David Litvák

„Určitě to bylo tak, že 17. [listopadu] byl pátek, v sobotu jsme hráli [s kapelou] a najednou v neděli 19. [listopadu] jsem se dozvěděl, že se něco děje – že probíhají nějaká setkání v Činoheráku [divadlo Činoherní klub] a že jdeme od pondělí do stávky. A pak právě ještě tu neděli, 19. [listopadu] se scházela Demokratická iniciativa u paní Tomkové a tam okolo už byli policajti, tak se to narychlo přesunulo k nám, takže se to scházelo u nás. Akorát že se to nesešlo.“ – „Jako u vás doma?“ – „U mě doma. Na Letné. U paní Štolbové. Řekl jsem Tomkové, ale to byla dcera [paní Štolbové], takže u paní Štolbové dole – ona bydlela dole pod [ulicí] Dukelských hrdinů, my jsme [bydleli] nahoře. A takže se to mělo sejít u nás, ale tam už dorazila jenom hrstka lidí, protože [policie] to vysbírala, na cestě k nám. Takže jsem tam měl úplně vrcholný dobrodružný zážitek, kdy jsme se zachovali jako ‚velký frajeři‘ – když už to vypadalo, že nás přijdou vybrat, tak jsme zdrhli přes dvorky a nechali jsme tam ženy. ‚Jdeme zachránit svět a vy tady prostě bručte.‘ Takže jsme zdrhli přes [zdi] a já jsem šel potom spát k jedněm známým. Vybral jsem takové, se kterými jsem se úplně často nestýkal, aby nepřítele nenapadlo [mě tam hledat]. Přespal jsem u nich noc a pak jsem ráno jel před fakultu na Prahu 8 říkat studentům, že není škola, že stávkujeme, a tak to bylo.“

„Ta studentská sekce – byli jsme striktní, ale taky [studentský pochod 17. listopadu] byl o tom, že všude v okolí probíhala demokratizace a že by [demokratizace] měla probíhat i v rámci studia, v rámci přístupu k materiálům, v rámci získávání zdrojů informací a tak dál. A pak nemluvím o tom, že taky v rámci cestování, sbírání zkušeností. Samozřejmě to mělo být i o tom, co všechno studentský život omezovalo. Nebylo to o tom, že tady je okupace, ale o tom, že to tady všechno není O.K.“ – „A ty ses tedy potom dostal také na tu Národní třídu…“ – „To jsem se dostal. Mě tam zašili, takže se mi nějakým zázrakem povedlo, že mě neprotáhli tou pověstnou uličkou, ale ještě předtím na mě přiběhli se psem, který mě tedy nekousal, ale štěkal na mě. Ale hrozně.“ – „Měl jsi strach?“ – „Ani ne… no tak asi jo. Ale každopádně nás tam nějakých pár lidí [zadrželi] a odvezli nás do Školské – tam jsem byl ve vazbě. Nebo respektive ve vazbě – seděli jsme na chodbách. A nevěděli jsme, co se děje. A po nějakých – nevím, mně to teď přijde po šesti hodinách, nebo to bylo po třech hodinách – nás zase pustili. Ale myslím, že to bylo už někdy v noci. Tou dobou jsem už bydlel sám, respektive ne s rodiči, byl jsem už ženatý. A tak jsem šel domů.“