Jan Hocek

* 1959

  • „Nahoře, tam už křepčili. Vedení řvalo, ale co horšího bylo, to jsme netušili. Já byl zakladatel toho stávkového výboru i jeho mluvčí. Přišel strážný s tím, že herci jsou před branami a nikdo je nechce pustit. Říkám: ‚Tak je pusťte.‘ ‚Já je nemůžu pustit, tam je Lidová milice a ještě pohotovostní oddíl,‘ to jsem zjistil potom. Tak jsem tam šel, že budu vyjednávat. No, mezi námi, bylo to docela drsné. Ten pohotovostní oddíl, ten byl tak nějak v pozadí, ten tam tak nějak zevloval. Ale milicionáři byli úplně nepříčetní vzteky a dodneška nemůžu zapomenout, protože jsem se strachy z toho po… Jeden, takový ten růžový, strašně tučný, mně přímo na čelo hodil hlaveň samopalu, mezi oči, a řval na mě – to bylo šílené. Pak ho ti ostatní nějak zklidnili. Kolegové, hlavně pohotovosťáci, se do toho míchali, ať neblbnou, dědkové. To bylo zajímavé, byl telefonát – měl vysílačku z pohotovostního, něco tam přikyvoval, odpísknul to, sbalili to a odjeli.“

  • „Aby z toho bylo to, že si mě zavolali kontráši. Takové potemnělé světlo tam na mě svítilo. Seděli tam dva kontráši, jeden hodně zvyšoval hlas, druhý byl milý, taková klasika. Vyvalili na mě: ‚To a to o tobě víme, to, to, to,‘ já jsem valil oči. Oni věděli, co jsem si povídal s tím a tím, co jsem řekl, jak jsem se choval, že jsem odmítl jít do Prvního máje atd. Já jsem vyprskl smíchy, když mně řekli: ‚A teď tady máte papír a tužku a všechno to tady sepište, všechno to odvolejte, ty vaše omyly.‘ A jak jsem slyšel ‚odvolejte‘, tak jsem si vybavil Husa, koncil a vyprskl jsem smíchy. No tak to jsem dostal první ránu pěstí. Tak jsem si říkal: ‚To bude asi docela husté,‘ tak jsem to nějak ještě zkoušel, že jsem jako nic neudělal, tak jsem dostal druhou ránu pěstí. ‚Tak už přestává být sranda, tak tady – a piš,‘ a odešli. Já jsem tam tak seděl a říkal si, že tohle je už velký průser, nehledě na to, že mně hrozil plzeňský prokurátor, to byla největší svině. Tím mně samozřejmě vyhrožovali, že mě pošlou rovnou k němu atd. To byla opravdu taková svině, že za sebemenší věc prostě Sabinov atp. Tak jsem začal psát. Oni asi tak po půlhodince přišli, já jsem měl tak něco napsaného... Oni, jestli jsem hotový? ‚Ne, nejsem hotový.‘ ‚Dáte si kafe, cigáro?‘ a tak... Přinesli mně kafe a cigáro a já v tu chvíli, jak jsem si zapálil a popíjel to kafe, tak jsem si říkal: ‚To přece nemůžu.‘ Tak to, co jsem napsal, jsem roztrhal a nechal jsem to na stole a jenom jsem si pokuřoval a popíjel. Oni za další půlhodinku přišli. Když to viděli, tak jsem dostal třetí bombu a šel jsem rovnou do báně v těch Klatovech.“

  • „V tomto čase k nám vlítli ti estébáci. Bylo to takové zvláštní, protože já si myslím, že mu [otci] chtěli jen nahnat strach. On měl hlubokou knihovnu, tam byly tři řady knih a úplně vzadu měl Beneše, Masaryka, Vaculíka, Škvoreckého, měl tam kompletní Reportéry, a vpředu jsme měly knihy my děti nebo vlastně hlavně já. Měl jsem tam ty májovky, foglarovky, setonovky, verneovky. Oni šíleným způsobem řvali, vyházeli tu první řadu knih dětských, po těch mi šlapali úplně jak smyslů zbavení. Furt řvali, brácha, ten mě držel za ruku a počůral se strachy, my jsme všichni byli jak zařezaní. Táta věděl, že nic nemá smysl, oni se vyvztekali a jinam nešli, nešli ani do sekretáře nebo tak, jen se vyřádili na mých dětských knížkách a vypadli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Boskovice, 26.02.2024

    (audio)
    délka: 02:54:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Kněževísko, 12.01.2026

    (audio)
    délka: 42:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejde se chovat proti vlastnímu přesvědčení

Jan Hocek, 1966
Jan Hocek, 1966
zdroj: archiv pamětníka

Jan Hocek se narodil 8. září 1959 v Novém Boru jako prvorozený syn rodičům Miluši a Vladislavu Hockovým. Už prarodiče měli problémy s totalitní mocí, jeho otec musel v 50. letech nastoupit do pracovního tábora. Srpnové události roku 1968 prožíval Jan na dětském táboře v Úštěku, otec se zapojil do demonstrací, organizoval podpisové akce a na protest vystoupil z Československé strany socialistické (ČSS), během normalizace odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ztratil dobré zaměstnání a Jan se nemohl hlásit na střední školu. Odešel proto pracovat do Prahy a po roce se dostal na Střední školu geologickou v Příbrami, kterou nakonec nedokončil. V roce 1979 se poprvé oženil a nastoupil na vojnu. Tam měl několik kázeňských problémů, byl vyšetřován kontrarozvědkou a hrozil mu vojenský prokurátor, strávil několik týdnů v útvarové věznici. Odmítl odvolat své „omyly“ i skrytou nabídku ke spolupráci se Státní bezpečností (StB). Po návratu z vojny se s ním žena rozvedla; neměl ukončené vzdělání, a tudíž nastoupil do uranových dolů. Psal poezii, pořádal autorská čtení, byl kmenovým autorem pořadu Zelené peří v pražském Rubínu, setkával se s disidenty a zúčastňoval se tzv. bytových seminářů. Poslouchal zahraniční rozhlas, podepsal výzvu Několik vět a aktivně se zapojil do událostí v listopadu 1989. Založil stávkový výbor, stal se jeho mluvčím a byl svědkem dramatických chvil během generální stávky na dole Křížany (Uranové doly Hamr na Jezeře). Po revoluci, od roku 1994, kdy po 13 letech naplnil expoziční fárací dobu, pracoval různě dlouho jako novinář, knihkupec a prodejce hudebních nosičů. V roce 2008 vydal román pod názvem „A šaty skáčou po žábě“ s podtitulem „Milostný čtyřúhelník v časech nenormálních“. Věnuje se hudebním recenzím převážně moderního jazzu a soudobé hudby, příležitostně i progresivnímu rocku, pořádá koncerty. V době natáčení v roce 2026 žil na Boskovicku.