„Náš otec, jak jsme byli na Brňově, jak ostřelovali Meziříčí, tak odpoledne přijel i můj taťka a už tam chodili Rusi a i partyzáni. Chodili po barákách a tak přišli k nám do baráku k tetě, měli to jistě prohlédnuté. Byla tam stodola, byl tam chlév, byla tam kráva, pak vchod do sklepa, vchod do kuchyně a do pokoje. A ten náš táta přišel do baráku, moc tam nechodil, měl ve vestě nebo v boční kapsičce hodinky a ten Rus k němu přiskočil a v tu ránu je měl v ruce. Mamka říkala, nevím, jak to tak rychle sebral, tátovi to vždycky trvalo, než si to v té kapsičce zapnul a on to měl hned v ruce. Že ´Davaj časy´. Táta se rozčílil a na něho ať mu to vrátí, co si to dovoluje. Tož byl na to asi zvědavý. No namířil na něho samopal. Kdyby tam ti ostatní nebyli, tak by ho určitě zastřelil. Oni se s nikým nepárali. Tak mu to začal vysvětlovat, ať mu to vrátí, že to má hodinky po tatínkovi. Když má plný batůžek, že tam má plno hodinek a budíků, že už toho má dost, ať mu to vrátí. Tak mu to vrátil a byl klid. Já jsem se k tomu nehlásila. Ale říkala jsem si, kde je ta naše Lída [sestřenice]? No a nebylo jí, nebylo. Až potom mně to začas došlo, že byla schovaná ve sklepě. Měla 16 roků, takže se báli, že jí něco udělají. Tak oni se nerozpakovali. Koho tam chytli, toho použili.“
„No bylo to zajímavé. Byli jsme v práci, do tiskárny napochodovali Rusáci, šli přes knihárnu a strojovnu, tam chlapi zrovna tiskli noviny, byly to závodní časopisy, pro zbrojovku, pro Dezu, pro Mez Vsetín, tam se to tisklo. Oni viděli, jak to tam jede, tak prý vypnout stroj a tiskařovi cosi [řekli], co tam dělá. Já jsem dělník, dělám co mi řeknou. Oni tu sazbu vyjeli a přeškrtali. Houby věděli, co se tam tiskne a vedoucího odvedli na komandaturu na poštu. Byl z toho dost špatný, ten vedoucí, on byl z Hustopečí, předtím dělal ve Zlíně a taky tam cosi zažil. Taky z toho nebyl nadšený. My jsme to brali, jak to je.“
„Gusta byl u partyzánů a byli v bunkru na Oznici. Já nevím, kolik jich tam bylo. Ale bylo hodně sněhu, to říkali naši, že hodně sněhu bylo v lese, takže chlapi chodili po lese k bunkru a od bunkru, aby bylo hodně stop, aby nikdo nevěděl, kdo kde je, kdo kde chodí. Ale už to bylo prozrazené, byl tam jakýsi konfident, který se mezi ně vetřel. A tak [Němci] říkali, že půjdou na ty partyzány a teď kdo tam bude hlídat ten bunkr. Partyzáni se tam dohadovali a Gusta říkal, že on je tady doma a bude hlídat. Všichni odešli pryč do lesů a on že tam hlídal, tak měl munice a já nevím čeho možného. Měl toho tolik, že s nima střílel čtyři hodiny. Oni [Němci] stříleli na ten bunkr a pořád se nemohli dostat blíž. Až potom ten poslední granát, to se říkalo, že si ho dal snad na obličej a někdo zase říkal, že ho hodil ještě před sebe, ten poslední, že se to odrazilo od stromu a vletělo mu to na hlavu, na ten obličej, takže byl úplně k nepoznání a roztrhaný. Němci ho tam takto našli. Potom všechno prohledali, ale nikde nic. Tak ho tam nechali a už to ani nehlídali, protože v noci se báli vůbec někde do těchto lesů chodit. Přišli partyzáni a v noci ho odnesli, kdesi ho pochovali, kdesi na Lázech. To bylo na Lázech, někteří už tam byli pochovaní, ti spolubojovníci, tak na těch Lázech ho pochovali.“
Jarmila Kovařčíková, rozená Macháčová, se narodila 3. prosince 1938 v Hranicích na Moravě. Dětství prožila spolu s mentálně postiženou nevlastní sestrou Zdenou ve Valašském Meziříčí v rodině poznamenané válečnými událostmi, odbojem i represí nacistického režimu. Těžkou ránu představovalo zatčení otce Jaroslava Macháče kvůli nelegálnímu nakládání s potravinovými lístky. Byl deportován do koncentračního tábora Dachau, kde strávil více než rok. Rodinu také hluboce zasáhla smrt Jarmilina bratrance Augustina Bártka, který se přidal k partyzánům operujícím v okolí Valašska. Po prozrazení bunkru na Oznici zůstal jako jediný na místě a několik hodin vzdoroval německému útoku. Padl při přestřelce, jeho tělo bylo zohaveno výbuchem granátu. Po válce byl slavnostně pohřben ve Valašském Meziříčí a později uložen do rodinného hrobu. Po ukončení školní docházky nastoupila Jarmila do místní tiskárny. Začínala jako pomocná síla, postupně se vypracovala a zvládla většinu profesí spojených s knihtiskem i novějšími technologiemi. Spolu s manželem Jindřichem vychovala tři syny a žila běžným životem zaměstnané ženy. V době natáčení v roce 2026 žila v domově pro seniory ve Valašském Meziříčí.
