Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Eisner (* 1936)

• narodila se 6. července 1936 v Praze

• měla židovské předky

• válku strávila s rodinou v Palestině

• vystudovala všeobecné lékařství, absolvovala v roce 1959

• pracovala jako obvodní lékařka v Příbrami a Praze

• v srpnu 1968 se s manželem a matkou nevrátili z dovolené kvůli sovětské invazi

• usídlili se ve švýcarském městečku Bauma

Život Evy Eisner by vydal na román. Z Prahy utekla s rodiči do Palestiny v době, kdy Československo padlo do spárů nacistického Německa. Když se rodina po válce vrátila do pražské Bubenče, netušila, že ji brzy čeká nesvobodné okleštění z druhé strany. V rodné zemi ale nakonec zůstali a Eva Eisner Československo opustila až v srpnu 1968. Usídlila se ve Švýcarsku a natrvalo se domů už nikdy nevrátila. 

Láska k rodné zemi a hlavně k Praze je v ní ale stále. Svým rodičům se v Praze narodila 6. července 1936. Tatínek Artur Bloch sice pocházel z Vídně, v dospělosti se ale s maminkou přestěhoval do Prahy, kam se provdala i jeho sestra Charlotte. Zde také potkal svou budoucí ženu Markétu Bergmannovou. Maminka pamětnice pocházela z významné židovské rodiny, její otec Otto Bergmann provozoval Německou obchodní školu nedaleko Stavovského divadla. Ze sňatku své dcery s vídeňským Židem nejdřív nebyl nadšený. „Dědeček prohlásil, že nechce žádného Rakušáka v rodině, takže tatínek musel získat československé státní občanství. Pak musel jít na povinnou vojenskou službu, i když byl čtyři roky v aktivní vojenské službě na frontě. Ve svých šestatřiceti letech musel do kasáren na náměstí Republiky a šest týdnů dělal náhradní vojenskou službu,” vypráví Eva Eisner rodinnou historii. O své činnosti na frontě během první světové války jí otec nikdy nevyprávěl, ví jenom, že sloužil v Srbsku. Kvůli předčasné smrti svého otce také nikdy nevystudoval, živil se proto jako prodavač v dětské konfekci, pojišťovací úředník, a v době pobytu v Izraeli dokonce jako uvaděč v kině. Jeho žena přitom vystudovala medicínu na Německé univerzitě v Praze. 

Do Palestiny jsme jeli první třídou

Mladá rodina po narození dcery Evy bydlela na Starém Městě v Haštalské ulici. Markéta Blochová v domě provozovala i vlastní ordinaci, tu ale krátce před nacistickou okupací v březnu 1939 zavřela. Ukončení medicínské praxe byl ale teprve začátek. Po patnáctém březnu nacisté zavřeli dědečka pamětnice Otto Bergmanna. „Sebrali mu školu a jeho zavřeli na Pankráci. Byl tam dva měsíce,” dělí se Eva Eisner o události, které se staly v době, kdy jí nebyly ani tři roky. Dědečka ale později pustili kvůli vážným zdravotním problémům. Nejen Blochovi ale tušili, že se schyluje k válce, a řešili, co udělají. Nakonec pomohla šťastná náhoda, když dědeček Bergmann dostal z Palestiny od zámožných sionistů takzvaný affidavit, tedy oficiální výjezdní doložku s vízem do Palestiny. „Dědeček ale řekl, že je starý a už nemá žádnou nejbližší rodinu, protože mu manželka umřela před sedmi lety. Myslel si taky, že to náckové nevydrží a za dva měsíce půjdou s pláčem domů. Dal proto doložku své nejstarší dceři, tedy mojí mamince,” prozrazuje pamětnice. 

Rodina Blochova s malou Evou tak uprostřed října 1939 odjela vlakem přes Vídeň do Terstu a odtud lodí do dnes izraelského města Haify. Z cesty má Eva Eisner jen útržkovité vzpomínky. „Jeli jsme první třídou, mně bylo jen něco málo přes tři roky. Vím, že jsem byla rozmazlená a hrozně špatně jsem jedla. A tatínek všechno, co jsem nesnědla, nosil do podpalubí studentům a podobně, kteří tam byli natlačení.” Rodina navíc díky oficiální výjezdní doložce převážela i nábytek maminčina mladšího bratra, který legálně vycestovat nemohl. Do Palestiny se ale nakonec se svou rodinou přece jen dostal. Tetička Senta, maminčin druhý sourozenec, zase před válkou utekla do Londýna. Dědeček Bergmann bohužel zahynul v roce 1942 v Lodži. 

Blochovi si v Palestině brzy zvykli, i když ani jeden z nich neuměl hebrejsky. Matka spolupracovala s generálním konzulátem a československým Červeným křížem jako lékařka, vlastní praxi si ale otevřít nemohla. „Řekli jí, že dětských lékařek mají dost a nedají jí licenci. Byla hrozně nešťastná,” přiznává pamětnice. Hodně času tak trávila i jako žena v domácnosti. Později si otevřela neoficiální dětský domov se svou společnicí, brněnskou Židovkou paní Zajíčkovou. Ta ale Markétu Blochovou nakonec o všechno obrala a dětský domov přestal fungovat. Albert Bloch dělal obchodního zástupce v potravinářském průmyslu. Díky tatínkově sestře Charlotte, která už v Palestině žila, získali podnájem v Jeruzalémě, kde společně žili. 

Malá Eva musela brzy začít chodit do školky. „Nechtěla jsem tam, chtěla jsem zůstat doma. Dětičky na mě mluvily hebrejsky a já jsem je učila česky. Ale pak jsem se naučila drmolit i hebrejsky,” přiznává pamětnice, že pro čtyřleté dítě byl nový jazyk jednodušší než pro její rodiče. Dodnes některým hebrejským slovům rozumí. „Dobrý den, na shledanou, děkuji a tak,” vyjmenovává. „Ale když jsme tenkrát v mých deseti letech přijeli zpátky, tak jsem uměla perfektně mluvit a špatně číst. Číst a psát jsem se pak učila v náboženství u pana doktora Sichera,” přidává vzpomínku na Gustava Sichera, který byl od roku 1947 vrchním rabínem v Praze. V pozdějších letech jejich pobytu v Palestině se stávalo, že rodičům musela jejich malá dcera některé úřední věci i překládat. Oba se ale snažili hebrejštinu naučit, chodili do večerní jazykové školy. Eva Eisner v pozdějších letech chodila do české školy při generálním konzulátu Československé republiky. Albertu Blochovi se v Palestině líbilo, jeho žena se ale chtěla vrátit. „Povolení vykonávat praxi dostala až v roce 1944. To už byla válka víceméně rozhodnutá a maminka zatlačila na tatínka, že po jejím konci chce rozhodně zpátky,” vysvětluje pamětnice. Rodina se tak lodí přes Marseille a později vlakem z Paříže skutečně vrátila do vlasti. Na Wilsonovo nádraží dorazili 16. srpna 1946. 

Tatínek pracoval v pomocné organizaci pro Židy

Krátce bydleli u příbuzných v Bubenečské ulici, brzy si ale našli vlastní byt, znovu na Starém Městě. „Bydlel v něm dřív nějaký esesák. Když musel zdrhnout, zničil všechna futra od dveří. Ten dům byl z roku 1911, měli jsme třípokojový byt se stropy, které byly tři a půl metru vysoké. Z třetího pokoje si máma udělala ordinaci a čekárna byla v předsíni, protože měla třicet metrů,” vzpomíná Eva Eisner na místo, kterému říkala domov od ledna 1947. Sama začala chodit na Gymnázium Edvarda Beneše v Praze 6. „Problém byl, že mi bylo deset let a na gymnázium se chodilo až od jedenácti. Tak jsem musela mít zvláštní povolení od ministerstva školství, že se smím zúčastnit přijímacího řízení na gymnázium.” Jedno pololetí strávila na Benešově gymnáziu, pak ale přešla na anglické gymnázium. Gymnázia však komunisté zrušili k červnu 1948, a dospívající Eva tak skončila na klasické střední škole. „Bylo to na konci sekundy a najednou jsme byli rozházení na všechny strany. V tom roce mi zmizeli i nějací kamarádi a kamarádky. Rodiče chtěli taky zmizet, ale komunisté nebyli tak hloupí, aby si nechali utéct celou akademickou společnost, takže výjezdní doložky nedávali. A utíkat načerno přes hranice s dítětem nešlo,” vysvětluje pamětnice, proč rodina v Praze zůstala. 

Matka se posléze musela své lékařské praxe vzdát a pracovala na dětském středisku. Otec díky znalosti jazyků, ke kterým po pobytu v Palestině přibyla částečně i hebrejština, začal pracovat pro Americký židovský spojený distribuční výbor. „To byla taková americká pomocná organizace pro Židy a přeživší holokaustu. Pomáhala jim dostat se z nebezpečných států buď do Ameriky, Austrálie, Kanady, anebo později už Izraele,” odkazuje Eva Eisner na to, že Stát Izrael vznikl na základě rezoluce OSN v květnu 1948.

Na vysokou jsem se hlásila třikrát

Organizace ale brzy po únorovém převratu v Československu zanikla a otec začal pracovat v textilní tvorbě v ulici Na Příkopě v dokumentačním oddělení. Problém s režimem kvůli svému předešlému zaměstnání ale neměl, rodina si žila v rámci možností docela spokojeně. Eva Eisner maturovala v roce 1953, kvůli školské reformě školu dokončila ve zrychleném režimu. „V roce 1953 jsem dokončila septimu. A místo abychom měli od 1. července do 1. září prázdniny, měli jsme je jen do 14. července a pak jsme chodili do prázdninové oktávy. A koncem srpna jsme maturovali,” vysvětluje pamětnice dnes nepředstavitelný systém. Ze školního roku 1952/1953 tak vyšly hned dva ročníky maturantů. A protože Eva Eisner na gymnázium po návratu z Palestiny nastoupila jako desetiletá, střední školu dokončila v pouhých sedmnácti letech. 

Po maturitě dělala pohovor na obor německá filologie na filozofické fakultě. Pragmaticky totiž předpokládala, že se svým kádrovým profilem se nemá šanci dostat na vysněnou medicínu. Ale ani filozofická fakulta nevyšla. „Přijímací komisi předsedal nějaký pan profesor Tichý. Ten se mě velmi cynicky zeptal, jak to, že jsme mohli vyjet do Palestiny. Tím mě hrozně namíchl, tak jsem mu řekla, že jsme mohli odjet dokonce s oficiálním povolením. A že má smůlu, že mě před sebou vidí, že jsem nezůstala v Osvětimi a nevyšla kouřem z komína. A tím bylo vyřešené, že teda nic,” popisuje pamětnice, jak dočasně přišla o možnost studovat na vysoké škole. Rozhodla se proto pro dopolední studium ruštiny a němčiny na Státním jazykovém ústavu. Do toho chodila brigádničit na středisko, kde pracovala její maminka. 

Po roce si udělala z obou jazyků oficiální zkoušku a přijímačky na medicínu tentokrát zkusila. I když všechny zkoušky dopadly výborně, Eva Eisner byla označená jako nadpočetná. Ona to ale nevzdala, nechala se na několik měsíců zaměstnat v Tesle jako letovačka kovů, aby si „zajistila” dělnický původ, a pak vysokou školu zkusila potřetí. Ani tentokrát se ale nepoštěstilo a ke studiu na vysněném oboru jí nakonec dopomohl známý, kterého s tatínkem potkala v Mariánských Lázních. Dostal ji na hygienickou fakultu. „Já jsem na tu hygienu vůbec nechtěla, ale brala jsem raději hygienu než nic,” přiznává pamětnice. Ve druhém ročníku se jí ale shodou náhod podařilo přestoupit na fakultu všeobecného lékařství a školu v roce 1959 dokončila. 

Kdybych nepodepsala umístěnku, nikoho by nepustili k promoci

V té době už měla jen maminku, otec zemřel na komplikace po operaci kvůli rakovině konečníku v roce 1955. Ještě před tím musela ale kvůli společným návštěvám na izraelské vyslanectví k výslechu. „Vyzvedli mě před školou a odvezli do ‚kachlíkárny‘. Ukazovali mi fotky a ptali se mě, jestli znám toho a tohohle. Říkám, že neznám. Ale pak jsem tam viděla fízla, o kterým každý věděl, že je to fízl, a řekla jsem jim: ‚Ale tohohle znám! A vy jistě taky.‘ Na to už neřekl nic,” vzpomíná Eva Eisner se smíchem. Vícekrát už k výslechu na služebně StB předvedena nebyla. Ještě než začala pracovat ve svém oboru, brigádničila díky svým jazykovým znalostem v Cestovní kanceláři mládeže. Dostala se tak několikrát na zájezd do Německé demokratické republiky, byla tam dokonce i v srpnu 1961. To ještě nevěděla, co se ve východním Německu chystá. „Jedenáctého srpna jsme byli v Berlíně přes noc, jen jsme tam přenocovali a jeli dál. A dva dny poté, ráno 13., se vzbudím a Český rozhlas hlásí, že se staví zeď,” vybavuje si Eva Eisner. Tehdy už ale věděla, že ji místo práce u CKM čeká první doktorské místo v Závodním ústavu národního zdraví Jáchymovské doly, který tehdy sídlil v Ostrově u Karlových Varů. Z Prahy se jí nechtělo, takže umístěnku podepsala až pod nátlakem. „Zastavili mě v Karolinu těsně před promocí. Pod nos mi dali papír a řekli, že to buď podepíšu, nebo celý kruh nebude připuštěn k promoci,” říká pamětnice. 

Rozhodnutí bylo jasné. Nástupu do Ostrova se ale vyhýbala tak dlouho, až se ústav přesunul do středočeské Příbrami. Tam nastoupila v lednu 1962. „Stala jsem se součástí pendlujícího autobusu. Odjížděl z Florence ve čtvrt na šest. Všichni chrápali, na Dobříši to vyplivlo asi dvacet procent cestujících a ten zbytek vypadl pět minut před sedmou na Zdaboři před příbramskou poliklinikou. Celá masa se nahrnula na polikliniku a v sedm už jsme stáli na raportu.” Eva Eisner se na poliklinice starala nejen o oficiální zaměstnance Jáchymovských dolů, ale i o jejich příbuzné. Vězni, kteří nebyli v dolech dobrovolně, měli vlastní lékařské zařízení. 

I když byla pamětnice ráda, že získala práci blíž k Praze, na poliklinice se jí stejně nelíbilo. Vydržela tam tři a půl roku, a když jí v listopadu 1965 oznámili, že za ni mají náhradu, s radostí si šla hledat práci do Prahy. Místo našla v Praze 6, nedaleko bytu, kde po skončení války přebývala s rodiči. Na poliklinice zaskakovala za postaršího doktora Lendu, který později odešel do invalidního důchodu a ona práci získala nastálo. 

Období rozkvétajícího Pražského jara prožívala mladá lékařka radostně. Díky uvolněným poměrům mohla na pozvání vycestovat za příbuznými do Londýna i do Izraele. V židovském státě strávila měsíc, dojem z pobytu jí ale překazil výslech Mosadu. „Tři dny před návratem mě stiskla izraelská tajná služba. Průšvih byl, že jsem do Izraele odletěla na propadlé vízum,” vysvětluje Eva Eisner. Vízum totiž dostala už v květnu 1967, když ale v červnu toho roku vypukla šestidenní válka, Eva Eisner svoji cestu odložila. Do Izraele přiletěla až 4. listopadu, jenže vízum jí končilo 31. října. „Ten fízl mě zpovídal čtyři hodiny, měla jsem pocit, že sedím u našich tajných, jak si mě podali v tom roce pětapadesát,” říká. Pak se s nimi Eva Eisner ale setkala ještě dvakrát. Poprvé hned druhý den a naposledy, když Jeruzalém opouštěla. Zpravodajci si podle všeho mysleli, že je špionka, a proto ji na letišti odvedli k dalšímu výslechu, během kterého jí prohledali kufr. „To už jsem byla agresivní, řekla jsem, že jsem si myslela, že jedu z vězení na návštěvu do svobodného státu, a tady nenajdu nic jiného než to stejné, co v Praze. A oni mi řekli, ať nezapomínám, že jsou stále ve válečném stavu,” připomíná Eva Eisner pro Blízký východ turbulentní rok 1967. Zpravodajci u ní ale nic nenašli, a proto ji nechali odjet. 

Jestli přijdou Rusové, nevrátím se!

Krátce po návratu si vzala svého manžela. Svatbu s Edvardem Eisnerem měla 9. února 1968, shodou okolností v den narozenin své maminky. A právě s maminkou v srpnu 1968 emigrovala, i když to původně nebylo v plánu. Když 17. srpna 1968 odjížděli s manželem na plánovanou dovolenou do Vídně, přišla je na nádraží vyprovodit teta Senta, mladší sestra maminky, která před druhou světovou válkou utekla do Londýna. „Ptala se mě, kdo nám zalije kytky a utře prach,” vybavuje si Eva Eisner poslední konverzaci před odjezdem. Mladý pár se totiž po týdnu ve Vídni plánoval přemístit ještě do Norimberku, kde měla pamětnice převzít ‚průvodcování‘ zájezdu pod CKM. „Tak jsem vytáhla z kapsy klíčky od bytu, dala jsem jí je do ruky a říkám: ‚A kdyby náhodou přišli Rusové, tak se nevrátím!‘ Říkala mi, ať neblbnu, ale já jsem to myslela vážně.” 

O tom se ostatně mohla přesvědčit o čtyři dny později, kdy společně s manželem a maminkou ve Vídni v rádiu poslouchali o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Eva Eisner se skutečně rozhodla v zahraničí zůstat. „Maminka řekla, že když se já nevrátím, tak ona taky ne, že zůstane se mnou. A chudákovi Edovi nezbylo nic jiného než říct, co by tam dělal, že se přece sám nevrátí,” popisuje pamětnice, jak snadné nakonec bylo rozhodování. Díky tomu, že Eva Eisner dala klíče od bytu své tetě, jim během pár dní do Vídně přišly rodné listy a další důležité dokumenty. Ve Vídni se o ně navíc postaral Americký židovský spojený distribuční výbor, u kterého po válce pracoval Artur Bloch. Markéta Blochová si totiž duchapřítomně našla jejich sídlo a navštívila je. „Vlezla do kanceláře, řekla, že je ta a ta, a kolem šla nějaká Američanka, která jí řekla, že v pražské pobočce pracoval Artur Bloch. Maminka řekla, že to byl její muž, a bylo vyřízeno,” vysvětluje pamětnice, že se na ně na pozadí okupace nakonec usmálo štěstí. Výbor jim zaplatil hotelové pokoje, a každý z nich dokonce dostal finanční podporu. „Eda se sice nenarodil z židovské matky, což znamená, že nebyl Žid, ale jeho tatínek byl,” přibližuje.

Asi jsme v ráji

Výbor jim vypomáhal s živobytím jen pár dní, brzy po okupaci totiž Švýcarsko vyhlásilo otevření hranic a tříměsíční víza pro československé uprchlíky. Eisnerovi a Markéta Blochová se dlouho nerozhodovali a odjeli vlakem z Vídně do Curychu. I tam měli štěstí. Na uprchlickém zastupitelství jim úředník přidělil sto franků na osobu a se třemi stovkami je poslal zpátky na nádraží, kde si je měla vyzvednout hostitelská rodina. „Přišli jsme na nádraží, kde maminka hlídala kufry, a říkáme jí: ‚Maminko, asi jsme v ráji. Přijdou nás vyzvednout nějací Pitetovi, u kterých budeme bydlet. A tady jsou tři stovky,‘” vzpomíná Eva Eisner s úsměvem. Rodina si je odvezla do Thalwilu, městečka u Curyšského jezera. 

Další dny Eisnerovi docházeli na uprchlické zastupitelství, kde jim pomáhali najít práci. Švýcaři byli sice zvyklí upřednostňovat muže, manžel pamětnice ale neuměl pořádně německy, a úředníci se tak snažili najít práci nejprve jí. „Začali telefonovat a prakticky v každém špitále už byl nějaký Čech nebo Slovák. A asi v osmém telefonátu pan primář řekl, že mají místo,” přibližuje pamětnice, jak získala pozici sekundářky ve Wetzikonu, městečku východně od Curychu. 

Najít práci Edvardu Eisnerovi bylo složitější. „Snažili jsme se o všechno – kopáče, šoféra, já nevím, co všechno. Ale všude nám řekli, že ho nevezmou. Protože je sice super fit a mladý, ale jakmile se naučí řeč, tak odejde. A to nemůžeme potřebovat,” vysvětluje pamětnice uvažování švýcarských zaměstnavatelů. Po čase ale získal práci v oboru i její muž. A ona si po absolvování švýcarské maturity a všech medicínských zkoušek mohla otevřít vlastní lékařskou praxi. 

Společně se přestěhovali do švýcarské obce Bauma a žili spokojeně. Sametová revoluce pamětnici překvapila v době, kdy byla na zájezdu v Brazílii. „Největší potíž tehdy byla sehnat noviny psané anglicky. Protože v Riu de Janeiro se mluví portugalsky. A ještě jakž takž jde španělština. Všechny věci se hlásily rozhlasem buď portugalsky, nebo španělsky. Ale v angličtině jsi dostal skutečně jen to nejnutnější,” vzpomíná Eva Eisner. Do rodné země se podívala pár měsíců po sametové revoluci. Chtěla se vrátit i natrvalo. „Eda se ale vrátit nechtěl. Od momentu, kdy se naplno rozhodl, že se naučí německy a vybuduje si kariéru ve Švýcarsku, pro něj Česko byla uzavřená kapitola,” vysvětluje pamětnice na závěr vyprávění pohnutky svého manžela. Prahu tak spolu sice několikrát navštívili, zpátky už se ale nikdy nepřestěhovali. Edvard Eisner zemřel v roce 2019. Jeho žena je stále velmi aktivní a užívá si důchodového věku. Do Prahy občas zavítá. Navštíví židovský hřbitov a s láskou se projde po Starém Městě, se kterým ji pojí tolik vzpomínek.