Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Göthová (* 1945)

• narozena 10. dubna 1945 v Lukách nad Jihlavou

• narození doprovázely dramatické okolnosti – partyzáni u Helenína odpálili železniční most

• po maturitě nebyla přijata na studia práva

• po dokončení knihovnické školy v Brně se stala pracovnicí Okresního kulturního střediska v Jihlavě

• po srpnové invazi v roce 1968 se podílela na šíření protiokupačních letáků

• během jedné z cest ji spolu s kolegy zastavila sovětská hlídka, která jim vyhrožovala zastřelením

• s nástupem tzv. normalizace podrobena politickým prověrkám a pověřena kontrolou obecních kronik

• po mateřské dovolené pracovala jako matrikářka

• v roce 2025 žila v Lukách nad Jihlavou

Září 1968. V lesích kolem Jihlavy se utábořila okupační vojska. Jedna z hlídek poblíž Brtnice zpozoruje podezřelý vůz, který převáží protiokupační letáky. Vojáci se za ním vydají. Posádku tvoří pracovníci Okresního kulturního střediska v Jihlavě, kteří letáky distribuují do okolních obcí. Ve voze sedí i třiadvacetiletá Blanka Göthová, tehdy ještě Cilová. Okupanti přikážou řidiči, aby zastavil u krajnice. Tříčlennou posádku vyzvou rusky hovořící vojáci, aby vystoupila. Po jednom vystupují a řadí se k plotu místní školy. Vojáci na ně míří zbraněmi a vyhrožují zastřelením celé jejich rodiny.

Most s nacisty vyletěl do povětří

Blanka Göthová se narodila 10. dubna 1945 v Lukách nad Jihlavou. Její příchod na svět provázely dramatické události. Ve stejný den totiž partyzáni vyhodili do povětří železniční most v nedalekém Heleníně. V době výbuchu po něm projížděl vojenský transport. O život přišlo 65 německých vojáků a 115 jich utrpělo zranění. Sabotáž patřila k nejúspěšnějším na našem území. „Prarodiče se tehdy chystali do Jihlavy, kde pro mě měli zamluvený kočárek. Vlaky ale nejezdily, a tak museli jít pěšky,“ vzpomíná Blanka Göthová.

Její rodiče Karel a Ludmila Cilovi byli katolíci a žili v Lukách nad Jihlavou. Prarodiče Dohnalovi tam vlastnili hospodářství a přáli si, aby se ho ujala jejich dcera. Ta to však odmítla. Provdala se za Karla Cilu, který po krátké době s hospodařením skončil. Vyučil se krejčím, ale pracoval jako vedoucí cihelny v Lukách nad Jihlavou, v Okříškách a nakonec v komunálních službách. Blančina maminka dlouho pracovala v jihlavské tabačce, prodávala v místním obchodě a později pracovala v pletařských závodech Karla Havlíčka Borovského (před znárodněním Pleas).

O politice a procesech se doma nemluvilo. Dětství prožila bezstarostně. V roce 1959 dokončila osmiletku a nastoupila na jihlavské gymnázium. Šedesátá léta vnímá jako dobu uvolnění a závanu nových písní, které do Československa proudily ze západu.

Poznala řadu umělců, kteří po roce 1968 jako kdyby neexistovali

Po maturitě si přála studovat práva, kam ji ale nepřijali. Později se od maminky dozvěděla, že jí jeden z funkcionářů okresního národního výboru řekl: „Vaše dcera se na práva nedostane.“ Místo toho vystudovala knihovnickou školu v Brně, obor osvěta – nástavbové studium zakončené maturitou, pro Blanku Göthovou už druhou. Po krátké praxi získala místo na Okresním kulturním středisku v Dělnickém domě v Jihlavě. Prožívala tam roky politického a kulturního uvolnění. „Jezdili jsme po školách na vesnicích a pomáhali s přípravou a organizací kulturních programů a různých přednášek,“ vypráví.

Díky zaměstnání a atmosféře se jí naskytla příležitost osobně poznat řadu regionálních umělců. Seznámila se s malíři Janem Moštěkem, Ottou Stritzkem, Aloisem Toufarem, rodinou Florianových ze Staré Říše nebo s malířkou Mílou Doleželovou. „Poznala jsem spoustu lidí, kteří po roce 1968 jako kdyby nebyli. Měla jsem štěstí, že jsem zažila kulturu šedesátých let, kdy se mohlo ledacos,“ naráží na změny s nástupem tzv. normalizace.

Sovětští vojáci je donutili vystoupit z vozu a vyhrožovali

Srpnové události roku 1968 jí, stejně jako mnoha Čechoslovákům, zásadně zasáhly do života. „Byl to šok. Mamka mě budila se slovy, že nás napadli Rusové. Jela jsem do práce, kde panoval strašný zmatek,“ líčí invazi vojsk Varšavské smlouvy. V Jihlavě tehdy všechny kulturní instituce – Horácké divadlo, muzeum, archiv i knihovna – spojily síly.

Zaměstnanci přepisovali a roznášeli letáky, které nabádaly občany, aby okupantům neposkytovali vodu ani jiné komodity a aby otáčeli směrovky. Letáky připomínaly i blížící se třicáté výročí Mnichovské dohody.

„Nabrali jsme letáky, bylo zrovna září – výročí Mnichova,“ vzpomíná. „Jeli jsme směrem na Brtnici a v brtnických lesích leželi Rusáci, to jsme nevěděli. Vyhazovali jsme letáky z auta a najednou za námi auto. Řidič říká: ‚A je zle!‘ Zahnali nás do Příseky, před školu, a donutili vystoupit. Postavili nás k plotu a řekli, že nás zastřelí i s rodinami. Začala jsem jim vysvětlovat, že se jich to netýká, že jde o výročí Mnichova, kdy nás před válkou zaprodali. Jenže oni latinku neznali, četli azbukou. Nějak jsem to zamluvila a nakonec nás pustili.“

Po politických prověrkách kontrolovali obecní kroniky

Incident s vojáky sice pominul, ale jejich přítomnost v zemi trvala ještě více než dvacet let. Nadšení pražského jara vystřídala skepse a rezignace. „Šrouby se utahovaly, bylo to čím dál horší,“ shrnuje Blanka Göthová nástup tzv. normalizace.

Ředitel odboru kultury při ONV Leopold Havlíček odešel do penze a na jeho místo nastoupil někdo jiný, více loajální. Odejít museli také další pracovníci. Následovaly politické prověrky – měly prověřit, kdo v „krizových letech“ stál na straně „kontrarevoluce“ a kdo okupaci dokázal nazvat „bratrskou pomocí“. „Museli jsme chodit na různé pohovory, i když jsme nebyli ve straně. Docházeli jsme na okresní národní výbor, na odbor kultury, a tam vysvětlovali své postoje před a v osmašedesátém roce. Už ani nevím, co jsem jim povídala,“ říká bývalá pracovnice kulturního střediska.

Po prověrkách přibyl pracovnicím střediska nový úkol: kontrolovat obecní kroniky. „Každý z nás měl svůj obvod a musel zjistit, co je v kronikách napsáno o roce 1968. Kdyby tam bylo něco závadného, muselo se to odstranit. My s kamarádkou jsme se na to vykašlaly, abych pravdu řekla. Řekla jsem, že bylo všechno v pořádku. Nebyly jsme z toho nadšené, hrozně jsme to prožívaly, odsuzovaly, ale nechtěly o tom nic slyšet,“ vzpomíná.

Věřila v první republiku, ne v materialismus

V roce 1969 se provdala a o dva roky později odešla na mateřskou. Rozhodla se, že se do bývalého zaměstnání nevrátí. V Lukách nad Jihlavou se uvolnilo místo matrikářky, které jí pomohl zařídit otec. Práce ji bavila a dodnes si vybavuje narození některých místních. Roky tzv. normalizace prožila hlavně s rodinou a dětmi, ale povzbuzením jí bylo také ochotnické divadlo, které v roce 1983 s ostatními obnovila.

V pátek 17. listopadu 1989 mrzlo, svítilo sluníčko a v obřadní síni v Lukách nad Jihlavou probíhala svatba, u níž nechyběla ani matrikářka Blanka Göthová. Další dění z Prahy sledovala z rozhlasu a televize. Nadšeně se účastnila shromáždění v místním kině, kde dostali prostor i bývalí funkcionáři.

Porevoluční vývoj v ní ale vyvolal i určité zklamání. „Myslela jsem si, že nová doba naváže na období první republiky, ale to se nestalo. Nakonec zvítězil a převládl materialismus,“ uzavírá své vyprávění.