Jaroslav Jeroným Neduha

* 1945

  • „Ty normy byly takový a člověk si nemohl vydělat víc. Ale stejně jsem si tam vydělal asi 1900 korun. Když se člověk tu práci naučil, tak měl tu měsíční práci hotovou za 24 hodin. Většinou se to dělalo tak, že se to nechalo na poslední chvíli a pak se koupilo víno a svařovaly se igelitové pytlíky. Za 24 hodin nepřetržité práce, kdy jsme se s Lenkou střídali, to bylo hotový. Zajímavý je, že se k tomu pak dostal i Mejla Hlavsa a já ho to učil. On říkal: 'Járo, já se to nikdy nenaučím, já jsem strašně nešikovnej.' Tak jsem ho naučil, jak to dělat. Když už měl asi padesát nebo sto pytlíků, který udělal za hodinu, tak jsem ho opustil. Pak jsme se někde potkávali a on říkal: ´50 minut – tisícovka.´ A to už byl opravdu zručnej. Ze začátku to fakt nejde, ale pak to jde..." - "Kolik jste jich udělali za 24 hodin?" - "Celá měsíční práce byla asi 20 tisíc pytlíků. Strašně jednotvárná práce, ale dá se k tomu pouštět muzika a pít víno a povídat si, těšit se na Slovensko. Nakonec to dělal i Víťa Parkán, Charlie Soukup, Vasil Šnajdr, měli jsme dobré bydlo, pod svícnem. Oni si mysleli, že když jsme pohromadě, tak že nepřicházíme do styku s lidma, že děláme domácí práci, takže nezlobíme. Jenomže my jsme zlobili stejně.“

  • „To propuklo už v 68. roce na podzim. Naivní lidé mě a Markétu pozvali do Hradce Králové, do hnízda komunistů. Přijeli jsme tam vlakem dřív a nenapadlo mě nic lepšího, než že jsme šli na náměstí a chvíli tam hráli. Přišli policajti a prý co tam děláme. My ani nevybírali do klobouku, jen jsme hráli a kolem nás byl malý hlouček lidí, nic se nedělo. Policajtům jsme řekli, že v Hradci dnes hrajeme v klubu. Prý že to si jenom myslíme. Odvezli nás do toho klubu a marš zpátky do Prahy, tohle my tady nechceme. To bylo na podzim v 68. roce! Prý – když vám to trpí soudruzi v Praze, tak my tady ne. V klubu s námi řešili, že nás posadí na vlak zpátky do Prahy. My jsme ale neměli ani peníze na jízdenku. Peníze jsme tam předtím projedli. Lidi v klubu se na nás tedy složili, esenbáci nás posadili do vlaku a jeli jsme potupně, šokovaní zpátky. Pak jsme se tomu smáli, co to je za absurdistán. Do některých končin pražské jaro ani nedošlo. Pražské jaro bylo v Brně, Bratislavě a Praze. Venkov byl dotčený velmi málo.“

  • „Řikám dobře, my jsme celá kapela, já vim, co to bude obnášet, tak my se poradíme v kapele. Poradili jsme se v kapele, mluvili jsme s Jirkou Němcem a ještě s někým z Charty a oni řikali: ‚Ještě můžete hrát? Tak to nepodepisujte.‘ Tak jsme to nepodepsali, tajně to podepsal Jirka Mareš, neřek nám o tom... Pak to nějak podepsal Mikoláš Chadima. Já jsem řikal: ‚Ale já to dodatečně podepisovat nebudu! Abych při odjíždění z toho těžil. Já jsem tak profláknutej, že...‘ Taky se ukázalo na rakouský ambasádě, že jo, akorát řikali: ‚My o vás víme, ale bylo by dobrý, kdyby sem přišel někdo z Charty a dosvědčil to, že jste pronásledovanej, že už opravdu musíte ven.‘ A šla tam statečně Dana Němcová, která měla zákaz se přiblížit na tři sta metrů k rakouský ambasádě. Když jsem ji o to poprosil, tak tam šla. Říkala si, tak když už to mám tak pohnojený, je to jedno. A teď jsem ji potkal na pohřbu Kozelky a jsem rád, že je tady ještě, cigáro v hubě a úžasná ženská.“

  • „Když přišel 21. srpen, jak jste se to dozvěděl?" - „Jeli jsme od kamarádky z bytu, kde jsme posedávali, popíjeli, a v tom metru – to bylo přízračné jak v nějaké ošklivé pohádce – proti nám seděl gentleman a měl noviny roztažné. Na titulní straně bylo: Russians traps occupied Czechoslovakia. Pán viděl, jak na to čumíme a jak se mezi sebou domlouváme, ptal se, odkud jsme, my řekli, že z Československa. Dal nám ty noviny a my nejeli hrát na Piccadilly, ale jeli jsme k ambasádě a byli jsme v šoku. Pak jsem se účastnil demonstrace, kde bylo 300 lidí až půl milionu demonstrujících v Londýně proti okupaci. Nastydl jsem tam jak blázen." - „Jak ta demonstrace probíhala?" - „Mnoho lidí, skandovali to, transparenty, ale já jsem si uvědomoval, jak je to zbytečný. To je jako že nikdo nehne dneska s Putinem. Jsou ale lidi, kteří ho snad obdivujou i tady. Lidi jsou nepoučitelní a zapomínají. Zapomínají historii a ani ji neznají, nechtějí ji znát.“

  • „Tam, právě zase když bylo ňáký setkání a oni to nějak vyčuchali, uzavřeli silnice už v Třebušíně a kontrolovali každýho, tak tam lidi chodili přes lesy, jak se tam podařilo komu dostat, a středem jejich pozornosti byli významný disidenti. My jsme tam v roce 77 nacvičovali pořad Ebonitový samotář, což bylo domluvený přes Jirku Mareše, jehož sestřenice si vzala Víťu Parkána, který byl s Jiřím Kubíčkem majitelem toho statku. To bylo obrovský, oni to spravovali a byla budova ještě vedle, dole byly chlívy a nahoře byl sál. Protože tyhle usedlosti sloužily... jezdili tam sezonní česáči. Tam byly obrovský sady, což se snad podařilo vzkřísit – Zahrada Čech, Litoměřice, to je nad Litoměřicema... Vždycky byla ta dočesná a v neděli byla tancovačka v tom sále a tam byly takový pokojíky a tam bydleli ty česáči, přes den makali a večer se družili, čmudili na schodech a užívali si. Tam právě to bylo taky hodně obšancovaný, když byla ta svatba Víti Parkána s Petrou. Byl tam samozřejmě Havel, Lanďák a Petr Uhl a Sváťa Karásek a Charlie Soukup tam bydlel a Dana Němcová tam jezdila a další – jezdil tam Londýn a Skalák, lidi ze severu a Princovi a tyhlety chartisti a disidenti se navštěvovali. No a ten barák skončil tak, že je přinutili, že to musej prodat za odhadní cenu, to už bylo skoro spravený, ústřední topení, všechno... tam utopili spoustu peněz, no a jim se nelíbilo, že mají takhle barák a jezděj tam za nima lidi a pořádaj tam něco, takže dostanou někde na sídlišti byt v Praze. Tak z Prahy byli rádi, že odešli, byli vytlačeni, ale pak, když vznikaly takovýhle komunity, zase se ty lidi sjížděli... Myslim, že Princům zbořili takhle asi tři ty baráky... Rodině s dětma. A těch případů je víc.“

  • „22., 23. listopadu jsme byli na ambasádě český a že chcem jet do Čech. A úředník říká: ‚Vy jste na černý listině, nic.‘ A já ho chyt v tom okýnku pod krkem a držel jsem ho a on mi spustil tu železnou roletu na ruce a nastala patová situace: já ho škrtil, on ječel... A Ondra, syn toho Kohouta blbýho, a Jirka Chmel, ty kamarádi, co tam byli, přišli a řikali, hele, pusť ho, to je nějakej hajzl, nebudem se s nim špinit. Nechtěj nám dát vízum, tak zahajujeme stávku vsedě. Tak přiběh ňákej od konzula a: ‚My na vás zavoláme policii!‘ ‚Zavolejte českou i rakouskou policii, oni nesměj na ambasádu. To je diplomatická půda. My tady budem sedět, dokud nám ty víza nedáte.‘ No a vedle byly zahrady akády a ty studenti to věděli, povídali jsme si s nima přes zeď a oni nám nosili víno a jídlo a pivo a po dvou třech hodinách konzul změknul, mezitím určitě žhavil telefony do Prahy, co se děje, oni furt dělali jakoby nic, jako by se v Praze nic nestalo! Přitom tady už se to kácelo jako domino. A přišel zase nějakej poskok a říkal – ten za tou přepážkou, jak jsem ho škrtil, zamknul a utek někam do Argentiny požádat o politickej azyl, nejspíš jako to dělali fašisti, asi i ty komunisti si to někam ulili a utekli nebo já nevim... – a že přijďte si zejtra, dostanete všichni víza, za což jsme zaplatili, já nevim, třicet šilinků, nějakej ten poplatek, a už jsme nebyli na černý listině. A zajímavý by bylo získat tu knihu, tu černou listinu, kdo tam všechno byl a kdo tam nebyl, protože kdo tam nebyl, tak to zase o něčem vypovídá... Ale nebudem si kazit den a večer života. To by se člověk zcvoknul.“

  • „Samozřejmě že v tý době, když byl někdo finalista Beat Cupu nebo Beat Salonu, nepřiběhli ze Supraphonu – vydáme vám desku nebo aspoň singl, to prostě tak nefungovalo. To se muselo hodně lízt do zadku. A s Markétou jsme měli natočit singl u Pantonu, no ale pak se z toho vyklubalo, že ten pán, kterej to dával dohromady, chtěl dostat Markétu do postele, jak to bejvá, tak jsme se nějak nepohodli... První desky vyšly oficiálně až v roce 91 u Supraphonu – To, co se sem nehodí, ale všechny naše koncerty, 99 procent, natáčel Jirka Munzar, potom Miloš Munzar, jeho bratr, a to se šířilo na kazetách, takže i když jsem byl v exilu, tak za a) mě slyšeli ze Svobodný Evropy a za b) Cibulka prodával načerno kazety, nejenom s Extempore, ale se všim, s českou alternativou, posléze česká nová vlna, takže jsme neupadli v zapomenutí a po roce 89 se to Extempore pražský dalo zase dohromady a hrálo se. To byl zase takovej vrchol do roku 93, pak to šlo dolů, pak jsem měl na Moravě Extempore takový legrační, pak vyšla Milá čtyř viselců na cédéčku u Šímy a k tomu bylo to turné velký, tak zase jsme šli nahóru, pak únava, nic novýho se nedělo a teďkon zase je takovej vrchol, trochu jsme obživli, že se vydařilo to Akropolis, doufám, že zas budou nějaký reprízy, i jsme přibrali novýho kytaristu a chceme dělat nový věci.“

  • „Oni mě taky zatkli ve vsi Světec. Jak jsou ty uhelný doly nahoře u Bíliny u Teplic. On mě tam poslal doktor Pulec, abych připravil kostel na bohoslužbu. Přitom z tý věže padaly cihly! A tam byly tři rodiny starokatolický. Tak jsem tam jel a vzal jsem si s sebou kamarádku mý přítelkyně. Tak jsme to tam zametli, dali jsme na oltář ubrus, trochu jsme to poklidili a spali jsme v tom kostele, před oltářem – tam bylo takový dřevěný pódium, že nám nebyla zima od toho kamení. Vpodvečer měla bejt ta mše a ráno si pro nás přijelo policejní auto, někdo nás udal, že se v tom kostele něco děje. A to byl podzim 69. A oni nás odvezli do Teplic a tam nás vyslýchali a já jsem řikal, ale tady je papír od doktora Pulce, to je správce biskupství, tady je papír, že jsem student teologie a že jsem sem byl poslán ten kostel uklidit, že tam bude mše. A oni: ‚To by moh říct každej... Co to je tady za razítko?‘ Razítko církve starokatolické, to neviděli nikdy. Jsem jim řikal, proboha, tak si zavolejte doktoru Pulcovi do Prahy. Tak volali a volali někam na ústředí, nakonec nás teda pustili, já řikám, tak teď nás odvezte zpátky k tomu kostelu, teď jsme sedm kilometrů a za chvíli přijede pan doktor Pulec, musí se to připravit na tu mši, tak nás snad odvezli... Ale po návratu do Prahy bylo předvolání k výslechu a oni si vymejšleli, to si pamatuju, takovej nesmysl... ‚Vy jste přecházel československé hranice 1. října v mnišské kutně...‘ Já řikám: ‚Proč bych přecházel hranice v mnišské kutně? Když jsem jel stopem z Amsterdamu s kamarádkou Angličankou a jeli jsme normálně oblečený! A propos, já bych mohl chodit prostě v komži, v kutně ne, to nosej mnichové, to nejsem, ale jakožto alumnus, kterej má svěcení, nejnižší žák, student, tak bych moh mít komži nebo církevní oblek, kleriku... A mohli byste mi říkat Vaše ctihodnosti!‘ No to na mě vyvalili oči! To byl ještě rok 69, ale už blbli, už měli volnou ruku od Husáka.“

  • „To bylo už těsně před odjezdem, jeden z posledních koncertů, no tak někdo zavolal a obklíčili to ‚bílohelmáci‘ a byla tam moje matka, ta zuřila úplně, a kdo vycházel potom ven, tak všechny filmovali, oni už v tý době měli video, nějaký kamery, a kontrolovali, perlustrovali, no a doktora Pulce odvedli... Ale to my taky řešíme, jestli byl spolupracovník, nebo nebyl, možná že jim něco podepsal, aby moh něco takovýho dělat pod svícnem... já nevím, ale co jsem se dozvěděl, tak za války hrozně pomáhal, i Židům a cikánům a vůbec... Ale to bylo úplně děsivý, protože ta kaplička, ta rotunda, byla natřískaná, byly tam i ženský dětma, a tam kdyby vypukla panika, tak by to nedopadlo dobře. A to bylo čtrnáct dní před odjezdem. Ale pak ještě jsem tam zahrál v den odjezdu do Rakouska, a to nechali. Jenom stáli na chodníku naproti a pozorovali, řikali si, už se ho zbavíme. No, takže když potom vlak vyjížděl z toho nádraží hlavního směr Vídeň, tak jsem z okna na kamarády mával a volal jsem: ‚Teď jste na řadě vy!‘ Smál jsem se. Takhle mi cukalo oko. A pak jsem plakal na Franz Josef Bahnhof, když jsme dorazili ve zdraví do Vídně. Tam to mělo ještě takovej zádrhel, že v tom Gmündu ten vlak začal couvat. No a oni nějak přepřahali lokomotivu, ve mně by se krve nedořezal... Stál jsem na chodbičce a přišel nějakej pán a řikal: ‚Já jsem z Vídně, nebojte se a nemluvte v tom kupé, jsou tam nasazený...‘“

  • „V tom roce 74 jsme začali hrát ten bigbít Pohřeb funebráka a tak a ještě na truc jsem to zpíval anglicky, tak byly výslechy, ale furt to nebylo tak tragický. Akorát teda po tý Lucerně 77 Milá čtyř viselců, tak to byla bomba a Jazzová sekce, no a to už byly výslechy jednou tejdně, jednou za čtrnáct dní, jak jsem říkal minule, ten pan doktor psychiatr, doktor Vaněk, nás schovával do Bohnic, mě a Mejlu, a pak to u každýho z nás proběhlo jinak – Jerry a Miriš Toman bubeník utekli do Itálie z Jugoslávie nebo jak se jim to povedlo a ty, co podepsali Chartu, jako Jirka Mareš a Wasyl, byli vysídlený do exilu. A potom ke konci už to bylo tak blbý, že pro mě jezdili dvakrát tejdně, ve čtyři ráno, ve tři, a to už bylo ošklivý. To bylo na psychiku, že jo. Taky jsme jeli na Barťák k výslechu, blabla a voni to vzali okolo Ruzyně, což by znamenalo vazbu a tam už moh čekat ten růžovej papír a ňáký obvinění a odtamtud už by se člověk dostával hůř než z tý cely předběžnýho zadržení, i když tam taky člověk nevěděl. Takže ve vězení jsem nebyl, ale v cele předběžného zadržení jsem si odbyl těch 48 hodin nebo kolik to bylo. Bylo to velmi poučné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.10.2014

    (audio)
    délka: 04:24:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 6, 06.11.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 20.06.2017

    (audio)
    délka: 01:54:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    EYE direct Praha, 20.07.2017

    (audio)
    délka: 03:11:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 15.08.2017

    (audio)
    délka: 01:16:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak si tvoje země, ve který žiješ, začne říkat vlast a začne tě volat pod vlajku, zdrhej pryč

J. J. Neduha na vojně v roce 1965
J. J. Neduha na vojně v roce 1965
zdroj: archiv J. J. Neduhy

Jaroslav Jeroným Neduha se narodil 7. srpna 1945 v České Lípě. Vyrůstal u prarodičů v areálu motolské nemocnice. Jeho matka se dvěma mladšími bratry a otčímem bydlela v Hradišti u Štěchovic. Vyučil se zámečníkem, po střední škole krátce studoval teologii na Husově československé bohoslovecké fakultě. Od roku 1967, kdy byl angažován do několika filmů,  získal svobodné povolání jako herec malých rolí a hudebník. V letech 1968-1969 procestoval stopem Anglii, Dánsko a Benelux. V Londýně ho přijali na grafickou školu, jejíž studium ale kvůli srpnové okupaci Československa nezahájil. V roce 1974 založil skupinu Extempore, která vstoupila do povědomí zejména rockovou operetou Milá čtyř viselců, již se podařilo zahrát v roce 1977 v rámci festivalu Pražské jazzové dny v Lucerně. Poté se zvýšil zájem Státní bezpečnosti o členy skupiny. Před šikanou StB se Jaroslav Neduha několikrát ukryl v bohnické psychiatrické léčebně. V roce 1980 s Karlem Navrátilem založil folkovou skupinu Mezzanin. Vystřídal řadu povolání: byl správcem tenisových kurtů, míchal beton, vařil pivo, svařoval igelitové sáčky, byl skladníkem, pracoval ve sběrně apod. Krátce žil na pronajaté faře v Luštěnicích na Mladoboleslavsku. Když mu roku 1983 hrozil osmiletý trest kvůli smyšlenému zneužívání nezletilých, kterého se nedopustil, rozhodl se k vystěhování do Rakouska. Ve Vídni nejprve pracoval pro starokatolickou církev, založil vídeňské Extempore, vystupoval ve filmu i v televizi. Krátce po převratu v roce 1989 se do Československa vrátil. Vydal několik knih - např. Antizpěvník nebo prózy To, co se sem nehodí a Boží mlýny. Nakladatelství Galén připravuje jeho autobiografii Životaběh.