Jan Hocek

„Aby z toho bylo to, že si mě zavolali kontráši. Takové potemnělé světlo tam na mě svítilo. Seděli tam dva kontráši, jeden hodně zvyšoval hlas, druhý byl milý, taková klasika. Vyvalili na mě: ‚To a to o tobě víme, to, to, to,‘ já jsem valil oči. Oni věděli, co jsem si povídal s tím a tím, co jsem řekl, jak jsem se choval, že jsem odmítl jít do Prvního máje atd. Já jsem vyprskl smíchy, když mně řekli: ‚A teď tady máte papír a tužku a všechno to tady sepište, všechno to odvolejte, ty vaše omyly.‘ A jak jsem slyšel ‚odvolejte‘, tak jsem si vybavil Husa, koncil a vyprskl jsem smíchy. No tak to jsem dostal první ránu pěstí. Tak jsem si říkal: ‚To bude asi docela husté,‘ tak jsem to nějak ještě zkoušel, že jsem jako nic neudělal, tak jsem dostal druhou ránu pěstí. ‚Tak už přestává být sranda, tak tady – a piš,‘ a odešli. Já jsem tam tak seděl a říkal si, že tohle je už velký průser, nehledě na to, že mně hrozil plzeňský prokurátor, to byla největší svině. Tím mně samozřejmě vyhrožovali, že mě pošlou rovnou k němu atd. To byla opravdu taková svině, že za sebemenší věc prostě Sabinov atp. Tak jsem začal psát. Oni asi tak po půlhodince přišli, já jsem měl tak něco napsaného... Oni, jestli jsem hotový? ‚Ne, nejsem hotový.‘ ‚Dáte si kafe, cigáro?‘ a tak... Přinesli mně kafe a cigáro a já v tu chvíli, jak jsem si zapálil a popíjel to kafe, tak jsem si říkal: ‚To přece nemůžu.‘ Tak to, co jsem napsal, jsem roztrhal a nechal jsem to na stole a jenom jsem si pokuřoval a popíjel. Oni za další půlhodinku přišli. Když to viděli, tak jsem dostal třetí bombu a šel jsem rovnou do báně v těch Klatovech.“

„V tomto čase k nám vlítli ti estébáci. Bylo to takové zvláštní, protože já si myslím, že mu [otci] chtěli jen nahnat strach. On měl hlubokou knihovnu, tam byly tři řady knih a úplně vzadu měl Beneše, Masaryka, Vaculíka, Škvoreckého, měl tam kompletní Reportéry, a vpředu jsme měly knihy my děti nebo vlastně hlavně já. Měl jsem tam ty májovky, foglarovky, setonovky, verneovky. Oni šíleným způsobem řvali, vyházeli tu první řadu knih dětských, po těch mi šlapali úplně jak smyslů zbavení. Furt řvali, brácha, ten mě držel za ruku a počůral se strachy, my jsme všichni byli jak zařezaní. Táta věděl, že nic nemá smysl, oni se vyvztekali a jinam nešli, nešli ani do sekretáře nebo tak, jen se vyřádili na mých dětských knížkách a vypadli.“