Iva Vodrážková

* 1951

  • „Já jsem Chartu nepodepsala, ale hlavně také z toho důvodu, protože jsem dělala spojku mezi Prahou a Olomoucí. Protože jsem měla rodiče v Olomouci, tak jsem tam skoro pravidelně jednou týdně nebo za čtrnáct dní jezdila. Jakékoliv informace jsem v Praze získala, ať to byly Infochy, to znamená časopis Informace o Chartě 77, nebo o nespravedlivě stíhaných a tak dále, ty všechny tiskoviny jsem vozila do Olomouce a tam se to rozšiřovalo dál. Někdy jsem to vozila ve spodním prádle. Měla jsem strach. Přiznám se, že to nebyla žádná sranda. Měla jsem tu stihománii, že pořád za mnou někdo jde, někdo mě pozoruje a tak dále. Protože spousta lidí chodilo na výslechy. My jsme chodili také, měli jsme několikrát domácí prohlídky. Několikrát jsem byla na výslechu a bylo to nepříjemné. Nebylo to tak, že bych byla nějaká hrdinka, která si sebere balík materiálů a jede. Vždycky jsem měla strach, co se bude dít, jestli ta cesta proběhne dobře. Nebylo to úplně ideální v té době. Ke konci osmdesátých let už jsem byla hodně vyčerpaná a unavená z toho všeho, z té perzekuce. Kolik lidí zatýkali místo toho, aby se to uvolnilo, když přišel Gorbačov, tak tady se to naopak ještě začalo stupňovat. Lidé byli mnohem více zavíráni a perzekvováni. My jsme potom na obhajobu politických vězňů drželi hladovky nebo jsme s přáteli běhali běh za propuštění politických vězňů nebo jsme dělali na Střeleckém ostrově pravidelně, když někoho zavřeli, výstavu. Tam nás kolikrát vybrali a vyhnali nás z toho ostrova. Takže hodně jsem se angažovala v téhle komunitě.“

  • „Já jsem v té době byla náctiletá, bylo mi tak osmnáct, devatenáct, dvacet. Chodila jsem na střední školu, když ti Rusové přišli, a já jsem byla velký odbojník proti tomu. Hnusilo se mi všechno, co souviselo s komunismem, protože jsem to zažila ve vlastní rodině. Znáte generační odpor, děti bojují proti svým rodičům. Kdyby byla naše rodina nábožensky založená, tak třeba bych bojovala proti nábožensky založené rodině. Bojovala jsem proti rodičům, kteří byli ateisté a kteří v té době byli ještě jakoby komunisti. To bylo moje krédo, nebýt stejná jako mí rodiče a být proti nim. Dělala jsem všechno, aby se mnou měli peklo. Nicméně táta to měl docela zlý, protože nemohl nalézt náhradní práci, nemohl vykonávat svoji profesi a hodně se tím trápil. Bál se bolševiků, protože věděl, že můžou hodně, že můžou posílat do vězení, na Sibiř a tak dále. V našem domě si vybudoval nahoře na půdě bunkr, že kdyby pro něho přišli, přišli ho zatknout, tak se před nimi schová, že už nechce zažít další perzekuce.“

  • „Ze začátku jsem si myslela, protože to svolával Svaz socialistické mládeže, že to bude nějaký podraz. V každém případě jsem si říkala, že tam určitě na ten Albertov jdeme, ale nevím, co z toho bude. Když jsme přišli na ten Albertov, tak to bylo prostě úžasný, najednou tolik lidí, a teď všichni ti studenti, co tam tenkrát přednášeli nebo měli ty proslovy k lidem, byli úžasný. Já jsem si říkala, kde se to v těch lidech bere? Jak to, že to teď najednou je v těch lidech? Jak to, že to celou tu dobu nebylo, a teď se to probudilo? Byla jsem nadšená a s Mirkem jsme šli celý ten průvod. Z Albertova na Vyšehrad a potom na tu Národní třídu, kam nás potom odkláněli, a dostali jsme se až k Národnímu divadlu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Úholičky, 02.11.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chraň Matku Zemi! Živá planeta je dar, který jsme dostali a musíme ho spolu s lidskou svobodou chránit

Vodrážková Iva - arch foto, Ct fenomen underground (historic)
Iva Vodrážková
zdroj: archivní - http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/414235100221002-byty/8490-iva-vodrazkova/ 6.4.2016, současné - PNS 2.11.2015

Iva Vodrážková, rozená Pelikánová, přišla na svět 4. srpna 1951 v Olomouci. Levicově orientovaná rodina s židovskými kořeny byla za války nacisty pronásledovaná. Babička zahynula v koncentračním táboře, otec byl odsouzen za odbojovou činnost na osm let do vězení a strýc byl nucen skrývat se v ilegalitě. Po vzoru dědečka, akademického sochaře Julia Pelikána, se pamětnice rozhodla stát umělkyní. Otec i strýc Jiří Pelikán se po válce vrhli do budování socialismu. Oba byli reformní komunisté, okupací republiky v roce 1968 pro ně kariéra skončila a začalo pronásledování rodiny. Otec musel odejít z olomoucké univerzity a nesměl se věnovat lékařské praxi. Iva Vodrážková byla i díky vzdoru vůči rodičům silně protikomunisticky zaměřená. Měla stejně jako její bratr problém s přijetím na vysokou školu, nesměla studovat jakýkoli umělecký obor a po peripetiích ji na podmínku přijali jako mimořádnou studentku na Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. Promovala v kombinaci český jazyk a výtvarná výchova v roce 1974, nedostala však pracovní umístěnku. Odešla proto do Prahy, našla si místo aranžérky v textilním podniku a později i místo družinářky. Přes kamaráda Milana Kozelku se seznámila s Danou Němcovou a Věrou Jirousovou a sblížila se se společností undergroundu a disentu. V roce 1980 se vdala za publicistu a hudebníka Miroslava Vodrážku. Jejich byt se stal centrem širšího společenství lidí okolo filozofa Maxmiliána Durena, později začali pořádat semináře a bytové divadlo. Podíleli se na vydávání undergroundového časopisu Vokno, šíření protirežimních tiskovin a akcích na podporu nespravedlivě stíhaných. Manželé byli pod bedlivým dohledem Státní bezpečnosti. Po pádu režimu se pamětnice začala věnovat výuce na Základní umělecké škole a svobodně rozvíjet svoji uměleckou tvorbu.