Marie Hana Fejfarová

* 1911  †︎ 2017

  • „My jsme to prožili zasypaný v uhlí, protože nás obsadila německá vojska. Zalezli jsme si do sklepa, tam byly ohromný hromady. Napůl jsme to na sebe naházeli a tam jsme to přečkali. Chodili tam s puškama. Viděla jsem, jak maminka přebíhala s dítětem přes ulici, a voják jenom pic z okna a dítě zabil. Pak jsem viděla hrůznou pomstu. Ty lidi si na něj počkali, polili ho petrolejem a zapálili. Nikdy nezapomenu, co to dělá. Hořící, ještě živý a pak mrtvý lidský tělo. To se nemělo stát. Já vím, že byl sprosťák a že zabil dítě mamince, ale tohle bylo hrozně krutý. Za války se stanou věci a budou se dít.“

  • „V laboratoři jsem dělala všechno. Když bylo cokoliv potřeba, tak si vzpomněli na mě. Když bylo třeba nutné, aby někdo obsloužil plamenný fotometr, hned někdo řekl: ‚Ať se to naučí Fejfarová!‘ Ať už bylo cokoliv, měla jsem se to naučit já. Tak jsem se tam proplétala mezi vším. Když bylo potřeba někoho na rentgenu, tak hned: ‚Tak tam pošlete Fejfarovou.‘ Prostě jsem byla takový děvče pro všechno. Jak jim někde něco haprovalo, tak mě tam poslali.“

  • „To byl vlastně člen rodiny. Byl celou válku v Anglii a v Africe. Vrátil se a zjistil, že celá jeho rodina byla vybitá. Všichni jeho příbuzný i známí byli mrtví. Potkal se se Zdeňkem a říkal mu, že se vrací do Anglie, že tady nikoho nemá. Rod Brodů byli Židé, ale byli také neobyčejně vlastenečtí. Zdeněk mu říkal: ‚Ale své zkušenosti bys měl předávat tady, a ne v Anglii.‘ Tak se stalo, že tu zůstal a stal se členem naší rodiny. Jedinou sobotu nebo neděli, jediný Vánoce, jediný prázdniny nebyl o samotě. Furt byl s Honzou. Já jsem říkala: ‚Já jsem z toho už nešťastná. Mám neustále dva chlapy na krku. To je hrozný.‘ A oni pořád chodili a celou dobu si vykládali o srdečních chorobách a o ledvinách. A já na to: ‚Kluci, jestli ještě jednou něco takovýho řeknete, tak vás opustím.‘ Oni furt debatovali. Na Slovensku jsme byli pověstní: ‚To jsou ti dva blázni, co vozí velkej kufr plnej knížek.‘“

  • „Na škole jsem si musela přivydělávat, tak jsem vyučovala nebo se starala o děti bohatých. I mí spolužáci si většinou museli přivydělávat. Já jsem se dokonce dostala ke Kinským. Starala jsem se o jejich syna Hyacinta, dneska už je mrtvý. S Ludmilou jsem se setkala po mnoha letech ve Švýcarsku. Ona se divila: ‚Jé, Hanulko. Jak je to možný, že my se setkáme po tolika letech?‘ Nebyl to zcela jednoduchý život, ale přežila jsem. […] Děti jsem ve volném čase brala ven, třeba do Prahy. Dodnes si pamatuju, jak Hyacint dostal pětikorunu, pořád ji držel. Stáli jsme před cukrárnou a on pořád přemýšlel, co si má koupit. Já vám řeknu, že tyhle děti byly držený zkrátka. To si jen lidi myslí, že byly zkažený.“

  • „Plojhar nedal na Zdeňka dopustit. Pořád jsme chodili do jeho vily. Kolikrát ho zachránil. Vždycky, když tam chtěli dát někoho jiného, tak on říkal: ‚Pánové, máme tam někoho, koho si všichni váží, kdo umí jazyky. Tam žádnej jinej nepůjde, dokud já budu ministrem.‘ Byl ohromnej. Byl to takovej velikej hromotluk a já malá. Chodili jsme spolu nakupovat. On každýmu skutečně něco přines. Říkal: ‚I tý posluhovačce, co mi nosí polévku a máčí v ní palec!‘ Chodili jsme to vždycky nakupovat. Vždycky přišel a hlásil: ‚Nemám kolárek! Ty bys se mnou jinak nešla!‘ Byl nesmírně vzdělanej. Uměl pět jazyků, byl doktor práv. Když jsem s ním chodila v Římě a vůbec v Itálii po galeriích, co ten všechno věděl! Když mi k tomu vyprávěl všechny ty detaily, to se na to člověk pak dívá úplně jinak. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Vždycky říkal: ‚Dneska už toho máš dost, půjdeme sem zítra.‘ Byl neobyčejně lidskej. Říkali o něm, že byl ožrala. Ale podívejte, on vážil asi sto dvacet kilo. Vždyť by musel vychlastat celej sud, aby byl ožralej. To se o něm jenom říkalo, ale nebyl. Tak dlouho jsme se přece znali. V jejich vile jsme byli aspoň jednou týdně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    LDN Bubeneč, 10.01.2013

    (audio)
    délka: 03:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    LDN Bubeneč, 10.01.2013

    (audio)
    délka: 03:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Takový je život – c‘est la vie!

Marie Fejfar in 2012
Marie Fejfar in 2012
zdroj: sběračka Hofmanová

Marie Fejfarová, rozená Hančová, se narodila v roce 1911 v Bosni v Českém ráji v učitelské rodině. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obor matematika a přírodověda, a později i tělesnou výchovu, které se intenzivně věnovala. Jezdila jako instruktorka na státní pobytové tábory do Třeboně, kde se setkala se svým budoucím manželem Zdeňkem Fejfarem, tehdy studentem medicíny. Později se stal známým světovým kardiologem. Válku strávili v rodinné vile na Hanspaulce, kam kvůli aktivitám manželových rodičů několikrát zavítalo gestapo. Později ve vile ubytovali Němce. V roce 1947 si MUDr. Zdeňka Fejfara vyžádali Američané za primáře kardiovaskulárního oddělení při OSN. V rámci povinností nové funkce procestoval společně s manželkou celý svět. Později napsal Zdeněk Fejfar řadu populárně naučných knih. Na mnoha z nich se autorsky podílela právě i Marie Fejfarová. Až do roku 2012 žila paní Fejfarová v rodinné vilce na Hanspaulce, poté v Léčebně dlouhodobě nemocných v Bubenči. Marie Fejfarová zemřela na jaře roku 2017.