František Fleischmann

„Ráno už asi ve čtyři jsme věděli, že jsou tady vojska. No a já jsem se teda… Moje matka, která z války už věděla, ta okamžitě, když jsme okupovaný vojsky, řekla: ‚Tašku a mazej nakupovat.‘ Tak jsem dostal papír a už jsem nakupoval potraviny, protože ta věděla, že když je válka, tak je bída. Nic nebude, musíme se zásobit. Takže jsem běžel nakoupit a potkal jsem kamaráda, se kterým jsem chodil do školy. Ten byl vlastně taky tam z toho kouta, z té Libně. A tak jsme se domluvili, že se spolu půjdeme podívat do města, tak jsem dal domů nákup a šli jsme do města, to snad už nějak nic moc nejezdilo. Myslím, že jsme šli pěšky. A po Sokolovské z Vysočanské jezdily náklaďáky s lidmi do centra. Bylo na jednu stranu nadšení, na druhý straně strach, jako i chaos. Tak jsme šli do města a zatoulali jsme se na Vinohradskou k [Československému] rozhlasu. Tak jsme tam viděli na vlastní oči, to si nevymýšlím, jak tam nějakým způsobem odříznuli asi ty dva tanky, nebo kolik jich bylo, zapálili to tam ti lidi. A my jsme teda byli jako dole, pod rozhlasem. Teď tam stála kolona tanků a ty se otočily a jely dolů. Zdeněk Charvát se jmenoval ten kamarád, myslím, že už umřel. A tak jsme utíkali tou Vinohradskou k muzeu a dolů a zastavili jsme se určitě až pod Jindřišskou, protože to bylo jako to, když vám duněly ty tanky, oni stříleli do vzduchu. No a oni ty tanky otočili na Václaváku a začali střílet do muzea. Na to jsme se koukali, to už jsme byli až na Můstku. Tak od Můstku jsme se koukali, jak ostřelují muzeum. Tak to byl teda můj nejhorší zážitek z toho srpna. No a potom to bylo tvrdý. A my, jak jsme bydleli na té Invalidovně, tak jednou jsem se v noci vzbudil, slyšel jsem střelbu. A když jsem vykoukl z okna, já měl pokoj, to byl barák situovaný na jih a na sever. A na sever byl, tam já jsem měl pokoj a tam byl libeňský most. A oni ty mosty hlídali jako v Rusku v době míru, když jsem tam byl na dovolené, tak tam měli palposty, nějaké kulomety nebo... A oni stříleli z toho palpostu jako směrem na Vítkov. A já jsem vykouknul z okna a některá ta střela byla svítící. A tak to lítalo také nad tím panelákem. Tak jsem lehnul pod okno a jen jsem doufal, že když se trefí, že ten panel neprostřelí. No netrefili se.“

„No první loď, cizí lidi a tenkrát se s plavčíkem nezacházelo moc extra, že by se bral nějaký ohled, on je mladej, ne. Prostě jste byla hozená do vody a plav a žádné slitování, nic. Takže nebyl jsem zrovna nejšťastnější v ten moment. To si pamatuju, že jsem šel, vlastně jsem začínal na rychlolodi, to jsem měl ještě štěstí, protože někteří šli na vlečný člun, tam byly hrozné podmínky. Tohle ještě byla komfortní loď. Na rychlolodi, která jezdila jenom do Hamburku, druhý štěstí. Ale nikdo se o vás nijak nepostaral. Vařil si tam každý sám. Tenkrát vlastně jsem se strefil, když jsem přišel na loď, do období, kdy se zrušili kuchaři. Dřív byli kuchaři, kde bylo více jak čtyři lidi, tak byl kuchař. A tak ty kuchaře zrušili a já už jsem si jako měl vařit sám. A teď jsem tam přišel a řekli mi, já nastupoval do Ústí nad Labem: ‚Tak plujeme do Hamburku, budeme na cestě asi tři týdny, tak si nakup, abys nějak vydržel. Budeme ještě cestou dvakrát po proudu v Magdeburgu a proti proudu v Magdeburgu nakupovat, takže tam si taky můžeš ještě něco dokoupit.‘ Ale to bylo východní Německo, to jsem tedy tenkrát nevěděl, kde nic moc po té válce nebylo. Československo bylo ráj proti tenkrát východnímu Německu. No a tak jsem jako: ‚Co si mám koupit?‘ Já vůbec netušil, byl jsem bezradný. A měl jsem štěstí, bylo to v létě a strojník měl s sebou manželku. V létě tam byla možnost, když ta rodina, manželka, dostala papíry, že mohla jet s sebou na jednu cestu. Tak ta paní mi poradila, nevařila mi, ale poradila mi hodně, ta mě zachránila. Řekla mi, co si mám koupit, a poradila mi, jak se co jako dělá. Ale vařil jsem si už prostě sám. V životě jsem nevěděl, já jsem si neuměl uvařit ani čaj. Ale pomalu jsem začal, protloukl jsem se, vrátil jsem se živej. Takže to byla ta první cesta, ani ne tak překročení hranic, ale ta anabáze s tou stravou a s tím vším. No pak se vypořádat s tím jaksi trošku drsným jednáním kolegů na lodi, tak to taky stálo něco, no ale začátek je všude… Ale byl jsem dobře vyzbrojený, když jsem šel na vojnu a byl jsem jako nováček, tak mi to vůbec nepřišlo hrozný, protože už jsem to zažil předtím dvakrát: na internátě a na lodi. No ale největší šok byl, když jsme přijeli do Hamburku. To člověk hodně prožívá, když vidí najednou úplně jiný svět, něco úplně jiného. Ale bylo to hezký, dneska na to vzpomínám rád.“