František Fleischmann

* 1946

  • „Pozvali si mě. Já byl nepolíbený vůbec. Já netušil, že se něco takového děje. Dostal jsem pozvánku na celnici do Děčína. A já jsem říkal, co já mám s celnicí. Přemýšlel jsem, kde jsem co měl, jaký celní malér. A pak jsem zjistil, že vlastně StB měla úřadovnu na celnici. Tam oni vlastně jako fungovali. Přišel jsem tam, na vrátnici jsem se nahlásil a oni tehdy už s takovým jako: ‚Druhý patro,‘ a zjistil jsem, že jsem na StB. Já vůbec netušil, kam jdu. No a tam jsem měl takový, výslech bych to nenazval, pohovor. Tlačili na mě – my jsme tam byli dva Češi u toho Peute – tlačili na mě, chtěli, abych jim něco pověděl na toho mého kolegu, s kterým jsem tam byl. A já i kdybych dobře chtěl, tak jsem neměl co říct. Takže jsem nic nepověděl, tak byli naštvaní a ještě na mě útočili takovým způsobem, že třeba: ‚Vaše dcera by chtěla určitě jít na školu, až skončí, tak si to uvědomte a takový ty... A my stejně víme o vás všechno.‘ Protože když jsem se vrátil, to bylo po druhý, to bylo čerstvé, já jsem si chtěl… Tenkrát jsme dostávali nějaké peníze, marky, ale základní hlavní plat šel v korunách. Ale bylo tam docela slušný zahraniční a z toho se šetřilo. A já jsem si chtěl koupit v Tuzexu auto, tenkrát Fiata 127, malého fiátka, žádný zázrak. A měl jsem na něj ale málo, nestačilo mi to. Tak mi kolega, na kterého oni něco chtěli, o ty marky zase nestál, tak mi je prodal. Takže já jsem u něj koupil marky, ale tam to stejně všechno muselo jít na Tuzex, takže mi vlastně prodal tuzexové bony, protože ty marky, co člověk dostal, nemohl mít. Okamžitě jste je musela dát, my jsme měli tuzexové konto, okamžitě to muselo jít na Tuzex. Takže jsem si od něj koupil de facto ty bony a koupili jsme tohle auto. A to na mě vytáhli, to taky věděli, že se provedla tahle transakce. ‚A je to trestné?‘ ‚Ne.‘ ‚Takže co?‘ Tak mě pustili, byli otrávení: ‚Jste nám nic neřekl.‘ A byl jsem z toho hodně špatný, vám řeknu. Byl jsem otrávený, ponížený.“

  • „Ráno už asi ve čtyři jsme věděli, že jsou tady vojska. No a já jsem se teda… Moje matka, která z války už věděla, ta okamžitě, když jsme okupovaný vojsky, řekla: ‚Tašku a mazej nakupovat.‘ Tak jsem dostal papír a už jsem nakupoval potraviny, protože ta věděla, že když je válka, tak je bída. Nic nebude, musíme se zásobit. Takže jsem běžel nakoupit a potkal jsem kamaráda, se kterým jsem chodil do školy. Ten byl vlastně taky tam z toho kouta, z té Libně. A tak jsme se domluvili, že se spolu půjdeme podívat do města, tak jsem dal domů nákup a šli jsme do města, to snad už nějak nic moc nejezdilo. Myslím, že jsme šli pěšky. A po Sokolovské z Vysočanské jezdily náklaďáky s lidmi do centra. Bylo na jednu stranu nadšení, na druhý straně strach, jako i chaos. Tak jsme šli do města a zatoulali jsme se na Vinohradskou k [Československému] rozhlasu. Tak jsme tam viděli na vlastní oči, to si nevymýšlím, jak tam nějakým způsobem odříznuli asi ty dva tanky, nebo kolik jich bylo, zapálili to tam ti lidi. A my jsme teda byli jako dole, pod rozhlasem. Teď tam stála kolona tanků a ty se otočily a jely dolů. Zdeněk Charvát se jmenoval ten kamarád, myslím, že už umřel. A tak jsme utíkali tou Vinohradskou k muzeu a dolů a zastavili jsme se určitě až pod Jindřišskou, protože to bylo jako to, když vám duněly ty tanky, oni stříleli do vzduchu. No a oni ty tanky otočili na Václaváku a začali střílet do muzea. Na to jsme se koukali, to už jsme byli až na Můstku. Tak od Můstku jsme se koukali, jak ostřelují muzeum. Tak to byl teda můj nejhorší zážitek z toho srpna. No a potom to bylo tvrdý. A my, jak jsme bydleli na té Invalidovně, tak jednou jsem se v noci vzbudil, slyšel jsem střelbu. A když jsem vykoukl z okna, já měl pokoj, to byl barák situovaný na jih a na sever. A na sever byl, tam já jsem měl pokoj a tam byl libeňský most. A oni ty mosty hlídali jako v Rusku v době míru, když jsem tam byl na dovolené, tak tam měli palposty, nějaké kulomety nebo... A oni stříleli z toho palpostu jako směrem na Vítkov. A já jsem vykouknul z okna a některá ta střela byla svítící. A tak to lítalo také nad tím panelákem. Tak jsem lehnul pod okno a jen jsem doufal, že když se trefí, že ten panel neprostřelí. No netrefili se.“

  • „No první loď, cizí lidi a tenkrát se s plavčíkem nezacházelo moc extra, že by se bral nějaký ohled, on je mladej, ne. Prostě jste byla hozená do vody a plav a žádné slitování, nic. Takže nebyl jsem zrovna nejšťastnější v ten moment. To si pamatuju, že jsem šel, vlastně jsem začínal na rychlolodi, to jsem měl ještě štěstí, protože někteří šli na vlečný člun, tam byly hrozné podmínky. Tohle ještě byla komfortní loď. Na rychlolodi, která jezdila jenom do Hamburku, druhý štěstí. Ale nikdo se o vás nijak nepostaral. Vařil si tam každý sám. Tenkrát vlastně jsem se strefil, když jsem přišel na loď, do období, kdy se zrušili kuchaři. Dřív byli kuchaři, kde bylo více jak čtyři lidi, tak byl kuchař. A tak ty kuchaře zrušili a já už jsem si jako měl vařit sám. A teď jsem tam přišel a řekli mi, já nastupoval do Ústí nad Labem: ‚Tak plujeme do Hamburku, budeme na cestě asi tři týdny, tak si nakup, abys nějak vydržel. Budeme ještě cestou dvakrát po proudu v Magdeburgu a proti proudu v Magdeburgu nakupovat, takže tam si taky můžeš ještě něco dokoupit.‘ Ale to bylo východní Německo, to jsem tedy tenkrát nevěděl, kde nic moc po té válce nebylo. Československo bylo ráj proti tenkrát východnímu Německu. No a tak jsem jako: ‚Co si mám koupit?‘ Já vůbec netušil, byl jsem bezradný. A měl jsem štěstí, bylo to v létě a strojník měl s sebou manželku. V létě tam byla možnost, když ta rodina, manželka, dostala papíry, že mohla jet s sebou na jednu cestu. Tak ta paní mi poradila, nevařila mi, ale poradila mi hodně, ta mě zachránila. Řekla mi, co si mám koupit, a poradila mi, jak se co jako dělá. Ale vařil jsem si už prostě sám. V životě jsem nevěděl, já jsem si neuměl uvařit ani čaj. Ale pomalu jsem začal, protloukl jsem se, vrátil jsem se živej. Takže to byla ta první cesta, ani ne tak překročení hranic, ale ta anabáze s tou stravou a s tím vším. No pak se vypořádat s tím jaksi trošku drsným jednáním kolegů na lodi, tak to taky stálo něco, no ale začátek je všude… Ale byl jsem dobře vyzbrojený, když jsem šel na vojnu a byl jsem jako nováček, tak mi to vůbec nepřišlo hrozný, protože už jsem to zažil předtím dvakrát: na internátě a na lodi. No ale největší šok byl, když jsme přijeli do Hamburku. To člověk hodně prožívá, když vidí najednou úplně jiný svět, něco úplně jiného. Ale bylo to hezký, dneska na to vzpomínám rád.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.12.2024

    (audio)
    délka: 01:32:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 03.09.2025

    (audio)
    délka: 02:10:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rýnský kapitánský patent jsem si za totality dělal pro strýčka příhodu

František Fleischmann jako plavčík v uniformě, 1967
František Fleischmann jako plavčík v uniformě, 1967
zdroj: Archiv pamětníka

František Fleischmann se narodil 4. března 1946 v Praze. Jeho otec pocházel z chudých šumavských poměrů a navzdory svému češství měl kladný vztah k němčině a Němcům vůbec. Za války odešel za prací do Německa, a když byl povolán na Děčínsko k odsunu Němců, po pár dnech požádal o přeložení. Dětství strávil František v pražské Libni, kde vyrůstal na dohled od nouzových kolonií. V pouhých čtrnácti letech odešel do Děčína na internát Československé plavby labské, později labsko-oderské. Pobyt na internátu a první plavby ve funkci plavčíka mu daly tak tvrdou školu, že se mu následná vojna vůbec nezdála obtížná. Začal jezdit pravidelnou trasu do Hamburku a poznával západní Německo. Srpen 1968 ho zastihl v Praze, kde se stal svědkem střelby tanků na budovu Národního muzea. Ačkoli pro něj okupace znamenala zlom, jelikož do vedení plavebního podniku přišli stranicky loajální lidé a pracovní poměry se změnily, nikdy o emigraci neuvažoval. Z plavčíka se postupně vypracoval na loďmistra a později na kapitána. Díky vizionářství generálního ředitele ČSPLO si udělal kapitánský patent na Rýnu. Sice se kvůli tomu dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), po revoluci v listopadu 1989 ale mohl okamžitě využít svou odbornost a začít jezdit pro německou společnost Peute Reederei po Rýnu. Do důchodu odešel v roce 2013, v roce 2025 žil se svou manželkou v Praze.