Blanka Göthová

„Potom jsme museli chodit na různé pohovory, i když jsme nebyli v žádné straně. Chodili jsme na okresní národní výbor, na odbor kultury, a tam jsme museli vysvětlovat, jaký jsme měli postoje v osmašedesátém a předtím. Už ani nevím, co jsem jim tam povídala. Pak nás pověřili, že musíme jezdit po obvodech, každý dostal nějakou oblast a měli jsme kontrolovat v obcích kroniky, co tam o osmašedesátém roce psali. A když by tam bylo něco závažného, tak že to musíme odstranit. Jenže my jsme s tou mojí kamarádkou, kolegyní, na to prostě kašlaly. Pak jsme řekly, že bylo všechno v pořádku. Nebyly jsme z toho vůbec nadšené, hrozně jsme to prožívaly a odsuzovaly. Nechtěly jsme o tom ani slyšet.“

„Letáky jsme různě distribuovali. Měli jsme dvě služební auta a dva řidiče. S nimi jsme jezdili po okrese. Nabrali jsme letáky, zrovna bylo září, výročí Mnichova – třicáté výročí. Leták byl napsaný v souvislosti s Mnichovem a s napadením. Jeli jsme na Brtnici a v brtnických lesích leželi Rusáci, to jsme nevěděli. Vyhazovali jsme letáky z auta a najednou za námi auto. Náš řidič Honza říká: ‚A je zle!‘ Zahnali nás do Příseky před školu a donutili vystoupit. Jela jsem s kolegou a s řidičem. Postavili nás k plotu a řekli, že nás zastřelí i s rodinami. Ruštinu už dnes dohromady nedám, ale tenkrát jsem jim začala vysvětlovat, že se jich to netýká. Oni samozřejmě latinku neznali, četli azbukou. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jde o výročí Mnichova, kdy nás před válkou zaprodali. Nějak jsem to tam zamluvila a nakonec nás pustili.“