„Spousta jich prostě nepřišla do práce. Já jsem byl toho názoru, protože byly žně, tak jsem si nemohl dovolit říct, já nejdu jezdit s kombajnem. Říkal jsem si, že právě proto je třeba sklidit. Abychom měli co jíst, kdyby bylo zle. Abychom zajistili lidem živobytí. To bylo mé krédo, které mi zůstalo. Pro zemědělství jsem žil celý život.“
„‚Řekl jsi nám mockrát něco proti srsti, ale umíš dobře dělat, věcem rozumíš, je na tebe spoleh a je po tobě práce, na kterou se hodí podívat. Proto, i když jsi nám kolikrát řekl něco, co nám bylo proti srsti, nechali jsme to tak. Spolkli jsme to a byli jsme rádi, že odvádíš dobrou práci,‘ říkal bývalý šéf.“
„U nás za vesnicí je břeh, pod kterým teče řeka Torysa. Břeh je samá skála, celá ta stěna jsou skaliska. Před koncem (války) přiletěly tři střely z dalekonosných děl. Trefily se do skal, roztříštily se a střepiny létaly po celé dědině. Tak Němci zvedli kotvy a mazali. To byla rychlost. Až potom, co přiletěly střely, zjistili, že mají někoho v patách, tak zvedli kotvy a zmizeli, kam, to nevím. Nevrátil se nikdo z nich.“
Jan Klenotič se narodil 2. května 1937 ve vsi Tichý Potok na východním Slovensku. Rodina byla řeckokatolického vyznání, doma se mluvilo rusínsky. Otec pamětníka Jan Klenotič se za války zapojil do bojů proti nacistům, pobýval prý v Sovětském svazu a po návratu se dal k partyzánům. V roce 1946 se rodina v rámci dosidlování pohraničí přestěhovala do Skřivánkova, osady města Zlaté Hory (dříve Cukmantl). Nějakou dobu žili společně s původními německými majiteli domu. Po jejich odsunu se starali o malé hospodářství. Otec nikdy nevstoupil do komunistické strany a v době kolektivizace rodina nadále soukromě hospodařila. Janovo dětství se odehrávalo ve znamení práce a starosti o tři mladší sourozence. Studovat nemohl. Vojenská služba pamětníka v letech 1956–1958 byla poznamenána protikomunistickým povstáním v Maďarsku a zvýšenou pohotovostí jednotek. V roce 1958 proběhla úprava československo-polských hranic a Skřivánkov připadl Polsku. Rodiče se vrátili na Slovensko a Jan Klenotič tak přišel podruhé o domov. Tou dobou již byl ženatý a s manželkou Helenou (roz. Trnkovou) a nejmladším synem se po čase odstěhovali do Sobotína u Šumperka. Postupně se jim narodili další dva synové. Pamětník pracoval v místním JZD, celý život se věnoval zemědělství. V roce 2022 žil v Sobotíně. Zemřel 4. května roku 2026.
