Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík , Th.D. , dr. h. c. (* 1948)

• narozen 1. června 1948 v Praze

• 1966 – maturita na Střední všeobecně vzdělávací škole v Praze, první zpověď a přijímání

• 1966–1971 – studium na FF UK, obor sociologie, filozofie, žákem prof. Jana Patočky

• 1968 – zapojen do studentského hnutí pražského jara

• studijní pobyt ve Velké Británii,

• 1969 – rozhodl se pro návrat z Britanie, počátek bytových filozofických seminářů s J. Němcem a J. Sokolem

• 1971 – aktivity v podzemní církvi, rozhodnutí stát se knězem

• 1972 – doktorská promoce (zákaz přednášet na VŠ); nástup na vojenskou službu

• 1972–1975 – podnikový sociolog v Chemoprojektu Praha

• 1975–1984 – psycholog na Institutu ministerstva průmyslu

• 1978 – tajné kněžské svěcení v Erfurtu

• 1982 – poradcem kardinála F. Tomáška

• 1984 – na nátlak StB ztráta zaměstnání v Institutu ministerstva průmyslu

• 1984–1990 – psychoterapeutem na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky FN UK

• Desetiletí duchovní obnovy národa

• 1989 – cesta do Říma na svatořečení Anežky České; přednášky stávkujícím studentům na různých fakultách UK a proslovy na shromážděních v pražských divadlech

• 1990 – rektorem kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, generálním sekretářem Sboru českých a moravských biskupů

• jmenován Janem Pavlem II. konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími

• prezidentem Křesťanské akademie Praha (později České křesťanské akademie)

• 1992 – získal titul docenta v oboru sociologie na UK, 1997 titul profesora

• 2004 – jmenován členem Poradního výboru expertů OBSE pro svobodu náboženství; jmenován farářem Akademické farnosti Praha

• 2008 – Benediktem XVI. jmenován monsignorem

• 2014 – získal Templetonovu cenu za pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností

Tomáš Halík vyrůstal v intelektuálně podnětném a kulturně ukotveném prostředí, které formovalo jeho pozdější duchovní i profesní směřování. Od mládí se zajímal o filozofii, teologii i společenské dění, a v době normalizace se stal součástí podzemní církve i disentu. Jeho životní příběh je cestou víry, odvahy a veřejné angažovanosti – od skrytého svěcení za totality přes duchovní iniciativy 80. let až po výrazné působení v akademickém a veřejném prostoru po roce 1989.

Do Vánoc to praskne

Tomáš Halík se narodil 1. června 1948 v Praze do rodiny s hlubokými kořeny v české kulturní a intelektuální tradici. Jeho otec Miroslav Halík byl literární historik, který zasvětil celý život dílu Karla Čapka. Matka Marie Halíková, rozená Wimmerová, byla ženou v domácnosti, která manželovi pomáhala a držela pevné rodinné zázemí. Pamětník na ni vzpomíná jako na ženu nesmírně laskavou s hlubokým sociálním cítěním.

Přestože své dětství prožíval v době stalinismu, ten na něj doléhal jen nepřímo, například, když si ve svých pěti letech hrál se svou první láskou na pohřeb Klementa Gottwalda, dodává s pobavením. Byt u Halíků byl otevřený významným osobnostem české kultury a intelektuální scény, jejichž rozhovory často končily slovy: „Do Vánoc to praskne.“

Nikdo nepochyboval

Víra v Halíkově rodině nebyla institucionalizovaná, rodiče do kostela nechodili, ale přesto se slavily křesťanské svátky a vyznávaly se hodnoty, které pamětník nazývá „prvorepublikovou vírou“. V dětství ho silně přitahovalo husitství. Sbíral hlínu z bojišť, s nadšením připravoval přednášky a výstavy k výročím bitev, a to s takovým zápalem, že nikdo nepochyboval, že se z něj stane historik.

Zájem o katolickou víru se u něj dostavil z touhy vymezit se vůči otcovské tradici a k oficiálnímu světonázoru marxismu-leninismu. Zásadní roli při tom sehrály eseje G. K. Chestertona, zvláště pak jejich inteligentní ironie vůči ateismu. 

To bylo něco, kde jsem se cítil doma

Filozofická fakulta, kde po maturitě nastoupil na nově otevřený obor sociologie–filozofie, byla v polovině šedesátých let skutečnou laboratoří Pražského jara. Mezi pedagogy působili Jan Patočka, Karel Kosík, Ladislav Hejdánek, Jiřina Šiklová, Milan Machovec nebo Miroslav Petrusek, a místo výuky marxismu-leninismu se zde otevřeně diskutovalo o existencialismu, psychoanalýze a západní filozofii. Tomáš Halík tam během prvního ročníku se svými přáteli založil intelektuální debatní spolek, do kterého pozvali i Václava Havla. 

„Myšlenka intelektuální opozice, to bylo něco, kde jsem se cítil doma,“ vysvětluje pamětník. S nadšením se účastnil také studentských majálesů, které často končily policejními zásahy. V jednom případě mu útěk před policií dokonce „vynesl“ jedničku z tělocviku od sympatizujícího učitele. 

Pro jeho další životní směřování bylo zcela zásadním setkání s paterem Jiřím Reinsbergem. Kázání, liturgie a mimořádná lidská osobnost týnského faráře na něj učinily hluboký dojem. Společné rozhovory, které spolu vedli po bohoslužbách cestou domů, považuje za svůj první a zásadní kurz teologie. Na svátek sv. Václava v roce 1966 přistoupil ke své první svátosti smíření a svatému přijímání. Stal se praktikujícím katolíkem.

Nádherné jaro a nádherná doba

Rok 1968 považuje za jedno z nejkrásnějších období svého života, jak ve společnosti, tak v církvi. „Nádherné jaro a nádherná doba. Já jsem tehdy skoro nespal, chodil jsem z jedné diskuze do druhé, četl jsem všechno, co vycházelo, strašlivě jsem tím žil.“ V tomto bouřlivém období se seznámil s řadou výrazných osobností – Oto Mádrem, Antonínem Mandlem, Josefem Zvěřinou či Bohuslavem Boušem, s kněžími „mukly“, kteří silně formovali jeho postoje. 

Přizván byl také do společenství katolických intelektuálů, v němž se vážně diskutovalo, jak by měla církev reagovat na probíhající politické změny. Tam blíže poznal filozofy Jiřího Němce a Jana Sokola, provinciála jezuitů Františka Šilhána i kněze Václava Dvořáka, který sehrál v jeho pozdějším životě klíčovou roli. 

Tam jsem byl strašlivě šťastný 

Na jaře roku 1968 odjel na jazykový kurz na Univerzitu v Bangoru ve Walesu. Byla to první delší cesta na Západ, a také chvíle pro ztišení. „Tam poprvé přicházely myšlenky, jestli se nemám stát knězem,“ vzpomíná Tomáš Halík. Návrat domů měl naplánovaný na 20. srpna 1968, ale ještě před tím se rozhodl navštívit město se starobylou akademickou atmosférou – Oxford, kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. S ostatními českými studenty pak hltal zprávy z domova, a uvažoval o své budoucnosti. 

V těch dnech obdržel od otce list, který dodnes opatruje s velkou úctou. V něm stárnoucí rodiče dávali svému jedinému synu svobodu, bude-li chtít v Anglii zůstat. „Byl jsem tam nesmírně šťastný,“ vzpomíná pamětník, ale rozhodnut ještě nebyl. Na podzim přišel další dopis – tentokrát od Květoslavy Neradové, která psala, že v nasávající době bude vůdčích a inspirativních osobnosti jako je on, nejvíce potřeba doma. Nadějný student tak stál před zásadní otázkou: „Mám zůstat tam, kde je mi dobře, nebo se vrátit tam, kde mě potřebují?“ Po noci strávené v modlitbě měl jasno. Když se na konci roku 1968 vrátil do vlasti, pater Reinsberg se ho zcela nečekaně dotázal, zda neuvažuje o kněžství.

Tohle byl další významný krok 

Smrt Jana Palacha pamětníkem silně otřásla. Aktivně se ujal organizace requiem v kostele sv. Tomáše, a z filozofické fakulty přinesl na bohoslužbu jeho posmrtnou masku. Na cestu přes zasněžený Karlův most, s maskou pevně sevřenou na srdci pod zimníkem, nikdy nezapomene. „Měl jsem v sobě takový vnitřní rozhovor s Palachem“. V tom tichu a chladu dal sám sobě i Janu Palachovi slib, že nikdy nezradí své hodnoty, že se nikdy nezkřiví a nebude kolaborovat, i kdyby to mělo stát hodně. Zároveň se zavázal dát všechny své síly do boje za to, o co Palachovi šlo – aby národ neztratil svou vnitřní integritu. „Myslím, že tohle byl další významný krok na mé cestě ke kněžství.“ 

Po ukončení studií v roce 1971nastoupil vojenskou službu. Nejprve sloužil u písařů v Praze, poté byl převelen přes Tábor na Šumavu, kde našel čas i prostor uspořádat si myšlenky a rozhodnout se o dalším směřování svého života. Dlouho uvažoval o vstupu do jezuitského řádu, ale nakonec si zvolil kněžství ve společenství působícím mimo oficiální struktury církve. 

Pravda je víc než moc, protože je trvalá

Významnou událostí, která hluboce ovlivnila jeho další životní cestu, byl projev, který pronesl při své doktorské promoci. O závěrečnou řeč byl požádán na poslední chvíli, když se původně domluvený kolega-absolvent nedostavil. Během jediné hodiny si rychle sestavil projev, v němž poděkoval profesorům, včetně těch, kteří už na fakultě nepůsobili, a v níž se dále zamýšlel nad univerzitním slibem věrnosti pravdě, přičemž v závěru citoval Karla Čapka: „Pravda je víc než moc, protože je trvalá.“ Přítomní ocenili promoční řeč velkým díkem, a komunistické úřady zákazem působení na vysokých školách. 

Lidé, kteří přemýšlejí, se musí scházet

 Po promoci vedla jeho profesní cesta přes podnik Chemoprojekt, kde působil jako podnikový sociolog, Ústav pro výchovu vedoucích pracovníků ministerstva průmyslu, kde se stal průkopníkem sociálně-psychologického výcviku, až na pozici psychologa protialkoholní léčebny Jaroslava Skály, kam byl přijat na doporučení Jitky Vodňanské. 

V přátelském okruhu měl lidi z politického, kulturního i katolického disentu. Mezi osobnosti, na které s vděčností vzpomíná patří Jan Patočka, s nímž se náhodně setkal ještě týden před jeho smrtí na zastávce I. P. Pavlova.  Tehdy se pan profesor živě zajímal „Co děláte? Co čtete? Tak přijďte někdy, přijďte a popovídáme si… Víte, lidé, kteří přemýšlejí, se přece musí scházet, ne?“ Tato slova se mu hluboce vepsala do srdce. 

Ve štábu pozemní církve

Na kněžské svěcení se připravoval šest let studiem a duchovní formací ve společenství inspirovaném francouzskými dělnickými knězi a myšlenkami P. Teilharda de Chardina, které vedl pater Václav Dvořák. Kněžské svěcení přijal za přísného utajení v soukromé kapli erfurtského biskupa Hugo Aufderbecka 21. října 1978. Díky důkladné konspiraci zůstalo utajeno i státní bezpečnosti, která na pamětníka vedla svazek NO – Nepřátelská osoba. Věděli o něm jen přátelé ze společenství a pater Reinsberg, kterému později vypomáhal při přípravách ke svátostem. 

Velmi důležité pro jeho službu v církvi, byly iniciativy spojené s činností „štábu“ podzemní církve, který vedli Oto Mádr a Josef Zvěřina. „Oni byli v podstatě takovými novodobými Cyrilem a Metodějem české církve,“ přibližuje tyto mimořádné osobnosti pamětník. Dvojice, kterou později doplnil i Tomáš Halík, vytvořila kardinálu Tomáškovi pevné zázemí, které využíval pro konzultace, shromažďování podkladů, koncepci otevřených dopisů, kázání a dalších významných textů. V rámci skryté struktury byl pamětník také součástí skupiny pracovně zvané Senior, mezi jejíž členy patřily významné kněžské osobnosti a zástupci řeholních řádů, kde se připravovala koncepce církve do budoucnosti.

Zdvihněte hlavy, přiblížilo se vaše vykoupení

V roce 1985 přišel Tomáš Halík s ideou desetiletí duchovní obnovy k miléniu svatého Vojtěcha, jehož úmyslem bylo, aby společnost neprocházela jen politickou přestavbou, ale hlubokou duchovní obnovou národa. Pro tuto myšlenku postupně získal své spolupracovníky, včetně kardinála Tomáška, který ji v roce1986 vyhlásil pastýřským listem, začínajícím slovy svatého Pavla: „Zdvihněte hlavy, přiblížilo se vaše vykoupení.“ Iniciativa byla významným duchovním impulzem, který připravoval cestu pro změny, jež později přinesla sametová revoluce.

V listopadu 1989 se v Římě konalo svatořečení Anežky České. Komunistický režim, v obavě, aby věřícími dlouho očekávaná událost nebyla v režii emigrantů a disentu, umožnila do „věčného města“ vycestovat tisícům českých poutníků. Tomáš Halík, který byl do příprav kanonizace zapojen, byl při této příležitosti pozván papežem na společnou večeři, během níž hovořili nejen o projektu desetiletí, ale také o možnosti rehabilitace Jana Husa, kterou Jan Pavel II. velmi podporoval.

Tady je ruka Boží při díle

O událostech na Národní třídě 17. listopadu se dozvěděl od patera Karla Skalického při návštěvě Ostie. Po návratu do vlasti čekal na letišti kardinála Tomáška italský velvyslanec, a Tomáše Halíka skupina studentů - začala revoluce. Následující dny denně navštěvoval manifestace, účastnil se veřejných diskuzí a objížděl vysoké školy s rychle koncipovaným kurzem „Co nás ve škole neučili“.

Za jeden z nejsilnějších zážitků sametové revoluce považuje okamžik, když se statisícový dav, pod moderací Václava Malého, modlil na Letenské pláni Otčenáš. „To bylo strašlivě dojemné, a já jsem si najednou uvědomil – tak tady se děje něco! Teďka ta revoluce dostává nějakou duchovní dimenzi… Tady je ruka Boží při díle.“

Papežova nevyslyšená slova

Počátkem roku 1990 opustil své dosavadní zaměstnání protialkoholní léčebně, a odletěl do Říma, kde se podílel na přípravách první historické návštěvy papeže Jana Pavla II. v porevolučním Československu. Jeho úkolem byla především příprava podkladů pro papežovy proslovy. Návštěva papeže v dubnu 1990 byla pro mnohé slavností svobody, která symbolicky završovala návrat církve do veřejného života. Pamětník se však domnívá, že její triumfalistický ráz vzbudil obavy některých politiků, a část společnosti se začala obávat rostoucího vlivu církve. Slova, která Jan Pavel II. tehdy přednesl – aby církev využila zkušeností, které nasbírala za totality, zůstala bohužel z větší části nevyslyšena.

Po smrti Josefa Zvěřiny, v létě 90. roku, se stal jeho nástupcem v čele České křesťanské akademie, instituce, která vznikla s cílem navázat na nejlepší tradice intelektuálního křesťanství a otevřít dialog mezi vírou a světem, a ve stejném roce byl ustanoven rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

Mě to vlastně nakonec strašně pomohlo

Teologické vzdělání a akademický titul potřebný pro působení v univerzitním prostředí získal na Papežské lateránské univerzitě, a poté - na osobní přání Jana Pavla II. - pokračoval v doktorském studiu na Papežské teologické fakultě ve Wrocławi, kde v roce 1992 obhájil disertační práci.

Těžkým obdobím si procházel ve druhé polovině 90. let, kdy se dostal do otevřeného konfliktu s vedením Katolické teologické fakulty UK. Kritizoval její posun směrem ke konzervativním a tradicionalistickým proudům, zatímco vedení mu vyčítalo příliš liberální teologické názory a blízkost modernismu. Napjatá atmosféra nakonec vedla k jeho odchodu z fakulty. „Mě to vlastně nakonec strašně pomohlo, protože mě to otevřelo úžasné možnosti.“, hodnotí tehdejší ostrý konflikt s odstupem času. Svou akademickou dráhu poté rozvíjel na filozofické fakultě a fakultě sociálních věd, „kde byla úplně jiná studijní atmosféra, kde jsem měl báječné studenty, kde jsem naprosto šťastný. Takže jsem v těch následujících letech přednášel na univerzitách a kongresech prakticky na všech kontinentech.“

V Akademické farnosti

Zásadním prostorem jeho působení se však stala Akademická farnost u Nejsv. Salvátora, kde od 90. let systematicky rozvíjel pastoraci zaměřenou na studenty, vysokoškolské pedagogy a univerzitní pracovníky. Farnost se stala první samostatnou personální farností tohoto druhu v České republice, s pravidelnými přípravami na svátosti křtu a biřmování, a současně živým centrem kulturního, ekumenického i mezináboženského dialogu.

Rád vzpomíná také na pravidelná setkávání nejužšího poradního kruhu Václava Havla, do něhož byl po prezidentské volbě přizván. Skupina se scházela ve vile Amálie v Lánském parku, kde se vedly diskuse o aktuálních společenských i duchovních tématech. „Byli jsme inspirováni pátečníky z Masarykovy doby,“ vybavuje si pamětník živá a podnětná setkání. 

Ve správném čase na správném místě

Po své padesátce začal každoročně trávit část prázdnin v poustevně kontemplativního kláštera v Německu, kde vznikla většina jeho knih. Ty si získaly čtenáře i uznání po celém světě a byly přeloženy do řady jazyků. Psaní pro něj nebylo jen prací, ale také formou modlitby a hluboké duchovní meditace. Postupem času se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého intelektuálního života - výrazným hlasem, který se nebál vstupovat do veřejných debat.

Z množství cen, které byly Tomáši Halíku uděleny, si zvláště váží Templetonovy ceny za „pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností“, kterou chápe „jako uznání pro mé učitele – ty, kteří mě inspirovali a kteří často strávili svá nejplodnější léta ve vězení.“