Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Matásek (* 1963)

• narozen 14. února 1963 v Praze na Žižkově

• vyrůstal v uměleckém prostředí, rodiče vystudovali střední uměleckoprůmyslovou školu

• jako pětiletý chlapec zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• po absolvování pražské konzervatoře pracoval ve skupině Studio Bouře

• zúčastnil se demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě

• od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla

• v době před sametovou revolucí zvažoval emigraci

• v roce 2022 působil jako uznávaný český herec v Praze

David Matásek se narodil v 14. února 1963 Petrovi a Janě Matáskovým, mladým umělcům, kteří se poznali na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. Jeho život je s pražskou čtvrtí nerozlučně spjat: „Jsem Žižkovák už před narozením,“ říká o sobě. Jeho otec po střední škole studoval scénografii na DAMU, matka pracovala jako grafička, a tak byl David Matásek od malička obklopen umělci. 

Vyrůstal jsem v liberálním prostředí

Oba jeho rodiče vystudovali obor hračka, což se odrazilo i na jeho výchově : „Moje dětství bylo plné hraček, které rozvíjejí představivost, nikdy jsem neměl žádnou zbraň, protože moji rodiče byli ‚hipíci,‘“ vzpomíná. Jako dítě umělců vyrůstal v liberálním prostředí - svým rodičům dokonce neříkal „mami“ a „tati“, ale jejich křestními jmény, což vzniklo zcela přirozeně.

Do svých devíti let byl jedináček, poté se rodina rozrostla o dvojčata - dva bratry. David Matásek  se tehdy stal neocenitelným pomocníkem své matky: „Když jsem pak měl svoje děti, tak jsem byl velký střelec a velmi zkušený pečovatel, což jejich matky oceňovaly,“ kvituje přínos péče o své mladší bratry. 

Jeho rodiče věřili v obrodný proces pražského jara, naděje ukončila sovětská okupace v srpnu 1968: „Poprvé v životě jsem viděl svého tátu plakat a byl to pro mě, jako pro pětiletého kluka, strašný zážitek, vidět toho poloboha, kterého máte na  piedestalu úplně nejvýše, že je taky slabý a že se něčeho bojí,“ vzpomíná na zážitky z okupace dětskýma očima. 

Později s matkou jezdili na kole podél vojenského ležení okupantů v Malešicích a David Matásek odbojářsky zpíval „Běž domů, Ivane“. Mladí lidé podle něj vnímají rozpor mezi pravdou a lží mnohem ostřeji než dospělí, takže on sám vnímal normalizaci především skrze dvojí morálku - to, že se něco smělo říkat doma, ale ne ve škole. 

V dospělosti ho začala trápit také veřejná nesvoboda slova. Lidé se naučili číst mezi řádky Rudého práva, vše se muselo rozklíčovávat. V divadlech, která později navštěvoval profesně, měla sdělení z jeviště vždy skrytou podprahovou informaci. V 15 letech nastoupil na pražskou konzervatoř, kterou popisuje jako ostrůvek svobody: „Bylo to také dáno tím, že režimu milí profesoři nebo herci, kteří učili na uměleckých školách, učili na vysokých školách. A ti, kteří měli trošičku nějaký škraloupek nebo nebyli dostatečně kovaní, učili na té konzervatoři. Protože to byla střední škola, nebylo to tak hlídané, neměli jsme marxismus, leninismus, nikdo nás nenutil říkat profesorům ‚soudruhu profesore,‘ bylo to pro mě naprosto svobodné,“ vzpomíná. Už při studiu působil ve skupině Studio Bouře. Po maturitě a absolutoriu byl ve „svobodném povolání“. Jezdili s kočovným divadlem po republice, což považuje za výbornou školu. Měl štěstí, že mohl hrát po boku významných kolegů jako byli Jiří Adamíra, Hana Maciuchová, Jan Kanyza, Jan Vlasák a další. Vedle těchto profesionálních umělců mohl vyrůstat a učit se.

Byli jsme v obležení policistů

V roce 1989 bylo již od ledna jasné, že režim je neudržitelný. Signály přicházely ze zahraničí - perestrojka, glasnosť, změny v Maďarsku a východním Německu: „Domácí garnitura se stále snažila udržet moc a všechny zmínky o změnách cenzurovala, dozvídali jsme se o nich jen z vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, které jsme pravidelně poslouchali,“ vzpomíná. 

Sedmnáctého listopadu 1989 se David Matásek, tehdy šestadvacetiletý herec, účastnil demonstrace na Albertově: „Jako správný revolucionář jsem přijel taxíkem, přivezla mě produkce černou Volhou přímo z natáčení, protože jsem do pěti točil nějakou povídku pro Československou televizi.“ Ačkoli už měl zkušenosti s demonstracemi z předchozích měsíců, tato byla jiná. Překvapilo ho především množství mladých lidí - studentů, kteří využili výročí smrti Jana Opletala - a úplná absence policie, která obvykle demonstrace hlídala z antonů s vodními děly: „Přitom už v prvních větách bylo jasné, že to je zásadně protirežimní demonstrace, mluvilo se otevřeně o svobodě a demokracii,“ vzpomíná. Dva a půl tisíce lidí na Albertově naplnila naprostá euforie, která je zbavila obvyklé obezřetnosti. Spontánně se rozhodli vydat na pochod směrem k centru.

Demonstranti nejprve chtěli jít na Slavín na Vyšehrad, ale tam je nepustili. Nuselský most byl zavřený, takže museli jít spodem přes Nusle a pak po nábřeží k Národnímu divadlu. „Celou dobu se ten dav udržoval v euforii různým skandováním,“ popisuje David Matásek atmosféru pochodu. Lidé v tramvajích tleskali a dělali vítězná gesta - bylo zřejmé, že společnost je připravená na změnu. U obchodního domu Máj na Národní třídě narazili na „dokonale připravenou hradbu těl“ - policisty v neobvyklé výzbroji s přilbami a štíty. Druhou část průvodu odřízli na úrovni Mikulandské ulice: „Byli jsme v prostoru úplně ohraničeném domy a policisty. Nechali nás tam nějakou chvíli vydusit, nebylo vidět, co se děje vzadu ani vpředu, ale byly občas slyšet rány. Když člověk nevidí původ ani cíl těch ran, tak to v něm samozřejmě vyvolává ještě větší paniku. Různě nás mačkali, měli tam na to speciální auta se sítěmi, lidi začali panikařit, že nás rozjezdí. Možné bylo všechno, byly všelijaké zvěsti, co se dělá s lidmi, kteří zmizeli nebo někam je odvezli. Bylo mi 26 let, byl jsem na vrcholu fyzických sil, ale tady jsem se opravdu bál,“ přiznává.

Do davu se pustili příslušníci speciální jednotky v krátkých bundách a baretech. Vytahovali ty, kteří se nějak vymezovali nebo uklidňovali dav. Davida vytáhli k průjezdu u Mikulandské ulice a prohledali mu vojenskou sumku. „Říkal jsem si, že je konec, protože jsem měl u sebe nůž,“ vzpomíná. Nůž je překvapivě vůbec nezajímal a předali ho uniformovaným policistům. „Dostal jsem pár ran a pak jsem proběhl co nejrychleji do Mikulandské ulice,“ tam uviděl skutečné následky policejního zásahu: „Lidé tam krváceli, bylo tam improvizované obvaziště, kde policisté už nikoho netloukli, jenom chodili a dívali se, co napáchali.“ Kdo byl zkrvavený a už „nekveruloval“, toho nechali být. Ostatní strčili do antonů a odvezli na služebnu. Večer se David Matásek sešel s přáteli v bytě: „Přísahali jsme, že s tímhle režimem už nikdy nechceme mít nic společného a že uděláme všechno pro to, aby to skončilo,“ vzpomíná, „Ono to dneska zní srandovně, ale byli jsme o tom naprosto přesvědčeni. To ponížení v nás něco zlomilo.“

Porevoluční dny a rozpad Československa

Následující dny byly ve znamení euforie. Divadla vstoupila do stávky, herci jezdili po republice a informovali lidi o událostech. David jako známější herec cestoval například s ekonomy, kteří vysvětlovali, proč je režim nejen ekonomicky neudržitelný. 

Po revoluci paradoxně nastal útlum pro divadla, protože lidé začali věnovat svůj čas jiným aktivitám. Mnoho herců se pokusilo o podnikání, ale většina z nich brzy zbankrotovala. Když největší euforie opadla, přišlo rozčarování z nedostatečně razantního vypořádání se s představiteli minulého režimu: „Lustrační zákon mi přišel příliš ohebný a měkký.“ Davidu Matáskovi v této době začínal nový život, narodila se mu první dcera.  Rozpad Československa vnímal jako překvapení a litoval ho. Věří, že funkční federace mají svůj smysl a že v poznávání odlišností je možnost růstu. V kulturní oblasti se rozpad projevil omezením kontaktů se slovenskými kolegy.

Na otázku, co by chtěl vzkázat další generaci, David Matásek odpovídá: „Hodně čtěte, hodně cestujte.“ Četbou podle něj rozvíjíme fantazii a cestováním poznáváme nejen svět, ale i sami sebe. Lituje, že on sám byl o možnost svobodně cestovat před rokem 1989 ochuzen. Sametovou revoluci považuje za nejlepší dárek ke svým šestadvacátým narozeninám, protože uvažoval o emigraci, ale díky ní mohl zůstat doma. Za třiatřicet let svobody je nesmírně vděčný lidem, kteří revoluci uvedli do pohybu, a zásadně se vymezuje proti sentimentálním vzpomínkám na minulý režim. V roce 2022 žil v Praze. 

 

 

Poznámka redakce: Vyprávění se věnovalo především dění během sametové revoluce a nepostihuje pamětníkovo veřejné porevoluční působení (např. v hudební skupině Orlík)