David Matásek

"My jsme měli pocit, že ta naše gubernie, Československá socialistická republika, že si jede nějaký svůj nesmiřitelný projekt. Bylo mi 26 let, nebo 25 let, takže jsem rád ten establishment nebo vrchnost provokoval. Takže jsem si do určité míry o nějaké věci říkal - kdo chodil na demonstraci, tak musel samozřejmě počítat s tím, že ho prostě seřežou policajti, a nebo ho minimálně postříkají vodním dělem, což byl takový náš sport. Kdo byl víc mokrý, tak vyhrál. Takže to nebylo tak úplně, no prostě bylo to už bezzubé, ten jejich, no nechci říct teror, je možná moc silné slovo, ale prostě ten režim."

"Bydleli jsme na Vackově, kousek Nad Ohradou, v dělnické kolonii, v řadovém domku s mámou, s tátou a s babičkou. A moje máma se tenkrát vydala pěšky, protože doprava přes Václavák jinak vůbec nebyla možná, a protože moje druhá babička bydlela v Podolí, vydala se za ní pěšky, nebo jak to šlo. A neměli jsme o ní žádné zprávy, žádné mobilní telefony, myslím, že ani budky nefungovaly kvůli okupaci. Naši věřili v obrodný proces, v pražské jaro v roce 1968, a tím nějak, myslím, docela zásadně pochopili, že to skončilo. A já jsem svého tátu viděl poprvé v životě plakat a byl to teda pro mě strašný zážitek, pro pětiletého kluka, vidět toho poloboha, kterého máte na tom piedestalu vlastně úplně nejvýše, ty rodiče. Najednou jsem viděl, že je také slabý, že se něčeho bojí. Pak to trvalo nějakou chvíli, nebo teda potom to trvalo 40 let, ale pak to trvalo nějakou chvíli, pardon 20 let, než odtáhli, ale my jsme s mámou jezdili podél řeky, kde bylo vojenské ležení v Malešicích na louce. Byli to skutečně Rusové, z Varšavské smlouvy to byl tenhle národ. A měli tam polní kuchyni, nějaké stany a tak dále, prostě tam měli vojenské ležení a my jsme tam s mámou jezdili. Máma jezdila na pánském kole Favorit a já jsem seděl na štangli na rámu a jezdili jsme okolo a já jsem odbojářsky zpíval 'Běž domů, Ivane'. To si pamatuji, jsou to takové dva úplně osobní zážitky z okupace."