„Jakmile jsem udělala atestaci, tak mě vyhodili na obvod, takže jsem musela jít... to byla Luže, Chroustovice, Nové Hrady. To bylo pětatřicet kilometrů od Chrudimi. Dojíždění bylo dost problematické, protože jsem musela ráno jet vlakem do Chrasti, tam čekat půl hodiny na autobus a ten mě odvezl do Luže. Dětičky jsem měla ráda, tak jsem to dělala ráda. Nejhorší bylo, že k tomu patřilo sloužit noční služby ve Skutči, takže jsem zase z Luže popojížděla do Skutče a zpátky. Ty služby ve Skutči byly hrozné, protože to byl kraj, kde i psychiatři uznávali, že z celého Hradeckého kraje je tam nejvíc psychiatrických onemocnění. Takže jsem strašně často honila nějaké blázny a bylo to dost nepříjemné. Jenom jeden chtěl podřezat… To byly takové dost těžké služby.“
„Říkala jsem mu: ‚Tatínku, když bude po válce, myslíš, že bych mohla mít ponyho?‘ Milovala jsem koně. A tatínek říká: ‚Tak hele, až bude po válce, tak ponyho ti koupím. A oni sokolové mají stáje ve Stromovce, a tak toho ponyho tam ustájíme, a když budeš chtít, tak tam za ním můžeš chodit.‘ Tohle si pamatuju, jak mě to hrozně potěšilo, že budu mít ponyho.“
„Maminka mě nechala vynést nahoru, a protože měla strach, že tam lítají ty střely, tak mě nechala v předsíni. Takhle jako v rohu. Za mnou byly dveře do ložnice a vedle mě dveře do koupelny, a tam mě nechala a volala tatínka, že asi umřu. No, tak on se na mě přišel podívat. Něco mi dal. Nevím, jestli mi píchnul injekci. To si nepamatuju. A vím, že se mi ulevilo a že tam u mě chvilku seděl a povídali jsme si. Dokonce si pamatuju, co jsme si povídali. A pak, když jsem usnula, tak se šel oholit nebo opláchnout do koupelny, že se vrací do té ošetřovny, a v ten moment zazvonil telefon a volal zase ten pan farář, ve čtvrt na sedm ráno, že na nás musí pořád myslet, jestli se něco neděje, a v ten moment to Němci bombardovali. Takže slyšel jenom, jak maminka vykřikla, ale protože mě nechtěla vzbudit, tak si protáhla šňůru od telefonu do předního pokoje, do obýváku, a tím se zachránila. Protože to všechno spadlo a já jsem uvízla v tom rohu. Všechno se propadlo, jenom tenhle kousek tam zůstal viset a na mě padaly ty trámy. Maminka říkala, že jsem měla trám, zřejmě z půdy, který se mi vzpříčil v postýlce. Takže jsem ho měla mezi nohama. Lekla jsem se, z toho spaní jsem si hodila peřinu přes hlavu, čímž jsem si zachránila hlavu, protože jsem měla jen pár boulí, jinak to bylo dobrý. Nemohli ke mně, tak ten [rodinný přítel] Blažíček silou vytrhl čelo postýlky, které bylo dřevěné, a tudy mě vytáhl. Když mě tahal ven, tak zaslechl, že tatínek šeptá: ‚Zachraň Janu.‘ Hned se tam pro něj vracel, ale on už byl mrtvý.“
Jana Kučerová přišla na svět 15. června 1936 do rodiny balneologa Vladimíra Kučery a jeho ženy Marie, rozené Borovcové. Dědeček pamětnice Vratislav Kučera byl také uznávaným balneologem a spolumajitelem Vodoléčebného ústavu v Praze na Řeznické ulici. Otec Vladimír Kučera se za války zapojil do odbojové skupiny Podskalák, která pomáhala dodávat obvazový materiál raněným hrdinům v kostele sv. Cyrila a Metoděje, za což se mu po válce dostalo vyznamenání in memoriam. Jana Kučerová si z války vybavuje jen střípky: bombardování, cesty do krytu, výuku němčiny ve škole nebo Heydrichův pohřeb. Nejvíce ji však zasáhly události května 1945. V té době se potkala se závažným zápalem plic. Během Pražského povstání otec pomáhal ošetřovat raněné, a když přišel domů zkontrolovat nemocnou dcerku, dům dostal zásah a jeden z trámů jej zabil. Pamětnice se nakonec zcela vyléčila, ale bez živitele rodiny je čekala náročná cesta. Po válce se s matkou a bratrem odstěhovali do Chrudimi k dědečkovi. Matka vystudovala farmacii a otevřela si se sestrou v Praze lékárnu. Tu jim však komunisté v 50. letech sebrali. I přes překážky v roce 1961 Jana Kučerová úspěšně absolvovala lékařskou fakultu v oboru dětské lékařství a v roce 1964 získala atestaci. Pracovala v obvodu, který sdružoval Luže, Chroustovice a Nové Hrady. O pět let později nastoupila do Pardubic, kde prošla prověrkami. V roce 1974 se vdala za historika a archiváře Karla Kučeru, kterého pravidelně vyslýchali příslušníci StB. Pamětnice se po svatbě přestěhovala do Prahy a pracovala na kožním oddělení ve Štěpánské ulici. Oba manželé se těšili na období svobody po sametové revoluci, ale Karel Kučera v únoru 1990 zemřel a Jana Kučerová se již znovu nevdala. V roce 2025 žila ve svém pražském bytě.
