Vladimír Beneš

* 1928

  • „Podle toho, jak lidi dožívali svoji pracovní dobu, tak mně říkali: ,Člověče, tys mně zkazil život. Já jsem kvůli tobě nikdy nevěděl, kdy můžu jít na rande a kdy nesmím. Tys mně dělal program, kdy můžu jít na oběd a kdy musím jít na večeři.‘ Ale nic ve zlém, jsme se rozcházeli. To byla dobrá doba.“

  • „Mě a všechny to samozřejmě zajímalo a měli jsme pořád otevřené rádio, ne, co my vysíláme, ale co vysílaly různé stanice. V ‘68. přes rakouskou službu chytali vícero stanic, i ty menší, co běhaly sem a tam, měnily místo, zachycovaly. A v ‘69. jsme dávali pozor, co je nového, kdo co řekl a jak jsou lidé připraveni reagovat, speciálně politici, když byla nějaká konference nebo nějaký politik odjel na sezení, i do Sovětského svazu, Maďarska nebo na Slovensko, no prostě sledovaly se politické aktivity. To dělali lidé, co nemuseli psát. Samozřejmě ti, co psát museli, hledali určitou stanici a dělali to z hlediska redaktorů. Ale zajímalo to každého a každý to poslouchal, a když přišel domů, tak to zase poslouchal.“

  • „Bratr vedoucí se rozhodl, že si uděláme výlet k Černému jezeru, pak půjdeme podél hranice a tam se se Standou odpojíme, tzn. dva jsme byli. No a tak jsme taky udělali, každý z nás měl menší ruksak, ostatní měli taky, ale se svačinou. Bylo nás 14 nebo 15, taková skupina. Když jsme přišli k hranicím a už bylo vidět svah dolů, tak my dva jsme zůstali vzadu, a když ostatní zašli za kopec a za stromy, tak jsme se odpojili a šli jsme po stráni dolů, do vesničky Brennes, a tam byla hlídka.“

  • „Znám kolegy, kterým bratr řekl: ,Kvůli tobě jsem trpěl, vyhodili mě z práce, přišel jsem o tolik a tolik peněz,‘ a nastavil ruku. Myslel si: ,Ty ses měl tady dobře, 40 roků jsi bral peníze a mohl sis dělat, co chceš, a my jsme tam trpěli.‘ Ale to nebylo u mě, ani ze strany rodičů a tím méně ze strany bratra anebo jeho ženy. Takže já se svojí rodinou můžu být velmi spokojený. A s těmi druhými, to mně taky nikdo nevyčítal, nikdo, ani spolužáci, které jsem viděl teď jednou za 60 roků.“

  • „Protože nás bylo už asi šest lidí, tak nás auto odvezlo do sběrného tábora pro uprchlíky z Československa v Regensburgu, jmenovalo se to Goethe Schule. Zjistili jsme, že jsou tam i nějací známí. Přidělili nás do dřívější třídy, bylo nás asi 12 nebo 14, ale bylo to veselé. Dostávali jsme jídlo, já osobně si nemůžu stěžovat, měl jsem střechu nad hlavou a jídlo, i když bylo samozřejmě někdy velmi jednoduché, ale hlad jsem neměl. Myslím, že si nikdo z nás nemohl stěžovat, že by měl hlad.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mnichov, 27.10.2009

    (audio)
    délka: 51:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo mi nikdy nevyčítal, že jsem odešel

Vladimír Beneš
Vladimír Beneš
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Beneš se narodil 1. 4. 1928 ve Zdíkovci na Šumavě. Měl staršího bratra. Kvůli otcovu zaměstnání (pracoval jako finanční strážce), se v dětství často stěhovali. Chodil nejprve na českou školu, pak na slovenskou, od roku 1939 rok na gymnázium ve Čkyni, gymnázium dokončil v roce 1947 v Písku. Poté nastoupil  na chemicko-technologickou fakultu v Praze. Od roku 1946 zároveň aktivně působil ve skautském hnutí, díky kterému také v roce 1948 emigroval do Německa, do Regensburgu, odkud zkoušel roku 1949 utéct dál do Austrálie, ale zastavili ho v Itálii. Vrátil se do sběrného tábora v Ludwigsburgu, odtud ho poslali do Language Institut v Ulmu, kde se naučil anglicky. Své první zaměstnání získal v Ludwigsburgu v Tracing Service v lékařské ordinaci, kde působil ale jen pár měsíců. Našel si jiné místo v Resettlement Center v Mnichově, kde zůstal jen dalšího půl roku, než v květnu 1951 začal pracovat v rádiu Svobodná Evropa jako produkční. Tento post držel až do roku 1989, pak pracoval jako pořadový režisér - do roku 1993. Od té doby až dodnes se snaží uspořádat posbírané dokumenty včetně materiálů k příběhu manželky paní Aleny Benešové roz. Ticháčkové (zemřela roku 2008).