František Jiříček

* 1931

  • „Otec nechtěl do družstva a spoléhal, že přijdou kluci z vojny a budou hospodařit. Nespoléhal na bráchu, který studoval vysokou strojařinu. Oni mu dvakrát vyměnili pole. Za ty pole, co jsme měli kolem vsi, mu dávali pole u řeky. To už jsme měli koně, nový vůz – gumák, sekačku, novou mlátičku, všechno možný, co otec nakoupil, vejfuk na seno… A oni to vytahali z baráku támhle za ves a tam si to potom rozebírali a tady ze stájí udělali prasečák. Pak stavěli další na naší zahradě. Byly tu prasata, ale nestlali jim a vyhrnovali močůvku lopatama. Dvůr byl plný močůvky, plná studna. Rodiče si museli chodit pro vodu na náves do studánky. Postavili kravín a vystřelovali silážní jámy. To nám rozbilo střechu i na obytný části a nikdo to ani nespravil.“

  • „Najednou přijeli po cestě ze Štipoklas dva esesáci. Takový hubený dlouhý kluci s těma čepicema s lebkama a u pasu parabely devítky. Seskočili z koně a chtěli velitele. Maďaři měli tlumočníka, který uměl dobře německy, tak ho přivedli. Chtěli koně. On jim došel benzín na hlavní silnici z Veselí přes Žimutice do Týna. Měli tam motorky, pásáky, auta, benzín nebyl, tak oni chtěli koně. Maďar kroutil hlavou, že ne. My jsme měli ohromného vlčáka, který byl chytrý, hlídal chalupu. Maďarů si nevšímal, s těma kamarádil, ale jak tam tihle začali cvakat těma botama, tak ten pes vrčel a furt na ně chtěl jít. On byl v kuchyni, ve stejným pokoji, jako ten velitel. Matka zrovna pekla chleba a zrovna zadělávala těsto do díže, aby Maďary nasytila. A ten Maďar jí přitom pozpěvoval. Netrvalo to půl hodiny a přijeli ti esesáci. Tak oni se tam dohadovali a pes na ně vrčel. Otec uměl německy ze světový války. Esesák vytáhl tu parabelu, že psa zastřelí. Otec na něj zařval a u dveří měl sekyru. Pak říkal: ,Kdyby toho psa bouchnul, tak jsem ho vzal tou sekerou a Maďaři by mi snad pomohli, protože Maďaři táhli s Němci – a pak kvůli nim nevěděli, kde jsou…“

  • „Patnáctého března třicet devět rádio (měli jsme rádio na baterky) hlásilo, že jsme přepadený a že jsme se bez boje vzdali. Oni tady lítaly ty vojenský aeroplány – dvouplošníky, to jsme se vždycky běželi podívat. Najednou slyšíme takový hukot a ono tady letělo 15 letadel s hákovejma křížema. Nízko, takových 50 metrů nad naším barákem. Od Budějovic na Prahu. Do rána napadlo spousta sněhu. Já jsem vyběhl v gumovkách na zahradu a prohlížel jsem si ty ohromný letadla. Dvoumotorový, německý. Tak to bylo přepadení našeho státu. Ale vojáky jsme tu neviděli, vojáci putovali po druhý straně Vltavy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pořežany, 26.09.2025

    (audio)
    délka: 02:28:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Pořežany, 29.09.2025

    (audio)
    délka: 01:08:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec nechtěl do JZD vstoupit, ale počkali si, až budeme s bráchou na vojně, a pak ho k tomu donutili

František Jiříček ve svém muzeu v roce 2025
František Jiříček ve svém muzeu v roce 2025
zdroj: Jan Ciglbauer

František Jiříček se narodil 24. srpna 1931 v Pořežanech u Týna nad Vltavou. Pochází ze selského rodu a od útlých let vypomáhal na rodném statku. Byl svědkem stavby opevnění ve vltavském údolí v roce 1938 a příchodu okupantů v následujícím roce. Školní docházka byla poznamenána nacistickým režimem. Vzdálený příbuzný mlynář Vojtěch Rada se přihlásil k německé národnosti, za což zaplatil jeho syn životem jako německý voják, sám mlynář tragicky zahynul v květnu 1945. Pamětník byl přítomen incidentu mezi maďarskými vojáky a esesmany na konci války a následnému příchodu Rudé armády. Po roce 1948 odmítal vstoupit do SSM a jeho odchodu na vojenskou prezenční službu v roce 1952 využili místní komunisté k nátlaku na otce Františka Jiříčka staršího, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). Po návratu z vojny František Jiříček obsluhoval pojízdný biograf a po absolvování večerní průmyslovky nastoupil k Jihočeským vodním elektrárnám. V době dostavby Orlické přehrady pracoval na demontáži malých vodních elektráren ve starých mlýnech, podařilo se mu zachránit píseckou Křižíkovu elektrárnu jako technickou památku. Otec jeho manželky Arnold Haudrych byl vysoce postaveným policistou, v 50. letech byl vězněný jako politický vězeň. Celý život František Jiříček sbíral historické stroje a vozidla, ale režim mu neumožnil sbírky uskladnit na vlastním rodném statku, kde byl režimem vybudován prasečák a kravín, statek samotný byl až do sametové revoluce rozkrádán. Kvůli sporům o záchranu dalších technických památek v roce 1987 odešel od elektráren a v roce 1990 do důchodu, ale až do svých 91 let pracoval jako externí energetik pro několik budějovických firem. Ihned po revoluci se ujal záchrany rodného statku, kam také přemístil své sbírky a společně se synem zde v roce 2004 oficiálně zpřístupnili Muzeum historických vozidel Pořežany, které stále provozují.