její otec byl z Hörbe. A potom se dostali se k sedlákovi do NDR, moc je tam ani nechtěl, protože byl naštvaný, že se musí starat o další lidi. Nějaká ztrápená žena a jedna malá holčička, takže moc ani pomoc pracovní. Byla z toho Elfrída špatná. To jsou pro mě takové příběhy, případy, které byly vždycky hrozné.“
„Po vypuknutí války, jelikož její tatínek byl německé národnosti a byl mladý, tak musel narukovat za wehrmacht do armády. Padl u Stalingradu v roce 1942. Babička pak byla sama, byla vdova a zůstala sama se čtyřmi dětmi, malými, sama. Prakticky až do konce života zůstala jako vdova.“ – „U jakého druhu vojska byl váš padlý příbuzný, váš dědeček?“ – „Byl to můj dědeček Wilibald Tomasch. Myslím, že byl u pěšího vojska.“ – „Zachovaly se po něm nějaké dopisy z fronty?“ – „Zachovaly se nějaké. Má je jeden můj strejda. Psal je své ženě, pozdravoval vždycky svoje děti. Byl, myslím, párkrát na dovolené z fronty. Nejdřív byl, myslím, i ve Francii, na počátku války snad i v Polsku. Iks dopisů se zachovalo, jednou jsem je viděl, neměl jsem možnost je detailně studovat, nezatěžoval je doma. Byly to dopisy, jako když píše muž ženě, kterou má rád a předává své pocity a pozdravy svým dětem, které ani moc neviděl. Posledního syna, myslím, vůbec neviděl. Narodil se až po jeho smrti.“
„Poznal jsem i hodně zahořklých odsunutých sudetských Němců. Byl jsem na konferencích a jedna paní mně vynadala, že se o to starám, že sbírám staré pohlednice, že to byly jejich pohlednice, jejich vesnice. To bylo přemrštěné z druhé strany. Kamarádíme s těmi, co sem jezdí, jsou to ti, co se tady narodili, nebo se už narodili v Německu, ale mají tady k tomu vztah. Jsou to milá obohacující setkání, oni se chtějí dozvědět, jako já, jako my, o zaniklých vesnicích, jak tam žili předkové. A zejména je důležité, co mi říkají na sklonku života, kdy se člověk hodně vrací ke kořenům a má vzpomínky. Jako ten pán, co nám napsal předmluvu k muzeu Horních vsí, Werner Friedrich z Palohlav. Byl odsunutý ve čtrnácti letech s bráchama a s maminkou, takže o tom něco víc ví. Má třeba vzpomínku, jak tam byly nádrže na vodu, aby zachycovaly vodu v Horních vsích. Moc tam nebyla, tak tam vybudovali z pískovcových kvádrů zásobárny v Palohlavech. Vždycky ho tam maminka poslala a říkala: ‚Běž na schody a umej si nohy v nádrži.‘ Tak to vždycky udělal a má milou vzpomínku. Když jednou za rok přijede, jedeme do Palohlav. Minule už to nešlo, bylo to zarostlé. Ale předminule si nohy opláchnul. To mně přijde, že to má smysl, než přijde úplně ten poslední okamžik, že se takhle obohatí. Přijdou na rodná místa, a hlavně to není snad smutné a my jim v tom pomůžeme, starým lidem. Že se bavíme s nimi, smějeme se.“
Petr Polakovič se narodil 6. září 1963 v Liberci. Tatínek pracoval jako voják z povolání, pocházel ze Slovenska. Rodina se brzy po narození Petra přestěhovala do Staré Boleslavi. Často jezdili k pamětníkově babičce do Náhlova na Českolipsku. Babička byla ze smíšeného česko-německého manželství a narodila se v dnes již zaniklé sudetoněmecké vesnici Holičky. Okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy zažil Petr Polakovič na dovolené s rodiči u maďarského Balatonu. Náhlov ležel v bývalém vojenském prostoru Ralsko, kde pamětník potkával sovětské okupanty. Vystudoval gymnázium a Vysokou školu ekonomickou v Praze. V létě jezdil na mezinárodní budovatelské tábory, kde se potkával s vysokoškoláky z demokratického západního světa. Po roční vojně nastoupil v roce 1987 do Podniku zahraničního obchodu IMEX. Sametovou revoluci prožil v Praze, vedení podniku jim umožnilo chodit už od 20. listopadu 1989 na demonstrace na Václavském náměstí. Po sametové revoluci IMEX zanikl a Petr Polakovič pracoval v zahraničním obchodu na jiných místech. Začal se zajímat o své německé, české a slovenské předky. Ti němečtí nejednou padli ve válce, další skončili po roce 1945 v odsunu. Slovenský strýc bojoval za války proti nacismu v řadách partyzánů. František Polakovič se po roce 1989 setkával s odsunutými sudetskými Němci nebo jejich potomky. Zkoumal historii obcí zaniklých po druhé světové válce na území Ralska. V Náhlově založil Muzeum zaniklých Horních vsí a Muzeum vystěhovalectví do Brazílie. Potomkům sudetských Němců, kteří odjeli v 19. století do Brazílie, pomáhal najít jejich staré domovy a potomky, kteří žili v Německu nebo v Česku. Dvakrát se oženil a s každou manželkou vychoval dvě děti. V roce 2021 žil v Náhlově.
