„Říkám, že pro Krkonoše je po roku 2000 největší rána to, jak ji zastavují apartmány. A ti lidé k tomu nemají žádný vztah. Berou to tak, že jedou do Krkonoš bydlet a vůbec nic jim to neříká. Nic nového nepřinesou a ničeho si neváží. Berou to jako konzumní společnost, která tu má majetek. To mě trochu mrzí, protože když to řeknu v uvozovkách a od srdce, tak právě tohle je pro Krkonoše asi ta největší ‚prda‘, protože ohromně mění jejich tvář.“
„Měl jsem kamaráda, který ze [střední] školy utekl, a dokonce byl ve Švédsku a poté v Americe, kde se také věnoval ochraně přírody v parcích. Jeho poštu mi tenkrát cenzura nesebrala a dostaly se ke mně jeho poznámky o tom, jak a co tam dělají. Takže by se dalo říct, že mě někdy motivoval k tomu, abych se snažil v té době modernější způsoby možnosti ovlivňování a kontaktu s návštěvníky přenést sem. Začali jsme například dělat přednášky u táborového ohně – venku s diapozitivem, tam, kde jsme si mohli natáhnout elektrický proud. Nebo jsem přišel s myšlenkou, že bychom začali vykonávat strážní službu na koních a vozili hosty na vyjížďkách. Tak jak to vidíte dneska ve Špindlu [Špindlerově Mlýně] nebo v Peci [pod Sněžkou], což byla moje myšlenka v letech 1977-1979. To vám řeknu úplně přesně, protože mi dal souhlas pan Ing. Svoboda, abych na tom pracoval. S kamarádem jsme vyprojektovali stáj s deseti koňmi, kteří by sloužili jak pod sedlo, tedy vodili by se lidé pod sedlem, tak jak to je v amerických a kanadských parcích, anebo by se vozili v kočárových saních po Špindlu. Využívali by je také strážci pod sedlem ke strážní službě. Vůbec to pak nedopadlo, i když byl projekt namalovaný… Nejen že na to nikdo nechtěl dát peníze, ale ještě nám řekli, co že si to vymýšlíme za blbosti. Můžu vám ale říct, že se uskutečnila týdenní vyjížďka, které jsem se zúčastnil, protože mi tenkrát Ing. Svoboda řekl, abych si to vyzkoušel. No tak se to vyzkoušelo. Jelo nás asi sedm lidí různých profesí. Dělali jsme si v průběhu vyjížďky poznámky, ze kterých pak vyšla kniha Kůň pro Krakonoše, kterou vydal Albatros.“
„Byla veliká obava z příjezdu [vojsk Varšavské smlouvy]. V té době jsme bydleli ve Zlaté Olešnici, která je pod Bernarticemi a kousek na Královec. Tam bylo velké vojenské cvičení a věděli jsme, že když se vojska Varšavské smlouvy vracela, tak už se jen řadila a otáčela za hranicemi. Dál již nejela. To byli Poláci… zkrátka celá vojska Varšavské smlouvy, která tu cvičila. Zajela za hranice a o půl jedné z 20. srpna na 21. srpna [1968] už jsme je měli na dvoře ve Zlaté Olešnici.“
Jaromír Gebas se narodil 11. května roku 1953 v Trutnově. Jeho tatínek Jaromír Gebas starší byl veterinářem a maminka Lenka Gebasová (rozená Vlachová) pracovala jako soudní zapisovatelka. Šťastné dětství utnulo v roce 1956 znárodnění statku, které patřilo otcovým příbuzným. Pamětník odmaturoval roku 1973 na Střední lesnické technické škole v Trutnově. Jen pár měsíců poté, 1. července 1973, nastoupil na Správu KRNAPu. Ještě téhož roku narukoval k Pohraniční stráži v Ašském výběžku, kde absolvoval i poddůstojnickou školu v Libějovicích. Pamětníkovo jméno bylo v registračním protokolu neprávem zapsáno v kategorii důvěrník, později v kategorii agent. Od roku 1977 pracoval jako vedoucí střediska terénní služby ve Špindlerově Mlýně. Ve druhé polovině 70. let se stal členem KSČ. 17. června 1978 se oženil s Marií, rozenou Vrkoslavovou. Promoval na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně roku 1985. Aktivně se účastnil revolučních událostí v průběhu sametové revoluce. Ta odstartovala politickou kariéru Jaromíra Gebase, jenž vykonával funkci poslance Federálního shromáždění za KSČ (později za KSČM). Svůj mandát znovu neobhajoval, odešel z politiky i ze strany. Na Správě KRNAPu působil více než 40 let. Stal se jedním z iniciátorů vzniku organizace Asociace strážců přírody, která funguje dodnes. V době natáčení, tedy v roce 2025, žil ve Vrchlabí.
Jaromír Gebas v součinnosti s policií bezplatně provádí kontrolu emisí aut místních obyvatel, na jejichž základě se následně vydávaly povolenky, Špindlerův Mlýn, 1978
Jaromír Gebas v součinnosti s policií bezplatně provádí kontrolu emisí aut místních obyvatel, na jejichž základě se následně vydávaly povolenky, Špindlerův Mlýn, 1978
