Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Fleischmann (* 1946)

• vyrůstal v pražské Libni v chudších poměrech

• ve čtrnácti letech odešel do Děčína na internát tehdejší Československé plavby labské

• začínal jako plavčík, později se vypracoval až na kapitána

• v srpnu 1968 byl svědkem událostí sovětské invaze

• pravidelně jezdil do západního Německa, přesto nikdy neuvažoval o emigraci

• získal kapitánský patent na Rýnu u západoněmecké firmy Peute Reederei

• StB ho nutila ke spolupráci, odmítl donášet na kolegu

• po roce 1989 začal profesionálně jezdit jako kapitán na Rýnu

• v roce 2013 odešel do důchodu

• v roce 2025 žil v Praze

„Člověk vůbec netušil, jestli to bude potřebovat nebo nebude,“ vzpomíná František Fleischmann na to, když si začátkem osmdesátých let dělal kapitánské zkoušky na Rýnu. Generální ředitel Československé plavby labsko-oderské Alois Oprchalski tehdy prorokoval průnik do západních vod. „Měl vizi a ona se opravdu naplnila,“ dodává pamětník, který strávil na lodi skoro celý svůj život.

 

Oproti nouzové kolonii jsme se měli dobře

František Fleischmann se narodil 4. března 1946 v Praze. Jeho otec, po kterém získal své jméno, pocházel z chudé šumavské vesnice Štítkov. Ačkoli národností Čech měl František Fleischmann starší velmi kladný vztah k němčině a Němcům obecně. Za války prý odešel za tesařinou do Německa a po osvobození, když byl povolán na Děčínsko do obce Brná k odsunu Němců, se nechal po pár dnech přeložit. „Řekl: ‚Končím, tohle dělat nebudu.‘ Odešel do Prahy a službu dokončil někde v kasárnách. Matka tehdy řekla, že to je ten nejchudší voják, co se vrátil z odsunu. Prostě na to neměl žaludek. V životě jsem z něj nevypáčil slovo, co se tam dělo a jak to tam vypadalo,“ vypráví pamětník.

Rodiče se vzali v roce 1943. Matka Jiřina Pejcharová byla sice z bohaté selské rodiny, hospodářství ale zdědil nejstarší bratr a ona musela za prací do Prahy. Malý František vyrůstal se starší sestrou v pražské Libni, nedaleko Hájku. Nikdy neměl kolo a fotbalový míč dostal až po dlouhých letech marného toužení, úplně špatně se ale neměli, jak vzpomíná: „Na tom kopci jsme se měli ještě dobře, měli jsme zahrádku, vlastní studnu. Ale přes Rokytku na druhé straně byla nouzová kolonie, tam bydleli lidi v daleko horším. Takže jsme cítili, že se vlastně máme dobře oproti tomu, co bylo přes vodu.“

 

Kvůli komunistům se hádala celá rodina

Komunistický převrat v roce 1948 Fleischmannovým radost neudělal. „Otec komunisty nesnášel. Že prý za první republiky jen rozeštvávali lidi a byli nemakačenkové, nechtěli pracovat a jenom agitovali.“ Matka otcův vyloženě nepřátelský postoj neschvalovala, byla opatrnější. „Nechtěla poškodit rodinu. Moc nevyčnívat a moc nenadávat, takže se zúčastňovala prvních májů, kam by otec ani nepáchnul. A pamatuju si, že jsme stáli na Hradě frontu, abychom se podívali na mrtvýho Gottwalda. Do dneška nevím, co ji k tomu nutilo, ale pamatuju si, že jsem to tam strávil s ní.“ 

Názory na komunistickou stranu se stávaly pravidelným předmětem rodinných hádek v létě na statku u Pejcharů. „My děti jsme vždycky seděly na dvorku a čekaly jsme, až začnou lítat oknem židle,“ směje se František Fleischmann při vzpomínkách na rozhádané příbuzné. Nucená kolektivizace už ale k smíchu nebyla. „To bylo ohromný drama. Já jsem tam jezdil na prázdniny a vím, že strejda do JZD za živýho boha nechtěl. Byl to opravdu takový český sedlák. Velký chlap, měřil skoro dva metry. Možná hrubší povahy, ale o rodinu se staral dobře, hospodářství mu fungovalo, všechno bylo výborné. Ale s tím družstvem měl velké potíže. Vím, že ho pronásledovali, dodávky dostával tak šílený, že nebyl prakticky schopnej je splnit. A když starší sestřenice skončila základku a chtěla jít dál na školu, dostala zamítavé stanovisko od místního národního výboru.“ Strýc tehdy půlku prázdnin obíhal úřady, aby se mu dcera vůbec někam dostala. „Nakonec do družstva vstoupil a to hezké, co ve vsi bylo, skončilo. Pak už to tam bylo jen ošklivý,“ uzavírá smutnou vzpomínku pamětník. 

V Praze si to ale s kluky užíval. V padesátých letech stála Libeň téměř na okraji města, a tak František celé dny běhal po kopcích; kus dál ležela pole, kde ještě normálně probíhaly žně. „Byli jsme mimo město. Náš život byl fotbal, blbnout a hrát si na vojáky. Ještě jsme nacházeli různé věci po Němcích. Přilby, a kdo našel bodák, byl hrdina.“ Každé dětství ale jednou skončí a přijde rozhodování, kam dál. 

 

Na lodi to byla tvrdá škola

Otec Františka Fleischmanna odjakživa pracoval jako tesař, jednou prý stavěl tribunu na prvního máje: „Pro prezidenta Novotného se dělala taková speciální židle, aby to vypadalo, jako že stojí. On ale seděl, protože měl nějaký problém se zády a nevydržel dlouho stát.“ Pamětník se ale rozhodl pro Československou plavbu labskou, později labsko-oderskou. „Já jsem už jako kluk hodně četl. Dobrodružné knížky, námořníci, lodě a podobně, to jsem hltal. Takže romantika, loď – řekl jsem si, že tam půjdu.“ Ve čtrnácti letech odešel do Děčína na internát, domů se dostal jednou za dva týdny na víkend. Nebyl to žádný med, stejně jako jeho první zkušenosti na lodi. Když ho pak čekala vojna, vůbec mu nepřišla tak hrozná, protože s drsným prostředím měl svých zkušeností dost.

„Tenkrát se s plavčíkem nezacházelo moc extra. Že by se bral nějaký ohled, on je mladej, to ne. Prostě jsem byl hozený do vody a plav, žádné slitování,“ vzpomíná. Měl ale tehdy dvojí štěstí – začínal na rychlolodi, která navíc jezdila do Hamburku. „To člověk hodně prožívá, když vidí najednou úplně jiný svět. Dodneška si pamatuju, jak tam všechno vonělo. V tramvaji, v obchodě, všechno vonělo. Ne jako u nás.“ Přestože pravidelně jezdil do západního Německa, myšlenky na emigraci ho nikdy nenapadly. Dokonce ani po srpnu 1968.

 

Při okupaci jsem utíkal před tanky

Když se den před sovětskou invazí vracel tehdy dvaadvacetiletý František Fleischmann do Děčína, u Bad Schandau viděl podél Labe kolony sovětských vojáků. Co tam dělaly, pochopil až 21. srpna ve čtyři hodiny ráno, když ho vzbudila letadla. „Moje matka už z války věděla. ‚Jsme okupovaní vojsky,‘ okamžitě řekla: ‚Tašku a mazej nakupovat.‘ Dostal jsem papír a už jsem nakupoval potraviny. Protože věděla, že když je válka, tak je bída.“ S kamarádem se pak pamětník vypravil do města, kde se dostal do samého centra dění. „Zatoulali jsme se Vinohradskou až k Rozhlasu. Tam jsme na vlastní oči viděli, jak lidi odřízli dva tanky a zapálili je. Teď tam stála kolona tanků, otočily se a jely dolů. Utíkali jsme k Muzeu a zastavili se určitě až u Jindřišské. A ty tanky vám duněly, střílely do vzduchu. A pak se na Václaváku otočily a střílely do Muzea,“ vybavuje si svůj nejhorší zážitek z okupace. Potom si ještě vzpomíná, jak z palpostů na Libeňském mostu Sověti pálili na Vítkov a on jen doufal, že nezasáhnou jejich dům. 

Po roce 1968 přišly na vedoucí pozice v ČSPLO politické kádry, které s plavbou neměly nic společného. „Poměry se zhoršily, člověk si musel dávat pozor, s kým jde na pivo.“ Jinak se ale pro Františka Fleischmanna nic nezměnilo. V roce 1972 se oženil, přišly děti a on začal žít dva životy – jeden na lodi a druhý doma. „Na lodi jsem si odjel svoje a hned domů, zbytek šel mimo mě. Ty půtky, drápání se nahoru a mydlení schodů, tak toho jsem se nezúčastnil,“ říká s odporem. Přesto se postupně vypracoval z plavčíka, loďmistra až na kapitána.  

 

Pašoval jsem tričko i Solženicyna

Plavci, jak se jim správně říkalo, směli na řece překračovat hranice jen s plaveckou knížkou. „To byly nervy, taky ji nedostal každý,“ vzpomíná František Fleischmann. Dalším důležitým dokladem byla celní knížka, do které se zapisovalo koupené zboží. „Měli jsme tenkrát osm marek na den, to byly slušný peníze. Za ty jsem si koupil v Hamburku svoje první džíny.“ Pokud ale někdo přesáhl povolený limit zboží, které mohl přes hranice provézt, musel zaplatit clo. Nebo zboží propašovat.

„Většinou člověk pašoval něco pro sebe, tričko nebo takové blbosti. Když na to teď myslím, co to tenkrát bylo za nervy a za potupu, co ti celníci vyváděli! Naši byli celkem v pohodě, ale východní Němci, to bylo něco hroznýho, oni byli schopní převrátit kajutu úplně naruby.“ Pašované věci se většinou ukrývaly do dvojité podlahy nebo mezi výztuhy boků; celníci si ovšem nosili teleskopy se zrcátky. Oblíbenou skrýší byl i nákladní prostor, tam však hrozilo jiné nebezpečí: „Jednou se mi stalo, že jsem ženě koupil tričko a schoval jsem ho v nákladním prostoru. Jenomže jsme byli loď, která převáží obilí. A když vozíte obilí, vaším velkým problémem jsou krysy, protože to prostě patří k sobě. No a ony mi to tričko rozežraly,“ vypráví s úsměvem pamětník.

Jedinkrát to mohlo dopadnout opravdu špatně. „Sinalý lodník přišel, s nervy úplně pryč a řekl: ‚Co mám dělat? V Hamburku jsem si koupil od Solženicyna Souostroví Gulag a teď jsem úplně v háji, nevím, kam to dát.‘ Tak jsme dali hlavy dohromady, pro nás to byl taky šok, ale knížku jsme schovali a provezli. Tak jsem mu ale řekl: ‚Ty mi tu knížku půjčíš.‘“ Celou noc pak četl, i když stihl jen pár kapitol. „Perličkou bylo, že jeden z nás, kdo tu knížku ukrýval, byl pak evidován v Cibulkových seznamech. Na nás to ale neřekl,“ uzavírá historku pamětník. Ačkoli se proslýchalo, že na každé lodi je tajný spolupracovník StB, do hledáčku Státní bezpečnosti se František Fleischmann dostal až mnohem později, když si dělal kapitánský patent na Rýnu.

 

Rýnským kapitánem ještě před revolucí

Generálnímu řediteli ČSPLO Aloisi Oprchalskému se přezdívalo Rotterdamský pro jeho odvážnou a na tehdejší poměry naprosto nesplnitelnou vizi – dostat vlajku Plavby labsko-oderské na Rýn. „Že prý budeme najíždět přístavy jako Rotterdam a Antverpy, což se tenkrát zdálo jako naprostá utopie, Jenže on neměl jen vizi, on v tom začal konat,“ vzpomíná s úctou František Fleischmann. V roce 1978 vznikl naprosto unikátní podnik Peute Reederei GmbH Hamburg, založený na společném kapitálu socialistického Československa a kapitalistického západního Německa. Měl obcházet politická omezení a umožnit československým lodím plout po Rýnu a vstupovat do západních přístavů. Kromě přepravy zboží a získávání deviz byl jedním z hlavních cílů výcvik československých lodníků pro západní vody.[1] A František Fleischmann měl to štěstí, že mohl tímto výcvikem projít. 

„Peute Reederei byla sesterská firma Plavby labsko-oderské, vlastně to byly československé peníze. A tam se chodilo na půl roku plavit. Aby totiž člověk získal rýnský kapitánský patent, musel mít naježděné cesty. Musel třeba doložit, že projel jako kormidelník cestu Basilej – Rotterdam desetkrát tam a zpátky.“ Protože se dostávaly výjezdní doložky jen na půl roku, absolvoval pamětník jízdy natřikrát, vždy šest měsíců na Rýně, šest měsíců doma. „Byla to tvrdá řehole,“ vzpomíná a dodává, že po každém návratu musel napsat zprávu. Napodruhé ale zpráva už nestačila a pozvali si ho přímo na úřadovnu StB v Děčíně. 

„Tlačili na mě, abych jim něco pověděl na kolegu, s kterým jsem tam byl. Ale já i kdybych dobře chtěl, tak jsem neměl co říct. Nic jsem nepověděl a oni byli naštvaní. Útočili na mě způsobem: ‚Vaše dcera by chtěla určitě jít na školu, až skončí, tak si to uvědomte. A my stejně o vás všechno víme.‘ Pustili mě, ale byli otrávení, že jsem nic neřekl. Řeknu vám, že jsem z toho byl hodně špatnej a poníženej.“ Naštěstí se podobný pohovor již neopakoval. Rýnský kapitánský patent si pamětník udělal, jen s tím ježděním si nakonec stejně musel počkat až na změnu režimu, protože úmluvy pouštěly Čechoslováky po Středoněmeckém průplavu jen do Braunschweigu, dál ne. 

 

Samet přinesl konec kompromisů

Sametovou revoluci prožil pamětník v Praze. „Dcery byly v listopadu na škole v přírodě, takže jsme se ženou měli volnost, chodili jsme na demonstrace a všechno jsme to prožívali z první ruky. Byli jsme na té první na Václaváku, kde Havel mluvil z Melantrichu a Kubišová zpívala. To bylo nádherné,“ vzpomíná František Fleischmann. „Měl jsem radost, že se to změnilo a že už člověk nebude muset dělat kompromisy. Protože já jsem nikdy nebyl bojovník, spíš jako při zdi, a štvalo mě, že jsem musel dělat něco, co jsem nedělal rád. U mě hlavní roli vždycky hrála rodina. Jsem rodinný typ a vždycky jsem koukal na to, abych udělal dobře dětem.“

V roce 1990 začal konečně jezdit pro Peute Reederie jako kapitán. „Vlastně jsem byl už jednou nohou v Německu,“ pochvaluje si. Do důchodu odešel František Fleischmann v roce 2013, v době natáčení žil se svou manželkou v Praze.

 

[1] Více o podniku Peute Reederei GmbH Hamburg viz Jan Štemberk, Ivan Jakubec: „The Czechoslovak Capital of West Germany: The Story of Peute Reederie,“ in Hungarian Historical Review 10, no. 3 (2021), s. 529-555.