Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vladimír Koronthály (* 1951)

• narozen 20. května 1951 v Bratislavě

• v letech 1965–1969 studentem Střední všeobecně vzdělávací školy v Bratislavě

• v letech 1969–1971 studentem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Bratislavě

• v letech 1973–1977 studentem FF UK v Praze, obor hudební věda – dějepis

• v roce 1975 svatba s Markétou Herclovou, svatební oznámení předmětem kárné komise FF UK

• od roku 1977 lektorem církevního zpěvu na CMBF v Litoměřicích

• v letech 1981–1992 hudebním režisérem v oddělení vážné hudby s. p. Supraphon

• v 80. letech účastníkem nezávislých aktivit společenství katolických rodin

• v prosinci roku 1982 účastníkem světového setkání Taizé v Římě

• v listopadu 1989 se se Svatojakubským sborem účastnil svatořečení Anežky České v Římě

• po sametové revoluci stál u založení Společnosti pro duchovní hudbu

• v roce 1992 zvolen za Křesťansko-demokratickou stranu do ČNR

• v letech 1993–1996 poslancem Parlamentu ČR

• od roku 1994 zastupitelem, později místostarostou MČ Praha 1

• v roce 1995 přestup z KDS do poslaneckého klubu KDU-ČSL

• v letech 1996–1998 náměstkem ministra kultury

• od roku 2000 kancléřem a v letech 2003–2020 vicekancléřem pražského arcibiskupství

• v letech 2020–2024 ve službách Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

Vladimír Koronthály vyrůstal v kulturně podnětném prostředí, hluboce zakořeněném v rodové tradici. Jeho hodnoty formovala víra, hudba i otřesné zkušenosti srpna 1968. Původně směřoval ke kněžství, nakonec však svůj profesní život zasvětil hudbě. Jeho životní příběh je svědectvím o síle rodinné paměti, duchovního hledání i občanské statečnosti v době normalizace.

Pokračovatel rodinné paměti

Vladimír Koronthály se narodil 20. května 1951 v Bratislavě jako druhý syn manželů Libora a Boženy Koronthályových. Kořeny rodu sahají do dnešního Maďarska, konkrétně do malé obce Kolontár, poblíž města Veszprém. Rodokmen, který sestavil pamětníkův prastrýc a v jehož dokumentaci Vladimír Koronthály pokračuje, zachycuje rodovou linii až do 12. století. Pamětníkův otec se již narodil v Bratislavě, kde rodina provozovala formanskou hospodu. Ze svých prarodičů však osobně poznal už jen babičku, které byla po komunistickém puči v roce 1948 hospoda zabavena a byl jí odepřen také důchod.

Matka Božena, rozená Lipková, pocházela z Oravy. Její dětství těžce poznamenala smrt její matky, která zemřela, když jí bylo pouhých osmnáct měsíců. Nový domov našla v domácnosti své tety. Šikovné a inteligentní dívce se dostalo podpory u místního lékárníka, který jí – s výhledem, že by mohla v budoucnu převzít jeho podnik – zaplatil studia farmacie. K tomu však nikdy nedošlo, protože při studiu se seznámila se studentem farmacie Liborem a jejich společným domovem se stala Bratislava.

Pak si budeme povídat o všem možném

Svatbu rodiče slavili krátce po své promoci v roce 1948 a po ní začaly brzy přicházet děti – nejstarší Libor, prostřední Vladimír a nejmladší Olga. Rodiče byli pečliví a starostliví, ale také velmi zaměstnaní, a proto největší díl péče o děti ležel na babičce, jejímž ideálem byl „uklizený byt, připravené jídlo a tiché, čistě oblečené děti, které si nerušeně hrají“. Maminka pracovala v blízké lékárně, která měla otevřeno do pozdního odpoledne, ale o poledních pauzách přicházela domů k dětem. Po ní zdědil mladší syn především lásku ke zpěvu, smysl pro přesnost a v neposlední řadě také jistou dávku výbušnosti.

O rodinu se pečlivě staral také otec, ten si však v přímém kontaktu s dětmi příliš nevěděl rady. Často říkával: „Co já si budu s dětma povídat, já jim nerozumím... Až jim bude patnáct, sedmnáct, pak si budeme povídat o všem možném.“ K takovým rozhovorům ale nikdy nedošlo – když bylo Vladimírovi šestnáct let, otec zemřel. Otec měl na starosti zásobování Slovenska léky, což v praxi znamenalo, že byl často pracovně mimo domov. „Když se vrátil, nejprve na dvě až tři hodiny usedl ke klavíru a hrál,“ vzpomíná na svého tátu Vladimír Koronthály. Po svém otci získal lásku k matematice, logické myšlení, hudební nadání, specifický smysl pro inteligentní humor a také zálibu v pozorování projíždějících vlaků.

Až k oblakům

Pamětníkovo dětství formovalo nejen rodinné prostředí, ale také obsáhlá knihovna, kterou s pečlivostí spravoval otec – vášnivý čtenář a člen knižního klubu. Číst se naučil už ve čtyřech letech, když se přidával ke svému staršímu bratrovi Liborovi. Brzy propadl kouzlu dobrodružných příběhů – zvláště ho oslovily verneovky a knihy o Vinnetouovi, které hltal, přestože byly v českém překladu. K nedělním rituálům rodiny patřila účast na mši svaté a poté poslech koncertů Vídeňských filharmoniků z rozhlasového vysílání. Když rodiče zjistili, že mladší syn má výjimečný hudební sluch, zapsali ho na housle. Nevhodný přístup učitele však způsobil víc škody než užitku a sen o kariéře houslového virtuosa se rozplynul.

Školní docházka probíhala v duchu doby – všechny děti ve třídě šly jak ke svatému přijímání, tak k pionýrskému „šátkování“. Vladimír Koronthály vzpomíná na ideologickou formaci soudružky učitelky, která žákům vyprávěla, že „kostely postavili páni faráři, aby měli odkud lhát lidem“. Letní prázdniny trávil se sourozenci převážně na koupališti na Tehelném poli, kde otec pronajal kabinku. S rodiči podnikal také výlety do přírody, do lesů a hor, na které bylo okolí Bratislavy bohaté. Obzvláště rád vzpomíná na rodinnou výpravu do Tater, kde jako pětiletý s nadšením „stoupal až k oblakům“.

Všechny prostupovala atmosféra naděje

O Vánocích roku 1967 byl svým biřmovacím patronem Františkem Braxátorem pozván na půlnoční mši u bratislavských kapucínů, kde poprvé slyšel kytarový doprovod liturgie. Pro Vladimíra to byl mimořádný zážitek, který ho okamžitě strhl: „To byla pecka!“ Netrvalo dlouho a stal se součástí křesťanské kapely, kolem níž se začalo formovat živé společenství mladých. 

Rok 1968 pro něj znamenal zásadní zlom – doslova čas prozření. Poprvé se účastnil duchovních cvičení, poznával skautské hnutí, společenství Fokoláre i první lásku. Do veřejného prostoru se stále více dostávalo také slovenské téma. Nejintenzivněji však prožíval dění v církvi: „Měli jsme vědomí, že jsme součástí něčeho. Snažili jsme se nasávat všechno.“ V únoru navštívil se školou divadelní hru o Vladimíru Clementisovi – jedné z obětí politických procesů padesátých let. Mezi studenty a učiteli se otevřeně mluvilo o tom, že v minulosti nebylo všechno v pořádku. Vladimír Koronthály vzpomíná na radost, kterou prožívali z abdikace Antonína Novotného, a důvěru, jakou vkládali do Alexandra Dubčeka. Všechny prostupovala atmosféra naděje.

V noci na 21. srpna ho matka vzbudila, aby se podíval z okna na ulici, kterou projížděly kolony tanků směřujících z Maďarska na Slovensko. „Když bude potřeba bojovat, tak půjdu,“ řekl si, než znovu ulehl. Ráno se probudil, sedl na kolo a vyrazil na brigádu, kterou vykonával ve skladu léčiv – věděl, že léky jsou potřeba za všech okolností. Hrdinské pocity však rychle vystřídala tvrdá realita. „V sobotu tanky najednou zmizely, nebylo vedro… a já jsem naprosto prozaicky stál na náměstí před stánkem a čekal hodinu ve frontě na brambory.“ Naděje se vytrácela. Rok 1969 přinesl zklamání a pocit, že všechno, co se podařilo otevřít, se začíná znovu uzavírat. „Věděli jsme, že všechno je špatně.“

O vyslyšené prosbě

Ještě krátce před maturitou nevěděl, jakou profesní cestou se dát. V rodině se proto sešla neformální rada, jejímž výsledkem bylo doporučení, že by se Vladimír mohl stát archivářem. Nakonec ale rozhodl život sám. V období, kdy jeho otec vážně onemocněl, dal Bohu slib: „Pane Bože, jestli on se vyzpovídá, tak já půjdu na kněze.“ Když byla prosba vyslyšena, pamětník měl o své cestě jasno.

V době, kdy ještě doznívalo politické uvolnění, byl zrušen numerus clausus pro teologická studia a do bratislavského semináře nastoupilo během dvou let více než dvě stě mladých mužů. Přestože budova s kapacitou pro zhruba třicet lidí byla naplněná k prasknutí, mezi studenty panovala silná motivace. Vladimír Koronthály se do dění na semináři aktivně zapojoval především v oblasti církevní hudby, včetně kapely inspirované tehdejší rockovou scénou. Ve druhém ročníku však začaly přicházet pochybnosti o zvolené cestě a rostla touha zasvětit svůj život hudbě. V rozhodnutí odejít mu pomohlo moudré vedení spirituála kněžského semináře, otce Angela.

Jinak bych teď rovnal noty

Když se přihláška zaslaná ke studiu hudební teorie na bratislavské univerzitě vrátila zpět s poznámkou, že fakulta v tom roce obor neotvírá, byl pamětník zklamán a nastoupil místo archiváře do Muzea slovenské hudby. Zásadním zlomem v jeho životě pak byla návštěva Prahy, kam byl s kapelou pozván, aby svoji tvorbu natočili ve studiu. V Praze našla kapela zázemí u rodiny Kaplanových a právě tam vznikl nápad zkusit podat přihlášku ke studiu v Praze. Vladimír Koronthály s nadsázkou poznamenává: „Jinak bych teď rovnal noty v archivu Muzea slovenské hudby.“

Studium hudební vědy na pražské filozofické fakultě mu otevřelo doslova nový svět. Duchovní i společenské zázemí našel v týnské farnosti vedené paterem Reinsbergem a na fakultě mezi jeho učitele patřil také světově uznávaný skladatel Petr Eben. Díky malému počtu studentů měl možnost s tímto respektovaným pedagogem navázat bližší vztah. „Měli jsme velmi korektní až přátelský vztah,“ vzpomíná Vladimír Koronthály.

Studium v Praze mu přineslo nejen odborný růst, ale také osobní naplnění. Právě během jedné brigády, kterou hudební vědci absolvovali společně s posluchači latiny, poznal svou budoucí manželku Markétu. Nově navázané přátelství s „latiníky“ pokračovalo narozeninovou oslavou. „A když jsem jí na konci oslavy pomáhal mýt nádobí, už jsem věděl, koho bych si tak chtěl někdy vzít,“ říká dnes s úsměvem.

Nebojte se, držte se, ví se o vás

Své „ano“ si před oltářem Týnského chrámu řekli na podzim roku 1975. Jako motto svatebního oznámení si zvolili biblický verš: „Salva, Domine, num deficiunt iusti“ (Pomoz, Hospodine, dobrých ubývá). Oba si byli vědomi jeho náboženského vyznění a pečlivě zvažovali, komu oznámení pošlou. Přesto se dostalo do nepovolaných rukou. Krátce po svatbě dorazila na fakultu písemná stížnost dělníků z ČKD pobouřených tím, že vysokoškolští studenti měli svatbu v kostele. K věci byl svolán kárný výbor, na němž proděkan Angelis text oznámení přeložil po svém: „Pomoz, Hospodine, neboť v tomto státě chybí spravedlnost.“ Všechno směřovalo k vyloučení ze studia, ale díky skvělým studijním výsledkům a zásahu některých vyučujících, například profesora Sommera, se nakonec podařilo nejtvrdšímu trestu zabránit. Novomanželé-studenti dostali „pouze“ důtku, která však jejich životní cesty zásadně poznamenala.

Pamětník měl přislíbené místo vědeckého pracovníka v Muzeu české hudby, kde se už během školy věnoval českému baroku a archivní práci. Když chtěl po úspěšně složených státnicích nastoupit, nastaly nečekané problémy – personalista byl nejprve na dovolené, pak nemocný, pak opět na dovolené… Na začátku září mu byla předložena k podpisu dohoda o provedení práce – úklid spadaného listí před Dvořákovým muzeem na dva měsíce...

Schopnosti, nikoli ideologie

Po pěti měsících „příživnictví“ si Vladimír Koronthály našel přes inzerát místo v městské knihovně a na doporučení tehdejšího biskupa Františka Tomáška začal vyučovat církevní zpěv na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Studentům se snažil přiblížit chrámovou hudbu v celé její šíři, od klasiky až po soudobé formy, a naučit je, jak s hudbou pracovat v jejich budoucí duchovní službě.

Svůj volný čas věnoval své vášni – chrámové hudbě. Vybudoval a vedl sbor v Roztokách a pravidelně dirigoval u sv. Ignáce a ve vršovické farnosti. Právě na jedné ze zkoušek roztockého sboru si ho všiml zvukový technik ze Supraphonu, kam krátce nato nastoupil, a po dvanáct let, až do svého vstupu do politiky v roce 1992, zastával místo hudebního režiséra vážné hudby. Přijetí člověka bez stranické knížky na takové místo bylo zcela výjimečné, ale šéf oddělení vážné hudby Zdeněk Zahradník dokázal pamětníkovo angažmá obhájit i přes kádrové překážky. Rozhodující byly schopnosti, nikoli ideologie.

Po příchodu dětí začali manželé Koronthályovi pociťovat potřebu sdílení a duchovní posily. Tak se zrodilo společenství podobně smýšlejících rodin, většinou z okruhu týnské farnosti, které se pravidelně scházelo k modlitbě, rozhovorům a vzájemnému povzbuzení. Velkou duchovní inspirací jim byla spiritualita komunity Taizé. Společný čas jeho členové trávili také o víkendech a prázdninách. Útočištěm se jim stala stará fara ve Štítarech, kterou si pronajali od místního patera Jana Fatky. Tam prožili mnoho krásných chvil a vzácných setkání, aniž by je přitom obtěžovala Státní bezpečnost (StB). „Tenkrát platilo, že pokud jsou někde plíny, StB o to moc nestála,“ vzpomíná s úsměvem Vladimír Koronthály.

Služba veřejnosti

V listopadu 1989 se pamětník zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě, při němž se Svatojakubskému sboru dostalo cti doprovodit slavnostní liturgii zpěvem. Krátce po návratu domů vypukla sametová revoluce, která Vladimírovi zásadně změnila život. Vstoupil do politiky v barvách Křesťansko-demokratické strany (KDS) a stal se poslancem se zaměřením na oblast kultury, školství a médií. Po sloučení KDS s Občanskou demokratickou stranou přestoupil k lidovcům, jejichž barvy hájil i jako náměstek ministra kultury. Svou činnost ve vrcholné i komunální politice vnímal vždy především jako službu veřejnosti a v této službě měl pevné zázemí a podporu své rodiny. 

„Něco jsem prosadil, něco ne. Něco jsem udělal dobře, něco blbě a spoustu věcí jsem mohl udělat líp,“ hodnotí své působení s odstupem let. Politika mu přinesla nejen zkušenosti, ale i zdravotní problémy. „Poznal jsem, co je dobré řešení – a co je jen dobré pro někoho,“ poznamenává pamětník hořce. Největším úspěchem pro něj zůstává zákon, kterým byl při dělení Československé televize zachráněn televizní archiv.

Existuje svět, který jsem dřív neviděl

Rozpad Československa jej nepřekvapil, po návštěvě Bratislavy v prosinci 1989 to považoval za hotovou věc. „Vůle jít vlastní cestou byla na Slovensku silná a pochopitelná. Bylo to jako s puberťákem – potřebuje si natlouct nos a najít vlastní směr. A to se, myslím, děje dodnes.“

Po odchodu z politiky v roce 2000 nastoupil do služeb pražského arcibiskupství, kde nejprve působil jako kancléř a od roku 2003 jako místokancléř. V této funkci se významně zasloužil o vypracování podrobného katalogu kléru a reorganizaci farností, která vyústila ve vznik rozsáhlého mapového díla pražské arcidiecéze. Po dvaceti letech působení na arcibiskupství přijal novou výzvu – stal se pokladníkem na Vyšehradské kapitule. „Strávil jsem tam několik opravdu krásných let… a pochopil, že existuje svět, který jsem dřív neviděl – svět lidí, kteří potřebují požehnání,“ vzpomíná Vladimír Koronthály.