„Spousta novinářů se mě ptala, nebo i lidí, se mě ptá, jak je možný, když jsem byl takhle aktivní, tak jsem se dostal na takovouhle prestižní školu. Já vlastně dodneška to vysvětlení nemám, ale myslím si, i na základě těch informací, co mám z ÚSTRu, tak víceméně v tom museli mít prsty estébáci. Je to moje taková dedukce, že já jsem byl pro ně jako hrozně zajímavej. Oni se asi mysleli, protože pak se nám narodila dcera, což teda byl taky jako pro estébáky velkej bod, že člověk byl vydíratelnej. Tím, že budu na tý škole, tak po nějakém čase, že oni přijdou, udělají bububu a já že se podělám a prostě podepíšu to a budu práskat.“
„No, a v tý době tam byla jedna knihovnice a ona mi říkala, že jestli se nechci seznámit s Frantou Stárkem, že ho pustili z kriminálu – jako Čuňase. Říkal jsem, že to jsem někde slyšel, ale že nevím. ,On by s tebou prý chtěl mluvit.‘ Tak jsme se sešli. Tenkrát dělal u svatýho Tomáše topiče a říkal, jestli znám Vokno. Já jsem říkal, že jo, vím o Vokně, jsem ho četl, párkrát jsem ho měl v ruce. Říkal, že shání výtvarnýho redaktora. Já si říkal: ,No, tak to už v tom kriminále asi opravdu skončím.‘ Tak slovo dalo slovo, a tak jsme si plácli a on říká: ,Hele, ale počítej s tím, že to bude samý průser.‘ Já říkal: ,Já už takhle mám průsery.‘ On říkal: ,Já jsem se na tebe informoval, a proto jsem se na tebe obrátil.‘ Takže jsem se stal kmenovým redaktorem samizdatového Vokna. Spolu s Ivanem Jirousem, Egon Bondy, Vlašák, takzvaná Anténa, to byl takovej technik, Věrka Jirousová – prostě fantastický lidi.“
„No, a tyhlety máničky, tak byly o těch sedm let starší než já. Byl jsem z nich nejmladší. Oni taky nějak kreslili a támhle něco dělali. No a jednou slovo dalo slovo, byli jsme v hospodě, a ještě tam byl jeden, přišel s tím, že byl někde v Praze a že tam u někoho v bytě byla výstava. Tak jsem řekl: ,Hele, tak to by bylo bezvadný, tak pojďte, uděláme výstavu.‘ No, a tam byl jeden kamarád, kterej žil se svojí starou babičkou, a tam je vrch Hostibejk a tam byly asi už od devatenáctého století sklepy v tom pískovci. On tam měl jeskyni takhle dlouhou, tak jsme tam natáhli elektriku, já nevím, kolik nás bylo, asi sedm, rozvěsili jsme tam obrazy. Pronajali jsme si kousek tam sál v jedné hospodě a ten jeden kamarád tam hrál na kytaru, zpíval – a nezpíval ani Kryla, to vím, že to tam nebylo. Takže to proběhlo všechno v pohodě. A do týdne nás všechny sebrali a odvezli nás na Mělník a říkali: ,Tady končí sranda, tady nejste na kriminálce, tady jste na státní.‘“
Martin Frind se narodil 15. května 1963 v Praze Marii a Josefovi Frindovým. Dětství strávil v Kralupech nad Vltavou. Po ukončení základní školy pracoval rok v chemičce v Kralupech, aby si zlepšil kádrový profil a mohl studovat. Tehdy se dostal do kontaktu s undergroundem. V letech 1979–1983 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Během studia pořádal s přáteli koncerty a výstavy. Brzy se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Základní vojenské služby se neúčastnil, protože se mu podařilo získat modrou knížku. Od roku 1985 žil se svojí ženou v Praze. Tam pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu, seznámil se s Františkem Stárkem a začal působit jako výtvarný redaktor v samizdatovém časopisu Vokno. V roce 1986 byl nečekaně přijat na AMU, kde studoval obor figurální a monumentální malba u profesora Jiřího Ptáčka. Během sametové revoluce stanul na AMU spolu s dalšími spolužáky v čele stávkového výboru a aktivně se angažoval v tehdejším dění. Od roku 1990 se věnoval experimentální kresbě a plastice u profesora Karla Malicha. Roku 1991 pak studium zdárně dokončil. Poté působil na volné noze. Získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 2025 stále tvořil a žil ve Veltrusech.
