Tomáš Halík

„Tak já jsem celou noc připravoval text právě s tím: ,V tuto chvíli já a celá katolická církev stojíme na straně národa.‘ Pan kardinál to skutečně přečetl, přidal si k tomu ještě několik slov, no a když jsem to slyšel - tahleta slova, které jsem v noci před tím sepisoval stále znovu a znovu, a opravdu v kleče, a teď jsem to slyšel, a byl jsem samozřejmě v té katedrále, tak jsem měl takový pocit – tak, teďka se něco stalo, teďka padá a strašná zeď mezi tím národem a katolickou církví. Tohleto co tady bylo, to teďka padá, teďka je prostě nová kapitola dějin, nová kapitola vztahů, teď se děje něco velikého. Ten dav potom z té katedrály se přelil na Letnou. Tam byla ta největší manifestace, při které potom mluvil Zvěřina a tak dále. A tam bylo to slavné vystoupení Václava Malého, který tam byl jako moderátor těhletěch manifestací, kde byl dramatický okamžik, že tam přišel jeden z těch policistů, kteří mlátili ty studenty, aby jako poprosil za odpuštění. Jak se objevil, ten dav zahučel…, to byly chvíle! Dav – revoluce, tam mohly nastat dost hrozné věci. A do toho říká Václav Malý: ,Tak teďka se podívejme na tu katedrálu a pomodleme se Otčenáš, s důrazem na ta slova: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.‘ Potom jsem to viděl ještě v tom záznamu jak běžely, ta kamera. A ty lidi se rozpomínali na ten Otčenáš, protože spousta lidí najednou někdy to nějak slyšely… To bylo strašlivě dojemné, a já jsem si najednou uvědomil – tak tady se děje něco! Teďka ta revoluce dostává nějakou duchovní dimenzi. Teďka už to není jenom politická záležitost, teďka těmi slovy Tomáška a těmi slovy Václava Malého a tou modlitbou to dostává úplně duchovní rozměr. Tady je ruka Boží při díle, to už není pouze politická záležitost. A tam jsem měl takový pocit – ano, teďta ty dějiny se budou psát znova a jinak. No potom byl Václav Malý kritizován ze dvou stran. Od ateistů jako: ,no teďka se budeme jako modlit jako, na těch shromážděních politických…?!‘ A od katolíků: ,přece modlitba patří přece jenom do kostela, na manifestaci ne…‘ Já myslím, že to, co tam Václav Malý udělal, to byl historický duchovní počin.“

„A po tuhletu dobu tam byla ta posmrtná maska Palachova, kterou dělal Olbram Zoubek. A já jsem ji nesl tam a zpátky. A pamatuji si, jak jsem šel po tom Karlově mostě v noci, sněžilo, a já jsem ji měl tak pod tím zimníkem na srdci, tu Palachovu masku, a tak jsem měl vlastně takový vnitřní rozhovor s tím Palachem. Teďka jsem si říkal: ,No tak tenhleten člověk vlastně obětoval svůj život, aby my jsme se nezkurvili. Že on po sobě nechal ten dopis, že je pochodeň číslo jedna, a pak budou další. Tenkrát byly vášnivé debaty. Někteří katolíci říkali: ,Ne, to je sebevražda, to je hřích!‘. A já jsem tenkrát už argumentoval tím citátem z Chestertona, že sebevražda je ten, který pohrdá životem, a mučedník je ten, který pohrdá smrtí. On neodmítl ten dar života, ale pro něj bylo ještě něco víc, než ta biologická existence – to, aby probudil svědomí lidí. A tak jsem si říkal, no ale teďka všichni, alespoň všichni, kdo jsme porozuměli tomu smyslu jeho oběti, tak jsme v té pozici té pochodně číslo dvě. My na to musíme nějak odpovědět na tenhleten jeho dar života. A tou odpovědí asi nebude, že půjdu a podpálím se. A já ten život nemůžu žít prostě tak, jako že budu mít rodinu, kariéru, auto a tak dále. Tak jsem si tam dal, a i tomu Palachovi jsem dal vlastně několik takových slibů. Že se nezkřivím, že nikdy nebudu kolaborovat, i kdyby mě to hodně stálo, a že taky dám všechny ty svoje síly pro to, o co jemu šlo, aby se ten národ vnitřně nezkazil. A myslím si, že tohle byl takový další významný krok na té cestě ke kněžství. Tam, ano, jsem věděl, nějakým způsobem dávám život, tam pálím ty mosty, tam se vzdávám mnoha věcí, ale může to přinést nějaký užitek.“

“Charter 77 was quite a test for me; it spoke to my heart, and I was deeply connected with the people who signed it. So of course, I wanted to sign as well. But it was one year before my secret ordination as a Catholic priest and at that time, the leaders of our group told me: 'Make a choice, you cannot do both. As soon as you sign the Charter you will be exposed to police prosecution and you may endanger the existence of the whole network.' After a long period of soul searching, I decided to choose the Priest’s career. This fact - that I did not sign the Charter - I could not explain to my dissident friends for a long time. It was the same awkward secret that I could not explain to my mother why I was not getting married. "

"The interrogations made for a very interesting psychological and moral experience. I was not tortured, and I even had the feeling that I was respected by some of them because I kept my ground. I always talked to them politely and reasonably. They disclosed to me that they had searched for something in my life that they could discredit me with, but found nothing. Still, they tried to buy me over or intimidate me. This was a very important experience, because one had the feeling that he was in kind of a roentgen which identifies ones weak spots, and what one desires... ´Surely you would like to lecture again, we could arrange that´; ´Surely you would like to travel again, no problem, sign here´; or ´You know, you have an old mother, if you couldn't take care of her, that would be tough.´ So, one realizes what his desires, dreams, and fears are. It was great training for what can be called 'an inner freedom'."

There (at the Catholic convention in Velehrad, 14-15 May 1968), I saw for the first time all friaries in their clothes. Before that, on an April night in 1950, all monks were transported to concentration work camps, to divisions of PTP (criminal command), or put in jail. But one convent survived these raids: the Convent in Hájek, where – as the story goes – lived an old Franciscan, who, for ascetic reasons, slept in a coffin. So, when the police came with dogs and machine riffles, he sat up in his coffin and asked: 'What´s up?' They left the convent as fast as they could. That was the only convent left alone, but only for 24 hours, because the next day they came back and took everything including the 'dead'.

I had the opportunity, as well as 11,000 other Czechoslovaks, to go to Rome for the canonisation of St. Agnes of Bohemia in November, 1989. I sent a letter to the Pope through the exiled bishop, Škarvada, in which I asked for an interview. The answer was positive and so we (me and bishop Škarvada) were invited to talk with the Pope for an hour and a half. This was one day before the fall of the Berlin Wall and the Pope told us: „Ta komuna se rozvali.“ Communism will fall, be ready. I disagreed with him, but he insisted: "It will be soon, be ready." And so it happend.

Around Christmas 1968, a letter came from one of my acquaintances, Dr. Neradová, who was also very active in the catholic intellectual movement during the Prague Spring. She wrote: 'You know there are still possibilities here, but the leading figures of the student and catholic movement are not here. They are gone--emigrated--and I think, you should come back'. I told myself I would be a fool, having such great opportunities here. But suddenly, when I was putting the letter down, I told myself: 'Is that really it? Am I living in this world to have a good time, or is there a mission for me? Should I live in a place where I feel good, or where I feel needed?' So, I prayed the whole night, and then I replied that I was coming back. And so I did, before New Year´s Eve in 1968. But there was still a backdoor: clauses in the regulations made it quite easy to prolong our passports with by the Czechoslovak Embassy. In January 1969, the pubs in Prague we full of students who were in the same situation as I was: they could also go back to the West. We discussed all night long whether to stay or not. At this time I was participating in spiritual exercises lead by father Reinsberg at the Archbishop Palace. At this time, I was participating in spiritual exercises lead by father Reinsberg at the Archbishop Palace. On the last day of these exercises, a message came that Jan Palach had burnt to death. Shortly thereafter, another message leaked that he had left a letter behind which was signed, 'Torch No. 1'. Then I told myself that we were, in fact, all 'Torch No. 2'. This act, when a man takes his life because he values the nation´s character more than his own life, and to die in such a terrible way so as to awake the nation´s consciousness, is obliging to us. What should I do? In my case, it would probably not be death, but some kind of meaningful life. And at this moment I started my own personal war against communism.