Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Martin Frind (* 1963)

• narozen 15. května 1963 v Praze Marii a Josefovi Frindovým, žil v Kralupech nad Vltavou

• po ukončení základní školy pracoval rok v chemičce v Kralupech, kde se seznámil s lidmi z prostředí undergroundu

• v letech 1979–1983 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze

• během studia pořádal s přáteli koncerty a výstavy, kvůli čemuž se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB)

• od roku 1985 žil v Praze, pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu

• od poloviny 80. let působil jako výtvarný redaktor v samizdatovém časopisu Vokno

• v roce 1986 byl nečekaně přijat na AMU, obor figurální a monumentální malba

• během sametové revoluce stanul na AMU v čele stávkového výboru

• od roku 1990 se věnoval experimentální kresbě a plastice u profesora Karla Malicha

• v roce 1991 studium na AMU zdárně dokončil

• nositel osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2025 žil ve Veltrusech

Na svět přišel do rodiny, která byla v tehdejší době, jak sám říká, v mnoha ohledech problémová. Dědeček z otcovy strany byl Němec, který strávil část války na východní frontě, načež byl na tři roky v komunistickém Československu vězněn. Sám otec nebyl zcela příkladným rodičem a často na dlouhou dobu zmizel a nezřízeně utrácel vydělané peníze. Matka strávila jakožto sirotek ve speciálním programu nějaký čas ve Spojených státech amerických a Velké Británii, čímž se později dostala do nepřízně režimu. Martin Frind si s tak pošramoceným kádrovým profilem chtěl žít po svém a nepodvolit se režimu, a tak se už v mládí dostal do střetu s komunistickou mocí.

Od začátku jsme byli problémová rodina

Martin Frind se narodil 15. května 1963 v Praze Marii a Josefovi Frindovým. Matka se narodila v roce 1934 do rodiny Přibylových. Během druhé světové války osiřela. Její matka totiž onemocněla tuberkulózou, na niž záhy zemřela. Nakazil se i její otec, příčinou jeho úmrtí však byla kombinace několika faktorů. Ačkoliv Martin Frind nezná podrobnosti, jeho dědečka vyslýchalo gestapo zřejmě kvůli údajnému kontaktu se západními parašutisty. Kvůli psychickému tlaku a fyzickému násilí v kombinaci s tuberkulózou brzy zemřel. Marie, tehdy Přibylová, zůstala na světě bez rodičů. Ujal se jí strýc, bratr jejího otce, kterého považovala za jakéhosi třetího rodiče.

Josef Frind pocházel z česko-německé rodiny. Jeho rodiče se seznámili na představení v Osvobozeném divadle. Dědeček do Prahy odešel během Velké hospodářské krize z Doubice ve Šluknovském výběžku, kde tehdy převažovalo německé obyvatelstvo. Manželům se roku 1932 narodil syn Josef, tedy pamětníkův otec. Rodina Frindových odešla po roce 1938 za prací do Mladé Boleslavi. „Děda se odmítl přihlásit k německé národnosti. Aby to ale nějak vyžehlil, tak šel naoko do nějaké organizace – NSDAP to nebylo, ale kam přesně, to nevím,“ vypráví jeho vnuk. „Dávali mu nějaký nacistický tisk, který měl kolportovat Čechům. Strašně se za to styděl, a tak tím místo rozdávání topil.“ Dědečkovi se nějakou dobu dařilo zakrývat své jednání. „Jenže pak byla krutá zima a přišel jeden soused, Čech, a chtěl něco na zatopení. Děda mu dal balík těch novin. Hned s tím letěl na gestapo,“ popisuje Martin Frind. Nakonec dostal rok ve věznici na Pankráci nepodmíněně, načež musel narukovat do wehrmachtu na východní frontu. 

Peklo bojů dědeček přežil, i když ho nasazení na frontě silně zasáhlo. „Pak se nějakým zázrakem dostal přes Polsko do Německa, do americké zóny. Vzdali se Američanům, ale pak je předali Angličanům a ti byli drsní. Měli jim co oplácet, takže se s nimi nemazali,“ říká Martin Frind a dodává, že tehdy si už jeho děda uvědomoval, že se jakožto Němec nechce, a možná ani nemůže, do Československa vrátit. Mezitím ho babička sháněla prostřednictvím Červeného kříže – dlouho však neúspěšně. Až roku 1947 se jí podařilo s ním navázat spojení. Do Prahy se odmítal vrátit, jenže když jeho syn Josef Frind prohlásil, že se nikam stěhovat nebude, protože je Čech, rodina se znovu shledala v Praze. „Dědu ale hned zatkli. I když babička doložila dokumenty, že šel na východní frontu za trest, ne z přesvědčení, dostal tři roky natvrdo,“ vzpomíná Martin Frind. Během výkonu trestu na Kladensku fáral a paradoxně byl spokojený, a proto při odchodu z výkonu trestu podepsal souhlas s tím, že v dolech zůstane. Naneštěstí při jedné z cest do práce 25. ledna 1964 tragicky zahynul při vlakové nehodě v Zákolanech. Stal se tak jednou ze čtrnácti obětí tohoto neštěstí, které se komunisté snažili ututlat.

Máničky nás vzaly mezi sebe

Martin Frind už vyrůstal v klidnější době, než byla předešlá padesátá léta. První roky života strávil v Praze u strýce, který vychovával jeho matku, načež se s rodiči a starším bratrem Ivanem (narozeným v roce 1959) odstěhoval do Kralup nad Vltavou. Jak vzpomíná, otec se často doma neohřál, pokaždé když si vydělal nějaké peníze, zmizel a všechno utratil. Nakonec se vždy objevil v některé z psychiatrických léčeben, protože nechtěl být zatčen za příživnictví. Soužití s manželem bylo pro Marii Frindovou náročné, a proto se nakonec v sedmdesátých letech rozvedli.

Po ukončení základní školy bylo jasné, že vzhledem ke svému kádrovému profilu nebude mít Martin Frind možnost pokračovat ve studiu. Jeho matce doporučili, ať se nejprve sžije s dělnickou třídou, aby měl následně větší šance na přijetí. Na rok proto nastoupil do chemičky v Kralupech nad Vltavou, kde dělal všechno, co bylo zrovna potřeba. V té době si ho také všimla skupina starších kluků s dlouhými vlasy, takzvaných mániček. „Imponovalo jim, že maluju. Ti nás s bratrem vzali mezi sebe. Scházeli jsme se v hospodě,“ vypráví pamětník. Po ročním působení v továrně se v roce 1979 dostal na vysněnou Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval obor užitá grafika u profesora Václava Bláhy. Tam nastupoval už jako mánička. „Jenže mě vůbec nebavilo se učit. Měl jsem zájem jen o umění, a tak se stalo, že jsem hned po prvním půl roce propadal z několika předmětů,“ vzpomíná Martin Frind. Ačkoliv byl odhodlaný nepokoušet se nic zachraňovat a školu opustit, jeden z jeho oblíbených učitelů ho povzbudil natolik, že se rozhodl, že se naučí na reparát. Nakonec tedy ve studiu mohl dál pokračovat.

Ve volných chvílích se i nadále scházel se svými kamarády v hospodách. Při takové příležitosti mu jeden z nich vnukl nápad. „Jeden kluk přišel s tím, že byl někde v Praze u někoho v bytě na výstavě. Tak jsem řekl: ,Hele, tak to by bylo bezvadný, tak pojďte, uděláme výstavu.‘ A byl jeden kamarád, který měl u vrchu Hostibejk sklep v pískovci,“ popisuje pamětník. „Tak jsme tam natáhli elektriku a rozvěsili jsme obrazy. Pronajali jsme si taky sál v jedné hospodě a ten jeden kamarád tam hrál na kytaru a zpíval.“ Na akci sice nezazněly žádné skladby, které režim považoval za škodlivé, ale stejně brzy nastal problém. „Do týdne nás všechny sebrali, odvezli nás do Mělníka a říkali: ,Tady končí sranda, tady nejste na kriminálce, tady jste na státní.‘“

Tehdy Martin Frind zažil svůj první výslech na Státní bezpečnosti (StB), který rozhodně neměl být poslední. Protože vyvázl bez následků, o půl roku později uspořádal s přáteli další výstavu s koncertem. V létě roku 1981 se akce konala na zámku v Nelahozevsi, kde byl na letní brigádě. „Tehdy se to rozjelo. Založili na mě svazek a už se to se mnou táhlo. Nikomu jsem nedovolil na akcích fotit, výjimku měl jen jeden kluk, ze kterého se ale vyklubal estébák – to jsem se dozvěděl teprve asi před patnácti lety,“ vybavuje si pamětník. Už od roku 1980 na něj StB vedla svazek s archivním číslem KR-839697 MV, a to z důvodu, že „byl vytipován ze skupiny závadové mládeže“.[1] Ze svazku je také zřejmé, že StB jeden z účastníků pravidelně donášel informace.

Palachův týden byl brutální

Velkým milníkem byla základní vojenská služba, které se pamětník nechtěl účastnit. Odrazovali ho hlavně jeho přátelé z undergroundového prostředí. Ti mu radili, aby předstíral psychické problémy, což ale nechtěl. Když se během studia střední školy musel účastnit odvodů, doktor mu řekl, ať jde na psychiatrii. Proč mu tento muž pomáhal, není jasné. Martin Frind ho vyslyšel a dostavil se na psychiatrické vyšetření. Ukázalo se, že tamní lékař znal jeho otce, který často na jeho oddělení končil poté, co utratil peníze a bál se, že bude označen za příživníka. Doktor mu doporučil, ať před každým setkáním s vojáky kouří, aby jakožto nekuřák vypadal nemocně. Při jedné příležitosti, kdy vypadal opravdu špatně, ho odvezli na pozorování do nemocnice, kde ho podrobili mnoha vyšetřením. Zanedlouho si ho předvolali na toxikologii a oznámili mu, že v jeho vzorku našli stopy návykových látek, což nebyla pravda. Nejspíš znovu někdo zasáhl a ovlivnil výsledky, aby mu pomohl. Označili ho za toxikomana, načež získal modrou knížku kvůli údajným endogenním depresím. Vojně se tak vyhnul. „Před každým vyšetřením jsem ale vždycky nějakou dobu musel brát předepsané léky, aby z krve nezjistili, že je neužívám,“ vysvětluje Martin Frind.

V osmdesátých letech byl neustále pod dohledem StB. Tehdy už byl ženatý. Společně s manželkou se v roce 1985 rozhodli odejít z Kralup  nad Vltavou do Prahy, protože „pod svícnem je největší tma“. V té době pracoval v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, kde instaloval výstavy. Knihovnice, která v této instituci také pracovala, mu jednoho dne řekla, jestli se nechce seznámit s Františkem Stárkem, zvaným Čuňas. „Nakonec jsem souhlasil. Potkali jsme se a říkal, že shání výtvarnýho redaktora. Tak slovo dalo slovo, a tak jsme si plácli a on říká: ,Hele, ale počítej s tím, že to bude samý průser.‘ Já jsem říkal: ,Já už takhle mám průsery.‘ Takže jsem se stal kmenovým redaktorem samizdatového Vokna. Spolu s Ivanem Jirousem, Egonem Bondym, Vlašákem, takzvaná Anténa, to byl takovej technik, Věrkou Jirousovou – prostě fantastický lidi.“

Státní bezpečnost měla nastrčené lidi na mnoha místech a její zájem o Martina Frinda nepolevoval. On i jeho manželka byli odhodlaní emigrovat, a dokonce už měli plány. Jenže vtom pamětníka přijali na AMU, kam se už dlouho snažil dostat. „Nejprve jsem ani neměl radost, protože už jsme byli rozhodnutí odejít. Já vlastně dodneška nevím, jak je možné, že mě na takhle prestižní školu vzali, ale myslím si, že v tom museli mít prsty estébáci. Je to moje taková dedukce, že já jsem byl pro ně jako hrozně zajímavej. Oni se asi mysleli, protože pak se nám narodila dcera, což teda byl taky jako pro estébáky velkej bod, že člověk byl vydíratelnej. Tím, že budu na tý škole, tak po nějakém čase že oni přijdou, udělají bububu a já že se podělám a prostě podepíšu to a budu práskat,“ vysvětluje pamětník svůj pohled na situaci. Později se ho ke spolupráci podle jeho slov opravdu snažili získat, jenže to už byl rok 1989.

Ve druhé polovině osmdesátých let se Martin Frind účastnil protirežimních demonstrací a nevynechal ani Palachův týden v lednu 1989, který byl podle jeho vzpomínek „opravdu brutální“. Nechyběl ani u dalších protestů, během sametové revoluce stanul na AMU spolu s dalšími spolužáky v čele stávkového výboru a aktivně se angažoval v tehdejším dění. Do roku 1990 studoval obor figurální a monumentální malba u profesora Jiřího Ptáčka. Poté se věnoval experimentální kresbě a plastice u profesora Karla Malicha. Roku 1991 pak studium zdárně dokončil.

Po pádu režimu působil na volné noze, rozvedl se a spolu se svou druhou ženou vychoval další dvě děti. Své obrazy představil v dalších letech na desítkách výstav v galeriích v České republice, ale i v zahraničí – Belgii, Francii, Polsku, Rakousku nebo na Slovensku. Martin Frind získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 2025 stále tvořil a žil ve Veltrusech.
 

[1] Výňatek ze svazku je k dispozici v sekci Dodatečné materiály.