Jakub Koloušek

„Všichni převáželi něco a já měl čtyřicet marek a kovovou pětimarkovku. A měl jsem strach, jak ji převezu, aby na mě nepřišli, že mám nad devizový limit. Přemýšlel jsem, kam to schovám, a nakonec jsem ji schoval, jak je u Karosy větrací šachta, okýnko, tak tam bylo těsnění a pod to jsem pětimarkovku zastrčil. Přišli celníci, projížděli to tam, ale nebyla to extra šťára, a odešli. A tam vedle mě seděl s knížkou, jmenoval se Milan, tak jsem mu říkal: ‚Hele, nepřišli mi na to,‘ a vytáhl jsem ji. A on na to, že jemu taky ne. Otevřel knížku a tam dvousetmarkovka. Prostě pod svícnem je tma. Takže se to takhle schovávalo. A samozřejmě když se přivážely věci a vědělo se o limitu čtyřiceti marek, a já si převezu velký magneťák, tak se to vždy muselo udělat ‚darovací‘, aby to nějak štymovalo. Celníci to věděli.“

„Oni bohémové nebyli. O hercích se to říká, ale to jsou jen někteří, někteří žijí spořádaným životem. Táta byl ještě vášnivý rybář, takže to dělil ještě mezi ryby. Pamatuji si, jak se učil role, jak jsem si z toho dělal legraci, z těch scénářů. On je právě rozdíl být herec, který má plat v divadle a pak si přivydělává televizí. Ale když je herec, který nemá divadlo, a jen televizi, tak je to hodně těžké. Táta měl vždy to herectví a film byl přivýdělek. Ale stálý plat měl pořád v divadle. Vím, že se hádali s Větrovcem, to bylo zajímavé. To byl strašně prímový chlap, strejda Větrovec. Všichni byli většinou členové komunistické strany, ale zase na druhou stranu Větrovec byl v koncentráku, málem umřel, přežil to. Někteří lidi to prostě přehodnotili, proto šli na začátku ke komunistům a pak třeba prozřeli, ale tihle lidi si myslím neubližovali.“