Dr. Ing. Alois Křišťan , Th.D.

* 1956

  • „Celkově k tý mojí formaci i k tý naší salesiánské pastoraci. Mně přišlo zajímavý, že když jsem potom byl v tom Německu, tak tam byla salesiánská generální kapitula, kde se přišlo s objevem, že salesiáni už všechno sami nemůžou a že je třeba, aby zapojovali laiky a formální salesiánské spolupracovníky a jiné přátele. A oni to brali jako objev a teď to tam tematizovali, jak jako spolupracovat s laikama v těch našich dílech… A já jsem na to koukal jako vrána a říkal jsem si: ‚Co to je?‘ Protože oni tam začali mudrovat o věcech, ve kterých já jsem žil. A teprve zpětně mi došlo, že my jsme tady v něčem byli docela dál. My bychom nemohli studovat bez těch laiků, my jsme se scházeli v těch jejich bytech a společně s nima, to nebylo, že bychom měli jenom řeholní skupinu. Když jsme jako salesiáni dělali nějakou tu naši formaci a tak, tak jsme se zase scházeli v bytech těch salesiánů, ale i nějakejch spřátelených rodin. Když jsme dělali nějakou pastoraci na chaloupkách a obnovy pro studenty a takovýhle věci, tak to vždycky bylo na chalupách, na chatách nějakejch lidí, kteří tím riskovali. My jsme na to byli odkázaní. Takže já jsem žil, že to je naprosto normální, že tady takhle nějak žijeme, my tady knězujeme, oni tady zas dělají něco jinýho, někteří na tom studiu participují taky, někteří si připravují obnovu, někdo má tu chalupu…, ale zkrátka, jako něco, co teprve tam objevovali. Jestli se vyjadřuji srozumitelně. A tohle mi přijde jako věc, kterou já neumím reflektovat, ale že to jako církev úplně nereflektujeme, že z tý totality jsme měli, že jsme vlastně v něčem byli dál.“

  • „Pak jsme nějak dojeli do Salzburku, a ten Pavel Kadlečík pořád chtěl, že bychom měli mít někde mši. A já jsem jako: ,Kde a jak…?‘ A on říkal: ,Tak do nějakýho kostela.‘ A tak docela vehementně to chtěl. Byla tam taky moje sestra se švagrem a pár lidí vědělo, že jsme kněží. A já jsem říkal: ,Tak když, tak do nějakýho kostela.“ A on byl takovej vodvázanej, tak říkal: ,Tak někam půjdeme a řekneme, že jsme tajní kněží.‘ A já jsem říkal: ,Tady v cizině budu někomu říkat, že jsem tajnej kněz…? Nás zavřou potom!‘ Tak já jsem se docela bál, ale on mě pak přesvědčil. Já jsem trošku víc uměl německy než on, a tak jako, že jo, ale když tak do nějakého řeholního kostela, takové řehole, která má taky u nás tajný řeholníky, tam to pochopí. Tak jsme v tom Salzburku našli nějaký františkány. Tak jsme vlezli k těm františkánům, a že bysme chtěli, jestli tam můžeme mít u nějakýho postranního oltáře pro pár lidí, ani jsme nechtěli pro ty z toho autobusu, pro pár lidí mši. A teď jako, co jsme zač…? My jsme řekli: ,My jedeme z pouti, my jsme řeholníci, ale jsme neveřejní kněží, jsme salesiáni.‘ A teď on jakože jo, ale že chce vidět nějaký papíry, jinak nás nechtěl pustit. No a my že žádný papíry nemáme. A pas? Já jsem říkal: ‚Neukážu pas.‘ Tak on z toho byl vypleštěnej. Já jsem říkal, že chceme pustit, ale žádnej pas nikomu ukazovat nebudu. Tak on pak odešel a šel za nějakým představeným. A přišel ten představenej a na něco se zeptal. Jemu asi bylo jasný, jak to v Československu chodí, takže řekl: ,Jasně, že můžeme, a tak…‘ Jenomže v žádný postranní kapli, ale že u hlavního oltáře. A že máme přijít v pět. Tak jsme tam v pět přišli, teď jako oba, štola… Tak jsme tam vyrukovali. Já jsem říkal: ,Z toho bude průser.‘ Já jsem byl vyklepanej. Teď jsme tam teda začali u toho hlavního oltáře omšovat a viděl jsem tam od toho hlavního oltáře, jak se tam otevřely dveře a přišli lidi z jinýho autobusu, ale co jsem je znal z Vršovic. Ti se tam postavili a já jsem si říkal: ,Támhle, Pavel Boháč, doktor Zdeněk Boháč tam taky, tihle taky…‘, lidi, co mě znali. Já jsem se tam tak jako halil do štóly, bylo to houby platný. Tak jsem si říkal: ,Tak, teď se tady rozletí, že jsem tajnej kněz.‘ No tak to byl taky jeden zážitek z Anežky.“

  • „Tam byl katolický skaut, který potom byl zakázaný už v těch padesátých letech. Ten, co to vedl, Jan Janoušek, tak ten za to seděl v kriminále, a v osmašedesátém to tam obnovili. Jan Janoušek, zvaný ,Janek‘, tam obnovil katolickýho skauta. Do toho já jsem ještě nevlezl, to jsem tomu ještě nebyl tak blízko, to my jsme museli jezdit na ty naše rodinné latifundie do Milotic, na Vysočinu. A tam potom, když viděli, že ten skaut v tom sedmdesátém prvním roce, teď přesně nevím ty roky, že zkrátka ti komunisti zavřou, tak založili turistickej oddíl, do čela postavili Lídu Reichlovou, ta ještě žije. Ta byla šéfovou toho oddílu, a ty děcka, to jsem se dozvěděl až později, měly dvojí registraci, ani o tom nevěděly. V tom skautu a současně tady. A pak skaut zavřeli. Tak skaut byl zavřenej, Janek oficiálně všeho nechal a Lída Reichlová jela oficiálně se svým turistickým oddílem pod turistama a v podstatě se jelo dál, jako ten bejvalej skaut. A tyhlety děcka, co prošly těma vlčatama a teď už byly na úrovni těch dorostenců, tak s těma jsem se potkal na tom náboženství, a oni jezdili na různý akce, výlety, tak já jsem se dal taky k tomuhle a vstoupil jsem do toho turistickýho oddílu. A to bylo pro mě taky významný – i pro ten křesťanskej život.“

  • „Děda, ten otcův táta v těch Milotičkách, byl označen jako největší kulak ve vesnici, a tak když to tam potřebovali zlikvidovat, tak jeho statek zabrali. Ti ostatní ne, ti to jenom museli předat a mohli tam zůstat bydlet, a děda se musel vystěhovat, ale mohl zůstat ve vsi, protože zase tam nějak ty lidi se znali, měli se rádi, tak tam proti němu nikdo nic neměl. Takže se z toho statku musel vystěhovat. Já jsem se narodil v roce 56, takže jsem to neprožíval, ale v té rodině to trauma nějak bylo. Protože, alespoň co o tom naši říkali, tak to přišla nabídka: ,Dej to do JZD,‘ no děda samozřejmě nedal, proč by dával? Tak potom byli nucení dodávat nějaký věci na dodávky, mlátit směli jenom v noci, nesměli nikoho zaměstnávat… Tak ta rodina, aby ten statek udržela, tak tam naši jezdili, tady z Prahy, nějací naši příbuzní, a teď se všichni snažili, a je to takový drastický, že vlastně si myslej, že když se budeme snažit, že to udržíme. A ti komunisti měli ten šroub, tak jim to zase kousek utáhli, a oni se zase snažili, až potili krev, zase jim kousek utáhli, až teda je potom donutili, že to předali. Tak tohleto asi mě taky nějak poznamenalo, jako tenhleten rodinnej narativ, jak se dneska říká, vůči komunismu a vůči socialistickému zřízení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.03.2025

    (audio)
    délka: 01:35:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 16.04.2025

    (audio)
    délka: 01:52:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Teprve zpětně mi došlo, že my jsme tady v něčem byli docela dál

Alois Křišťan, promoce, r. 1980
Alois Křišťan, promoce, r. 1980
zdroj: Archiv pamětníka

Alois Křišťan se narodil 6. srpna 1956 v Praze do rodiny s hlubokými kořeny na Vysočině, která byla těžce postižena komunistickou kolektivizací. Dětství strávil v pražských Vršovicích, kde jej formovalo prostředí místní římskokatolické farnosti a turistický oddíl inspirovaný skautskými ideály. Po maturitě na gymnáziu v Přípotoční ulici nastoupil na Stavební fakultu ČVUT. Během vysokoškolských studií vstoupil do salesiánské kongregace a zároveň zahájil ilegální studium teologie. Celá osmdesátá léta pracoval jako technik v oddělení vývoje a technického rozvoje podniku Armabeton, avšak těžiště jeho života se nacházelo v duchovním společenství a aktivitách salesiánského řádu. V roce 1988 přijal v utajení kněžské svěcení a o rok později se zúčastnil pouti do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České. Po sametové revoluci byl pověřen vedením redakce nově vzniklého křesťanského časopisu Anno Domini. V roce 1992 nastoupil ke studiu pastorální teologie v německém Benediktbeuernu. Po jeho dokončení působil na teologické fakultě v Českých Budějovicích, od roku 2014 pak vyučoval na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické - Jabok. V roce 2025 žil a působil v Praze.