Václav Teplý

* 1928  †︎ 2016

  • „Byl jsem na studiích a málem jsem musel skončit studia. Je to div, že rektor dokázal sebrat odvahu, když mu národní výbor roku 1951 napsal, aby mě okamžitě vyloučili ze školy, že jsem syn ‚kulaka‘ – tatínka nazvali kulakem, protože nechtěl do JZD. On odepsal (ten doklad se našel po roce 1990), že rektorát vysoké školy nespadá pod národní výbory. Představte si, tohle si dovolil tenkrát napsat. To je teda odvaha. A nic nikomu neřekl, nic jsem nevěděl, divil jsem se, že jsem mohl udělat státnici. To je jeho zásluha, že to takhle vzal na sebe.“

  • „Když jsem viděl tu hrůzu, jak tam řvou, netušil jsem, že už nesmí člověka mlátit, že to není dovolené od roku 1955. Myslel jsem si, že ti lidé jsou zmlácení, když v noci i ve dne řvali. A to bylo pořád. Skoro se divím, že jsem v tom týdnu neskončil v blázinci, protože jsem na takový systém nebyl připravený a nepředpokládal jsem, že takhle s lidmi jednají.“ Tazatel: „Co Vám pomohlo přežít?“ – „Hodně jsem se modlil. Bez toho bych to nepřežil, to můžu otevřeně říct. Kdybych se nemodlil, tak bych tady dneska určitě nebyl. Celé dny jsem se modlil růženeček jeden za druhým, dokonce i pak, když jsem byl na samotkách i ve vazbě, pořád sám a sám.“

  • „První týden jsem se domáhal, proč jsem zavřený. Byl to tak hrozný týden, kdy tam vězňové řvali, tahali je k výslechu v noci, ve dne. Bylo to slyšet, jak je drží a tahají, jak nechtějí jít. Jako by je vláčeli po chodbách. Div jsem se nezbláznil z toho, co jsem slyšel, co se děje. Když jsem to vydržel asi šest dní, tak jsem si říkal: ‚Máš mít roztlučené zuby, nebo skončit někde v blázinci?‘ Vyšetřoval mě přímo zástupce náčelníka. Jak mě doběhl! Napsal mně na velký kus papíru velké K, velké D a velké S, abych mu to přečetl, jak jsme se učili abecedu. Já jsem nějak nedovedl protušit, co sleduje, tak jsem klidně řekl: ‚ká dé es‘ [zkratka Křesťansko-demokratické strany]. Jakmile jsem řekl ‚ká dé es‘, on vyletěl a začal na mě řvát, že jsem spojený s Adenauerem v ilegální straně. Já teď valil oči, co já mám co s nějakým Adenauerem. Tím to začalo a pak jsem měl dva měsíce výslechy ve dne v noci. Nemlátili mě, ale fyzicky likvidovali: ve sklepě, dokonce jednou i dole v prádelně nebo ve sprchách, na zemi byla jenom dřevěná rohožka, na které jsem spal. Vysmívali se mi, že mají dost času, že to se mnou zahyne, že se o mně nikdo nedoví. A asi sedmdesát stránek, bylo toho hodně: ‚Tady...‘ – a neříkal už ‚Přečíst!‘, ale ‚...podepsat!‘ Já jsem to všechno podepsal. To bylo 31. května, jako dnes si to pamatuji. Byl to pro mě krásný den, že už mám konečně výslechy za sebou.“

  • „Já jsem říkal [našemu provinciálovi] Dominovi roku 1967, když jsem viděl, že Jarda je vysvěcený u Don Trochty: ‚Domine, vždyť já bych už taky mohl být vysvěcený. Byl bych rád.‘ No, on čekal na to, až se kdo ozve. V Görlitz byl pan biskup Schaffran. Tak tam jsme byli vysvěceni. V pátek večer na jáhna, v sobotu jsme s ním chodili po domově důchodců a pak v neděli ráno nás vysvětil. Říkal: ‚Nejkratší doba jsou tři dny, kdy můžu vysvětit na jáhna a potom na kněze.‘ Tak to vzal všechno takhle najednou. Tak to bylo hezké. A pak jsem ještě skoro dva roky nesměl mluvit s nikým, že jsem už knězem a že jsem studoval. Ani za Dubčeka Dominus nechtěl. Ten má veliké zásluhy, jenom jemu prakticky celá naše střední a stará generace děkuje za to, že jsme vystudovali na kněze, že to vzal na sebe a riskoval. On zařídil tajné studium, jenom jemu můžeme děkovat.“

  • „Nevyjasňovali nic a prostě odsoudili. Nechali mě na Ruzyni. Tam jsem byl ve sklepení, to bylo hrozné. Sluníčko jsem neměl, do bunkru mě vodili na vycházku jenom v noci. Viděl jsem jenom nahoru, byl to betonový bunkr a nahoře kolem chodil bachař se samopalem. A takové vycházky jsem měl občas, ne pořád. Okna byla s drátovaným sklem, takže jsem sluníčko neviděl. A pořád sám a sám... To šla kila dolů velice rychle. Bachař v kožichu a já měl na sobě jenom pyžamo a neměl jsem žádné ponožky, jenom jsem si toaletním papírem obalil nohy, aby mi nebyla zima. Dole jenom beton a na tom jsem spal... To je vysloveně dělané, aby člověk dostal zápal plic. Pak by jenom napsali: ‚Dostal zápal plic, zemřel.‘ A hotovo. Ale že mně to zavinili... takhle oni likvidovali lidi.“

  • „Pozor na to! Člověk musí být pořád opatrný v tom, někoho odsoudit. Je těžké vynášet rozsudek. Když některý člověk ve svém rozumu jedná podle představy, která je do něj skoro čtyřicet let vtloukaná, když je člověk nějak vychovaný, těžko po mnoha letech mění názor. Proto lze dost těžko obviňovat komunisty, že nejsou schopni si dneska přiznat, že jednali jinak. Zbourali by tím vlastně celý svůj život. A na stáří by museli uznat, že šli falešnou cestou. To dokáže jenom hluboce věřící člověk, přiznat vinu. To znamená, že já nemůžu hned každého člověka odsoudit, ale musím přemýšlet, proti čemu vlastně pracuji, co vlastně potírám, co obviňuji, koho obviňuji. A tady musím být moc opatrný, protože to není tak lehké rozeznat. Všechno to má nějaké kořeny, nějaké souvislosti.“

  • „Salesiánští spolupracovníci mě poslali hned na Moravu za naším starým provinciálem, ‚stařečkem‘ páterem Don Stuchlým, se optat, co máme vůbec dělat, že je tady plno policistů, že nám odvezli salesiány. Jeho nezavřeli, protože byl nemocen, ale dali ho pod hlídání sestřičkám do Lukova na Moravě u Zlína. Byl tam vlastně v nemocnici dříve, než všechny sebrali, takže se nedověděl, že sebrali řeholníky. Já jsem si malinko dodal odvahy a povídal jsem mu, co se stalo, že odvezli salesiány, že nevíme, co máme dělat, že jsme tam sami jenom kluci a že tam estébáci všechno rozkrádají. Stařeček se zarazil – a to je zajímavé – vytáhl šuplík a dal nám sušenky. Tím se to trochu všechno v jeho hlavě asi srovnalo, co se děje. Ale říkal: ‚Já už nemůžu nic zařizovat, ale nějakým způsobem zajeďte za Donem Trochtou, biskupem v Litoměřicích, i když je hlídaný, a že jej pověřuji, aby celé salesiánské dílo dále řídil on.‘“

  • „‚Chtějí s vámi mluvit na StB u nádraží tady v Pardubicích.‘ Já tam přijdu a byli tam takoví dva: jeden byl primitivní dědek, ale druhý byl nějaký mazaný a chytrý. Najednou na mě spustili, ne proč jsem byl zavřený, ale: ‚Tak vy nám neodpustíte?!‘ Jak to, že řekli: ‚Vy nám neodpustíte‘, když jsem je přitom viděl poprvé v životě? Čili je vidět, jak byli sebevědomí, jak si mysleli, že všechno o člověku rozhodují. A dneska se vymlouvají: ‚Já musel, já musel, to ti nadřízení...‘ Všechno svalují na někoho jiného, že oni museli. Nemuseli!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.02.2010

    (audio)
    délka: 05:48:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybych se měl znova narodit, tak bych prosil Pána Boha, aby to bylo zase v komunismu

Fotografie z vyšetřovacího spisu StB
Fotografie z vyšetřovacího spisu StB
zdroj: Archiv bezpečnostních složek, a. č. V-1196-HK, spis V. Teplého

P. Ing. Václav Teplý SDB se narodil roku 1928 v selské rodině v Horní Rovni na Pardubicku. Během studií Vysoké školy inženýrského stavitelství v Praze bydlel v salesiánském internátě v Praze-Kobylisích, kde ho zastihla Akce K. Salesiánští spolupracovníci ho vyslali za P. Ignácem Stuchlým SDB zeptat se, jak po internaci salesiánů postupovat. Před vyhozením ze školy kvůli kulackému původu ho ochránil rektor a po ukončení studií roku 1952 nastoupil základní vojenskou službu. Jeho strýc Václav Čermák organizoval budování lokální buňky Křesťansko-demokratické strany a do svých aktivit ho zapojil. Václav Teplý navíc při výkonu vojenské služby zcizil přes 2 kg výbušnin. Státní bezpečnost ovšem toto uskupení odhalila, a tak byl roku 1955 spolu s dalšími zatčen a odsouzen na 12 let za velezradu a rozkrádání státního majetku. Ve vězení strávil rok na samotce a pobyt v temných chladných celách mu přivodil onemocnění tuberkulózou, na kterou málem zemřel. Roku 1960 byl propuštěn na amnestii a záhy kontaktoval salesiány. Tajně vystudoval teologii a v NDR byl roku 1968 vysvěcen na kněze. Poté několik let působil jako „stavební technik“ spolu s dalšími salesiány na faře v Trmicích, kde začali organizovat akce pro mládež. Trmickou salesiánskou komunitu ovšem státní orgány brzy rozpustily a Teplý se musel přestěhovat do Šluknova, kde se po získání státního souhlasu stal farářem. Na sklonku roku 1989 byl jedním z organizátorů revoluce na Šluknovsku a roku 1994 dosáhl částečné rehabilitace. Po autonehodě roku 1996 již nemohl farářskou službu vykonávat, a tak se přestěhoval do salesiánské komunity v Praze-Kobylisích. Václav Teplý zemřel v roce 2016.