Michal Holeček

* 1956

  • „Jak mám popsat deset let permanentního strachu? Těžko. Aly tyhle špatné zkušenosti vyvanuly. Převálcovalo je všechno to pozitivní, co vám vyprávím. Až mě to sebralo. Ty pozitivní aspekty, pocit vnitřní svobody, jako když mi na Svobodné Evropě pouštěli písničky ke křtu… V tom smyslu, že já malý, ne mocný, já jeden malý člověk jsem dokázal stát víceméně rovně proti tomu blbému režimu. To vám přehlušilo ty rozbité fasády na domech. Tu normalizační bezútěšnost. A hlavně člověk cítil, že se to hýbe. Že jsem díky tomu, co jsem dělal, seznámil sebe i manželku s vynikajícími lidmi. S Jiřinou Šiklovou, s Věrou Roubalovou, s Paloušovými, a mohl bych mluvit o dalších… Nebylo to něco za něco, ovšem svým způsobem to nebylo tak hrozné, jak se to zvenčí zdálo. Ale je fakt, že kdybych bydlel třeba v Chrudimi nebo v Ostravě, tak by to bylo podstatně horší. Také třeba v Brně nebo v Olomouci, přestože to byla velká města, to měla opozice podstatně těžší než v Praze.“

  • „Věděl jsem, že dělám věc legální, ale bolševik to viděl jako nelegální. V tom jsme se neshodli. Proto jsem se snažil o konspiraci, ale věděl jsem, že spadne klec a bude za to nějaký postih. Případy, kterými se zabývala Charta nebo Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, souvisely ze sta procent s tím, že lidé dělali věci, na které měli právo. Ovšem státní moc jim to nějakými nižšími právními normami zakazovala. Pokud kněz sloužil mši jinde než ve svém kostele, mařil dohled státu nad církvemi. Pokud vyučoval náboženství v domácnostech, tentýž paragraf 178. Takže rozpor mezi nespravedlností a formálně správným zákonem byl tak velký, že jsem věděl, že spadne klec. Nějaké povídání někde v klubech nebo doma o tom, že bolševik je vůl, to procházelo celkem běžně. Ale tiskoviny? Na ty byl bolševik opravdu alergický. Ať už se jednalo o doma vyráběné samizdaty nebo o pašovanou exilovou literaturu."

  • „Věděl jsem, že spadne klec. Věděla to také moje manželka a musím dosvědčit, že prokázala neobyčejnou statečnost. Matka dětí se bojí víc a jinak než tatínek, který si hojí své svobodomyslné ego – když to řeknu blbě. Snažil jsem se dělat jakýsi odboj, ale manželka to odnášela se mnou a měla strach o naše děti. Ani ne tak o mě. Já jsem věděl, co dělám. Měla strach za mě. Celá ta léta, celých těch deset let prokazovala neobyčejnou statečnost. To jsem si uvědomoval tehdy i později… Ženy v církvi, ženy v disentu, to je kapitola sama o sobě…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 17.02.2025

    (audio)
    délka: 02:27:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 18.02.2025

    (audio)
    délka: 03:54:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Ostrava, 21.03.2025

    (audio)
    délka: 01:39:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přišel do kostela a řekl, že je bábetko. Vysílala o tom Svobodná Evropa

Michal Holeček, 1975
Michal Holeček, 1975
zdroj: Archiv pamětníka

Michal Holeček přišel na svět 29. října 1956 v Brandýse nad Labem. Otec Jiří byl důstojníkem Československé lidové armády. Oba rodiče vstoupili do Komunistické strany Československa. První dva roky prožil Michal Holeček ve Staré Boleslavi, poté otce převeleli do Hranic, odtud do Martina, ve kterém pamětník chodil na základní školu a od roku 1968 byl členem skautského oddílu. V době pražského jara otec ze strany odešel a po sovětské invazi ho propustili z armády. Gymnázium vystudoval Michal Holeček v Žilině, kde se v roce 1974 nechal pokřtít v katolické církvi. Po návratu do Čech se oženil a usídlil se v Praze, kde se rodina sblížila s katolickou komunitou a disentem. Pamětník rozmnožoval a šířil křesťanský samizdat. V roce 1985 byl během akce Státní bezpečnosti nazvané „Saturn“ zatčen, souzen a soudem zproštěn obžaloby. Je nositelem osvědčení o účasti v protikomunistickém odboji. V roce 2025 žil v Traplicích na Zlínsku.