Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík , Th.D. , dr. h. c.

„Tak já jsem celou noc připravoval text právě s tím: ,V tuto chvíli já a celá katolická církev stojíme na straně národa.‘ Pan kardinál to skutečně přečetl, přidal si k tomu ještě několik slov, no a když jsem to slyšel - tahleta slova, které jsem v noci před tím sepisoval stále znovu a znovu, a opravdu v kleče, a teď jsem to slyšel, a byl jsem samozřejmě v té katedrále, tak jsem měl takový pocit – tak, teďka se něco stalo, teďka padá a strašná zeď mezi tím národem a katolickou církví. Tohleto co tady bylo, to teďka padá, teďka je prostě nová kapitola dějin, nová kapitola vztahů, teď se děje něco velikého. Ten dav potom z té katedrály se přelil na Letnou. Tam byla ta největší manifestace, při které potom mluvil Zvěřina a tak dále. A tam bylo to slavné vystoupení Václava Malého, který tam byl jako moderátor těhletěch manifestací, kde byl dramatický okamžik, že tam přišel jeden z těch policistů, kteří mlátili ty studenty, aby jako poprosil za odpuštění. Jak se objevil, ten dav zahučel…, to byly chvíle! Dav – revoluce, tam mohly nastat dost hrozné věci. A do toho říká Václav Malý: ,Tak teďka se podívejme na tu katedrálu a pomodleme se Otčenáš, s důrazem na ta slova: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.‘ Potom jsem to viděl ještě v tom záznamu, jak běžely, ta kamera. A ty lidi se rozpomínali na ten Otčenáš, protože spousta lidí najednou někdy to nějak slyšela… To bylo strašlivě dojemné, a já jsem si najednou uvědomil – tak tady se děje něco! Teďka ta revoluce dostává nějakou duchovní dimenzi. Teďka už to není jenom politická záležitost, teďka těmi slovy Tomáška a těmi slovy Václava Malého a tou modlitbou to dostává úplně duchovní rozměr. Tady je ruka Boží při díle, to už není pouze politická záležitost. A tam jsem měl takový pocit – ano, teďka ty dějiny se budou psát znova a jinak. No potom byl Václav Malý kritizován ze dvou stran. Od ateistů jako: ,No teďka se budeme jako modlit, na těch shromážděních politických…?!‘ A od katolíků: ,Přece modlitba patří přece jenom do kostela, na manifestaci ne…‘ Já myslím, že to, co tam Václav Malý udělal, to byl historický duchovní počin.“

„A po tuhletu dobu tam byla ta posmrtná maska Palachova, kterou dělal Olbram Zoubek. A já jsem ji nesl tam a zpátky. A pamatuji si, jak jsem šel po tom Karlově mostě v noci, sněžilo, a já jsem ji měl tak pod tím zimníkem na srdci, tu Palachovu masku, a tak jsem měl vlastně takový vnitřní rozhovor s tím Palachem. Teďka jsem si říkal: ,No tak tenhleten člověk vlastně obětoval svůj život, aby my jsme se nezkurvili. Že on po sobě nechal ten dopis, že je pochodeň číslo jedna, a pak budou další. Tenkrát byly vášnivé debaty. Někteří katolíci říkali: ,Ne, to je sebevražda, to je hřích!‘. A já jsem tenkrát už argumentoval tím citátem z Chestertona, že sebevražda je ten, který pohrdá životem, a mučedník je ten, který pohrdá smrtí. On neodmítl ten dar života, ale pro něj bylo ještě něco víc, než ta biologická existence – to, aby probudil svědomí lidí. A tak jsem si říkal, no ale teďka všichni, alespoň všichni, kdo jsme porozuměli tomu smyslu jeho oběti, tak jsme v té pozici té pochodně číslo dvě. My na to musíme nějak odpovědět na tenhleten jeho dar života. A tou odpovědí asi nebude, že půjdu a podpálím se. A já ten život nemůžu žít prostě tak, jako že budu mít rodinu, kariéru, auto a tak dále. Tak jsem si tam dal, a i tomu Palachovi jsem dal vlastně několik takových slibů. Že se nezkřivím, že nikdy nebudu kolaborovat, i kdyby mě to hodně stálo, a že taky dám všechny ty svoje síly pro to, o co jemu šlo, aby se ten národ vnitřně nezkazil. A myslím si, že tohle byl takový další významný krok na té cestě ke kněžství. Tam, ano, jsem věděl, nějakým způsobem dávám život, tam pálím ty mosty, tam se vzdávám mnoha věcí, ale může to přinést nějaký užitek.“

„Výslechy byly velmi zajímavou psychologickou a mravní zkušeností. Já jsem při nich nebyl nijak týrán, a dokonce jsem měl pocit, že ku mně měli jistý respekt, protože já jsem si stál na svém, ale mluvil jsem s nimi vždycky slušně. Prozradili mi, že pátrali v mém životě, aby měli něco, za co by mě mohli vydírat, ale nic takového tam nenašli. A mám pocit, že i u některých z nich to vzbudilo respekt, přesto jsem zažil pokusy si mě koupit či zastrašit. A to byla důležitá zkušenost; člověk měl pocit, že je v takovém rentgenu, který přesně zaznamenává jeho slabá místa, to, po čem člověk touží: ,Určitě byste rád zase přednášel na univerzitě, to bychom mohli zařídit, určitě byste rád zase cestoval, není problém, tady podepište.‘ Nebo na opačnou notu: ,To víte, máte starou maminku, možná kdybyste se o ni nemohl starat, to by bylo těžké.‘ Takže člověk si uvědomí, na čem lpí, čeho se bojí, po čem touží. Bylo to takové velké školení ve vnitřní svobodě.“

„Těsně okolo Vánoc roku 68 přišel dopis od jedné mé známé, paní doktorky Neradové, která byla také velmi aktivní v katolickém intelektuálním hnutí za pražského jara a která psala: ,Víte, tady je ještě spousta věcí možných, ale ty vůdčí postavy studentského a katolického hnutí tady nejsou, mnozí odešli do emigrace a já si myslím, že byste se měl vrátit.‘ A když jsem si to přečetl, tak jsem si řekl: ,No to bych byl blázen, vždyť tady mám tak ohromné možnosti.‘ A najednou, když jsem odkládal ten dopis, tak jsem si řekl: Je to opravdu ten důvod? Jsem na tom světě, abych se měl dobře, nebo je tady snad nějaké poslání, nějaký úkol? Mám být tam, kde se cítím dobře, nebo tam, kde cítím, že je mě třeba? Tak jsem se modlil celou noc jako lev a ráno jsem napsal, že se vracím. A skutečně jsem se před Silvestrem roku 68 vrátil, ovšem ještě jsem měl zadní vrátka - tehdy ještě existovaly doložky do pasu a československé velvyslanectví je ochotně prodlužovalo, takže v lednu 69 byly pražské hospody plné studentů, kteří byli v podobné situaci, ještě se mohli vrátit na Západ. Celé noci jsme diskutovali, zda máme zůstat tady, nebo se vrátit. V té době jsem si dělal taková duchovní cvičení, které vedl pater Reinsberg v Arcibiskupském paláci, a poslední den těchto cvičení přišla zpráva, že se upálil Jan Palach. Probleskla zpráva, že po sobě zanechal dopis, který podepsal ,pochodeň číslo 1‘. Tak jsem si řekl, že teď jsme všichni v situaci pochodně číslo dvě, že tento akt, kdy člověk si váží charakteru národa víc než svého vlastního života, že obětuje svůj život tak strašným způsobem, aby probudil svědomí národa, nás všechny zavazuje. Co bych měl udělat? V mém případě by to asi neměla být smrt, ale spíše jakýsi tvar života. A tak jsem začal svou osobní válku s komunismem.“

„Pro mě velikou zkouškou byly věci okolo Charty, protože Charta mi mluvila ze srdce, já jsem byl hluboce spojen s řadou těch lidí, kteří Chartu podepsali a kteří stáli v centru, takže jsem přirozeně chtěl podepsat, ale bylo to rok před mým tajným kněžským svěcením a tenkrát vedení té naší skupiny řeklo: ,Tak si vyber, buď to, nebo toto. V okamžiku, kdy Chartu podepíšeš, se na tebe zaměří ta světla a nebudeš moci dělat tajnou kněžskou práci, protože bys okamžitě prozradil a odkryl celou síť. Buď budeš tady, nebo tady.‘ Takže po dlouhém zápase jsem se přece jenom rozhodl pro kněžskou dráhu, což znamenalo, že i v očích některých svých přátel disidentů jsem nemohl vysvětlit, proč jsem Chartu nepodepsal. To bylo takové trapné tajemství, stejně jako jsem nemohl vysvětlit své mamince, proč se nežením.“

„Tam (sjezd katolíků na Velehradě 1968 – pozn. red) jsem poprvé viděl všechny řeholní řády, v řeholních oděvech, když předtím jedné dubnové noci v roce 1950 byly zlikvidovány všechny mužské kláštery v České republice, řeholníci byly převezeni do koncentračních pracovních táborů, trestných oddílu PTP, někteří z nich pak byli odsouzeni. Jeden klášter ale tu noc přežil, klášter v Hájku, kde prý žil jeden františkán, který z asketických důvodů spal v rakvi, a když milicionáři a policie přišli se psy a samopaly, on se posadil v té rakvi a zeptal se, co je, a oni vypadli jako cukráři. Takže to byl jediný klášter, který byl uchráněn na dvacet čtyři hodin, protože pak se vrátili a sebrali i tuto ,oživlou mrtvolu‘ a všechny ostatní.“

„Já jsem měl potom možnost podobně jako jedenáct tisíc Čechů a Slováků vyjet do Říma na svatořečení Anežky České v listopadu roku 1989. V rámci této pouti jsem poslal dopis papeži prostřednictvím exilového biskupa Škarvady a požádal jsem ho o chvilku rozhovoru. Přišla odpověď a spolu s biskupem Škarvadou jsme byli pozváni na večeři a mohli jsme s ním půl druhé hodiny hovořit. Bylo to den před pádem Berlínské zdi a papež nám tehdy řekl: ,Ta komuna se rozvali.‘ Komunismus padne, buďte připraveni. Já jsem mu ještě oponoval, ale on trval na svém: ,Bude to brzo, buďte připraveni.‘ A skutečně to nastalo.“