Eva Eisner

„My jsme byli 11. srpna... jsme byli v Berlíně. Přes noc. Na cestě z ostrova a v Berlíně jsme jenom přenocovali a jeli potom dál. A dva dny poté, 13. srpna, se ráno vzbudím a náš velice dobrý Český rozhlas hlásí, že se staví zeď. Samozřejmě, že jsem byla na větvi a říkala jsem si, že jsem tam před časem byla. To se o zdi samozřejmě vůbec nemluvilo. Protože to byla přepadovka, jak tu zeď stavěli. Ráno.”

„Když jsme přišli do ‚kachlíkárny‘, tak mě uvedl: ‚To je soudruh vedoucí nějakého oddělení.‘ Tak jsem řekla, že mám dvě hodiny ruštiny a že jsem se těžko dostávala na fakultu. ‚A byla bych hrozně ráda, kdybyste tam zavolali a nechali mě omluvit, že jsem u vás a nemůžu se dostavit.‘ On řekl, že to udělají, a dokonce to udělal přede mnou. Zavolal na děkanát, aby vyřídili soudruhovi – to byl takový starý ruský blbec – že jsem omluvená kvůli úřednímu jednání. Pak mě začal zpovídat, že přeci s tatínkem chodím na izraelské vyslanectví do Voršilské nebo kde to bylo. A že jsme tam byli na různé židovské svátky. Pak mi začal ukazovat fotky – jestli znám tohohle a tuhletu. Říkala jsem, že neznám, že jsem ty fotky v životě neviděla, ale pak jsem tam viděla fízla, o kterým každý věděl, že je to fízl. Při různých příležitostech se tam vždycky objevil. A říkám jim: ‚Ale tohohle znám a vy ho znáte jistě taky.‘ Neřekl nic. Hodinu si mě podával, ale ve srovnání s židovským Mosadem o vícero let později to byl ještě velice příjemný rozhovor.“