Vladimír Kučera

* 1946

  • „Jeschke měl na Kuksu fabriku na stuhy. A on, aby nemuseli Češi do ‚Rajchu‘ na práci, tak je tam zaměstnával. A když pak po pětačtyřicátém skončila válka, tak ho udali, že je Němec a že propagoval válku. No, já nevím, on válčil někde v Maroku a přijel na dovolenou do Kuksu, a tak vyprávěl, co se tam děje. A když pak teda skončila válka, tak někteří zaměstnanci žalovali, že propagoval Německo, německou armádu, a tak jim všechno zabavili, odsunuli. Ještě později říkal, že se jim podařilo sehnat nějaké papír, a že šli do americké zóny.“

  • „Myslím, že tam po válce zůstalo pár Němců. Vím, že na hospitále žila přes válku hraběnka. Ale už byla v tom pětačtyřicátém dost těžce nemocná, takže ji měli odsunout. Ti lidé šli pěšky nebo nějaké vozy byly naložené. Tak jim nařídili jeden den ráno v sedm hodin, aby byli připravení – malé zavazadlo. A kdo mohl jít pěšky, šel pěšky, a kdo nemohl, tak jel na voze na Jaroměř, tam je vagónovali. Nakonec se to domluvilo, že hraběnku tam nechali. A ona s ní tam zůstala manželka Petra Šporka. To byl asi vnuk bych řekl. Starala se o ni a hraběnka v šestačtyřicátém umřela. No ale ještě se tam stala taková příhoda. Ještě, než přišli Rusáci, tak tam na tom hospitále taky bydlela komtesa, dcera hraběnky. Měla strach asi z Rusáků, tak skočila pod vlak. Zabilo jí to a máma říkala, že protože skočila pod vlak jako vražednice, tak ji nepohřbili do hrobky rodiny, ale na hospitální hřbitov. A když zemřela v šestačtyřicátém, jestli to byla její maminka, byla pohřbená do stejného hrobu. Takže já jsem měl tátu, který mně umřel v padesátých letech – nebylo mě šest roků– , a tak jsme chodili na hřbitov s kytkami a máma vždycky dávala na tenhle hraběnčin hrob kytky.“

  • „Tam v Kuksu zůstali jenom ti starší, jak říkala máma. Báli jsme se toho Slabocha, dělal šéfa NSDAP a bydlel někde na hospitále. A on byl vlastně jediný trochu takový mladší. Babička říkala, že přišli ti ‚partyzáni‘ a Slaboch si musel vykopat hrob a zastřelili ho. Což je pravda. Po válce to bylo jako všude jinde. Vtrhli tam ty první dny, jak ona říkala, vybrakovali všechno, co kde šlo. A toho Slabocha zastřelili a jeho žena se myslím podřízla. Na hospitále byl přes válku nějaký ústav pro těžko polepšitelné mladé Němce. A tak vím, že zastřelili ještě toho jednoho ošetřovatele a možná ještě jednoho dalšího. Ti jsou někde pohřbení. Pak tam ještě po válce, to už táhli kolem Rusové – šli od Jaroměře na Trutnov nebo obráceně – zůstali na noc nad obcí tábořit. Shodou okolností před nimi utíkali do Polska Češi nebo Poláci. A taky tábořili na druhé straně. Ti ruští vojáci tam vtrhli a ženské znásilnili a zastřelili ty, jak je bránili. Tak vím, že jednoho zastřelili a někde tam ho zakopali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 21.02.2025

    (audio)
    délka: 02:01:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Soužití s německými obyvateli Kuksu bylo normální i za války

Fotografie z dob vojenské služby, 21. listopadu 1965
Fotografie z dob vojenské služby, 21. listopadu 1965
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Kučera se narodil 19. září 1946 v Jaroměři. Celý život bydlel v Kuksu, kde jeho rodina žila již od roku 1926. Kuks byl před druhou světovou válkou osídlen Němci. Maminka Anna si také vzala za manžela Němce, který se jmenoval Hlavaczek. Vladimír Kučera se proto jmenoval původně příjmením Hlavaczek, i když ten nebyl jeho biologickým otcem a pravděpodobně zahynul někde na bojišti jako voják wehrmachtu. Vladimír Kučera získal jméno po svém otci až po válce. Vychodil základní školu v Kuksu a pak nastoupil na střední zemědělskou školu v Hořicích, kde také odmaturoval. Celý život pracoval v zemědělství. Nejdříve ve státním statku ve Smiřicích a po vojenské prezenční službě ve Státním plemenářském podniku se sídlem v Hradci Králové. Působil v několika místech východních Čech. V roce 1966 se oženil a se svojí manželkou má dvě dcery, Pavlínu a Jitku. V roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Kuksu. V roce 1990 se stal místostarostou Kuksu na dvě volební období do roku 1998. Čtyřicet dva let působil jako kronikář obce a o historii Kuksu napsal publikaci. V době natáčení (2024) žil stále v rodinné chalupě z roku 1705.