Michal Holeček

„Věděl jsem, že dělám věc legální, ale bolševik to viděl jako nelegální. V tom jsme se neshodli. Proto jsem se snažil o konspiraci, ale věděl jsem, že spadne klec a bude za to nějaký postih. Případy, kterými se zabývala Charta nebo Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, souvisely ze sta procent s tím, že lidé dělali věci, na které měli právo. Ovšem státní moc jim to nějakými nižšími právními normami zakazovala. Pokud kněz sloužil mši jinde než ve svém kostele, mařil dohled státu nad církvemi. Pokud vyučoval náboženství v domácnostech, tentýž paragraf 178. Takže rozpor mezi nespravedlností a formálně správným zákonem byl tak velký, že jsem věděl, že spadne klec. Nějaké povídání někde v klubech nebo doma o tom, že bolševik je vůl, to procházelo celkem běžně. Ale tiskoviny? Na ty byl bolševik opravdu alergický. Ať už se jednalo o doma vyráběné samizdaty nebo o pašovanou exilovou literaturu."

„Věděl jsem, že spadne klec. Věděla to také moje manželka a musím dosvědčit, že prokázala neobyčejnou statečnost. Matka dětí se bojí víc a jinak než tatínek, který si hojí své svobodomyslné ego – když to řeknu blbě. Snažil jsem se dělat jakýsi odboj, ale manželka to odnášela se mnou a měla strach o naše děti. Ani ne tak o mě. Já jsem věděl, co dělám. Měla strach za mě. Celá ta léta, celých těch deset let prokazovala neobyčejnou statečnost. To jsem si uvědomoval tehdy i později… Ženy v církvi, ženy v disentu, to je kapitola sama o sobě…“