Mgr. Vladimír Koronthály

„A měl jsem tenkrát už dlouho předem dojednané místo vědeckého pracovníka v Muzeu české hudby. Zabýval jsem se českým barokem, už jsem tam pracoval asi dva nebo tři roky, pořádal jsem nějaký archiv a tak dále. Diplomku jsem tam z toho dělal. No, tak jsem šel po státnicích za vedením muzea, že tedy bych mohl nastoupit, že mám tu státnici. Oni říkali: ,Ano, budete o tom muset mluvit s personalistou. A on tam teď není.‘ Asi měl dovolenou, potom byl nemocen, pak měl zase dovolenou, pak to nějak nešlo, pak se to táhlo celé léto, pořád to nějak nešlo a nešlo, až mě pozvali na začátku září k podpisu smlouvy. No, musím říct, že smlouva nezněla na místo vědeckého pracovníka v Muzeu české hudby. Zněla na dohodu o provedení práce na úklid spadaného listí před Dvořákovým muzeem tady v Kateřinský, a to na dva měsíce, na říjen a listopad. No tak tím skončila má vědecká kariéra a jen tak mimochodem poznamenávám, že jsem byl tenkrát jeden z mála opravdu nezaměstnaných.“

„Když jsme hledali motto na svatební oznámení, tak mně se strašně zalíbil výrok: ,Pomoz, Pane, dobrých ubývá.‘ Což je překlad, který se normálně nikde nečte, ani nevím, kdo ho dělal, jestli to je Renčův, nebo čí, nevím, už jsem ho pak nikde nepotkal. Ale zvolili jsme původní latinskou verzi: ,Salva, Domine, num deficiunt iusti.‘ No, byli jsme si vědomi toho, že naše oznámení má trošku, řekněme hodně, náboženský charakter, tak jsme si dali záležet na tom, komu ho pošleme, a komu ne, aby ho náhodou někdo nezneužil. Přesto ho někdo zneužil. Takže přišel na filozofickou fakultu dopis se stížností. Podepsaných pětadvacet dělníků z ČKD naftové motory, myslím to bylo. Pětadvacet nečitelných podpisů a razítko odborové organizace, jak to ta filozofická fakulta vychovává studenty, když tedy potom mají svatbu v kostele. Já to zestručním. Při kárném řízení pan proděkan, mimochodem Angelis – to je na tom taková perla – si dovolil ten text přeložit: ,Pomoz, Hospodine, neboť v tomto státě chybí spravedlnost.‘ No, iusti – iusticia… ono to bylo jednoduchý. Na základě toho nás nejdříve chtěli vyloučit, a dokonce vím, že se snad na to téma jednalo na ústředním výboru KSČ, že se to mělo použít jako vyřizování účtů mezi některýma skupinama, s tím, že se díky tomu měla zrušit jedna katedra klasické filologie a jedna katedra hudební vědy jako zbytečné. Paní doktorka Mužíková, velká komunistka, která byla ve vedení katedry spolu se svým manželem, taky velkým komunistou, ale ona byla větší, bojovala jako lev. Pak se tam odehrály nějaké další jiné zákulisní aktivity, o kterých vím jenom z doslechu. Jako že se za nás přimluvil profesor Sommer a podobně, který měl dobré jméno na ÚV KSČ, protože kdysi komponoval častušky. A dopadlo to tak, že z vyloučení nebylo nic, dostali jsme jenom důtku. Samozřejmě Markéta přišla o stipendium, měla jet na šest týdnů do Soluně na novořečtinu, tak to jí okamžitě zrušili, a já jsem očekával, co bude dál, jak se změní můj život po této události. No, změnil...“