„V onen osudný večer šel s panem Říhou a ještě dalšími muži z divadla – na představení dostali lístky za dobré pracovní výsledky. Pana Hořejšího srazil nákladní automobil předním blatníkem na zemi pod vůz a zadním kolem ho přejel. Způsobil mu smrtelné zranění, na které po převozu do nemocnice zemřel. Na zaprášeném předním blatníku jsem ještě druhý den viděl stopy prstů pana Hořejšího, jak se snažil zachytit. Nákladní automobil podniku Stavoindustria, který do něj najel, byl v inkriminovanou dobu řízen nezletilým závozníkem bez řidičského průkazu, kterému vůz svěřil řidič k odvozu do garáže. Při pozdějším soudu byl vynesen osvobozující rozsudek. V rámci obhajoby zaznělo, že společnost se zbavila jednoho kulaka. Slánské politické vedení se obávalo, aby se pohřeb po Františku Hořejším nestal manifestací sedláků proti režimu. O tom, že to byla obava oprávněná svědčí fakt, že v den, který byl na úmrtním oznámení uveden jako den pohřbu, přišlo ke kostelu v Lidicích takové množství lidí, že se všichni do prostoru hřbitova ani nevešli a tak stáli i před hřbitovem. Poté, co čas uvedený na úmrtním oznámení jako čas smutečního obřadu uplynul a pohřeb stále nezačal, se potom ukázalo, že pohřeb byl odložen. Nikdo, ani rodina, neznal důvod. Až večer bylo rodině oznámeno, že se rakev s tělem ztratila. Druhý den byla nalezena na slánském nádraží, údajně odložena kdesi ve vagóně na slepé koleji. Vojenský pohřeb tak druhý den proběhl v klidu. Někteří se nové datum nedozvěděli, někdo se nemohl uvolnit ze zaměstnání, jiní již měli strach. Cínová rakev s ostatky tatínka byla tedy za zvuků hymny, kterou zahrála hudba slánské posádky, spuštěna do rodinné hrobky v Lidicích.“
„Když táta jim odevzdával statek se všim všudy, všecko bylo nový, v perfektním stavu. Všechno jim sepsal, oni mu to podepsali. V jakým šíleným stavu jsme to dostávali zpátky, to si vůbec nedovede nikdo představit. Odevzdal jim to, jako když se ho to netýká. Ale když odváželi koně z konírny,, tak se mu poprvé a naposled viděla, jak mu tekly takhle slzy. Poněvadž ti koně cítili – oni se jich báli všichni, těch koní, to byli teplokrevníci, takže prostě jedině na jatka, všecko to šlo, všichni ti koně šli na jatka. Táta to viděl a oni ti koně to cítili taky. Takže takhle jsem ho poprvé a naposled jsem ho takhle viděla, jak mu takhle slzy, loučily. koně a von. A takže to jsem chtěla říct, jenom jak to bylo předávání předávání toho statku. “
„Tátovi přišlo, že musí odevzdat statek se vším všudy a my se musíme vystěhovat do tří dnů. Přijeli nějací, naložili to a k babičce nás vystěhovali. Tam jsme byli asi půl nebo třičtvrtě roku a pod záminkou, že bychom tam dělali nějaké levárny na tom statku, takže musíme jít i z toho vejminku pryč. No a šli jsme do hospody, která byla pět roků neobydlená a hygieniky uznaná za obývání neschopnou. Jednoduchý vokna, tam byly, nepřiléhaly, byly tam fuky takovýhle. Potom nám řekli, no tak buď se vystěhujete sem a nebo do Blahotic, kde už je jedna rodina, asi osmdesát čtverečních metrů, tak ta bude v jednom koutě a vy budete v druhém koutě. No, tak se rozhodli, že teda radši budou v té hospodě.“
„Počátkem června 1942 přijel do areálu statku čp. 1 v Otrubech vůz s ozbrojenými německými vojáky a zastavil uprostřed dvora. Z kabiny nákladního auta vystoupil důstojník – nevím jaké hodnosti – a stroze se cosi ptal mého otce, který tehdy zastával funkci starosty. Po několika minutách nejasného dorozumívání poslal tatínek pro svoji tchyni, moji babičku Boženu Durasovou, která studovala koncem 19. století několik let v Německu, a tak dobrou němčinou vysvětlila, že v místě, kam přijeli, není žádný Horákův statek, který hledají, a Lidice u Otrub nejsou těmi Lidicemi u Kladna, kam mířili. Důstojník si však ještě nechal na obecním úřadě v doprovodu tatínka a pana Františka Hušáka, který kartotéku místních obyvatel vedl, seznam obyvatel předložit a překontroloval jej s velkou pečlivostí. Když se důstojník přesvědčil, že v seznamu místních obyvatel se jméno Horák nevyskytuje, poděkoval, nastoupil k řidiči a odjel. Nikdo netušil, že tito vojáci se budou podílet na hrůzách, které se udály v Lidicích u Buštěhradu.“
„Moje rané vzpomínky spadají do období druhé světové války, kdy se život naší rodiny změnil. Otec v době protektorátu zastával funkci starosty a od března 1939 byl jmenován okresním vedoucím Národního souručenství pro Slánsko. Pamatuji se, jak se otec dozvěděl, že u nás bude, tehdy první, prohlídka. Přišel ze Slaného (auto bylo celou válku na špalkách – benzin byl pro válečné účely) a rozčileně mamince něco tiše vyprávěl. Odpoledne dala maminka děvčeti, co u nás pomáhalo v domácnosti a u drobného zvířectva, volno. Přinesla z drůbežníku přidávačky (velké proutěné koše) a v knihovně vybírala knihy. Měla oči plné slz. Nemohla jsem pochopit, proč knihy vyhazuje, vždyť mě ona sama učila, že si mám knih vážit. Bála jsem se jí zeptat, protože i na mne padla tíseň. Tiše jsem maminku pozorovala. Po určité době se na mne maminka zkoumavě zadívala, přistoupila ke mně, pomalu a důrazně řekla: „Nesmíš nikomu vyprávět, co teď dělám, bude to naše velké tajemství.“ Potom asi tři noci s tatínkem pálili knihy v kotli ústředního topení. Slyšela jsem, když se z kotelny vraceli. Tyto noční akce dokončili včas, protože v krátké době následovaly důkladné prohlídky celého statku, kdy se zjišťovalo, zda tu nejsou zbraně, ukrytí zajatci či parašutisté nebo zakázaná literatura v knihovně. Tyto prohlídky probíhaly až do konce války, stejně jako kontroly zásob obilí a dobytka. Takové kontroly probíhaly téměř na všech zemědělských usedlostech. Když jsem později srovnávala prohlídky gestapa a komunistů, musím říci, že naši lidé je v bezohlednosti a zlovůli předčili.“
„Na podzim roku 1942, kdy Němci zavírali a popravovali spousty nevinných lidí jako odplatu za atentát na protektora, bylo odesláno anonymní udání, že maminka Jarmila Hořejší je židovského původu. V listopadu téhož roku přijeli do Otrub příslušníci kladenského gestapa, kteří ji zatkli a odvezli na Kladno. Pamatuji se, jaká hrůza a zoufalství se mě jako sedmileté holčičky zmocnilo. Věděla jsem z vyprávění o utrpení a popravách. Utíkala jsem k rodičům do pokoje a začala se překotně modlit ke svatému obrázku nad postelí, aby se mi maminka v pořádku vrátila. Potom jsem pokračovala modlitbičkou „Andělíčku, můj strážníčku…“ Mezitím babička s tatínkem pohotově jednali a odjeli na Kladno. Tatínek později vyprávěl, jak po příjezdu na služebnu gestapa babička rezolutně požadovala, aby jí zavolali velitele. Odmítala hovořit s kýmkoli jiným. V rozhovoru s velitelem pak naprosto strhala anonymní udání a podivovala se nad tím, že si vše předem nevyšetřili. Otec měl z průběhu rozhovoru obapolný dojem, neboť německy příliš neuměl, a místy začínal mít obavu, že pojede domů sám. Zvláště, když velitel na babičku zvýšil hlas a babička mu však odpověděla s ještě větší razancí. Když však velitel ke konci babičce zasalutoval, viděl tatínek, že je vše na dobré cestě. A tak se naší babičce podařilo maminku zachránit díky dobré znalosti německého jazyka a především odvaze, kterou projevila v pravou chvíli. (Následně jsme museli doložit rodokmen, že maminka nemá židovské předky.)“
Květuše Thekla Bartoníčková, roz. Hořejší, se narodila 14. února 1935 ve Vinařicích u Kladna jako prostřední ze tří dětí Jarmile a Františku Hořejším. Dětství prožila na velkém rodinném statku v Otrubech u Slaného. Její otec byl členem agrární strany, za války působil jako starosta obce. Rodina byla v době protektorátu vystavena častým domovním prohlídkám. V roce 1949 byl statek zestátněn a začleněn pod Státní statek Zlonice. Rodina se musela vystěhovat do vybydlené hospody ve stejné obci a otec musel vykonávat dělnická povolání. V roce 1952 povolali tehdy již čtyřiapadesátiletého Františka Hořejšího ke službě u Pomocných technických praporů, kde roku 1953 zahynul při dopravní nehodě. Květuše vystudovala střední zdravotní školu v Kladně a v Praze, neúspěšně se pokoušela dostat na studium lékařské fakulty. Jako zdravotní sestra pracovala v Lounech a Praze. Provdala se za Josefa Bartoníčka a narodili se jim dva synové. V roce 1992 získala statek zpátky v restitucích a začala znovu soukromě hospodařit.
Fotografie při prezentaci sborníku "1939-1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků" ve Vlasivědném muzeu ve Slaném při oslavách 65. výročí konce 2. sv. války
Fotografie při prezentaci sborníku "1939-1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků" ve Vlasivědném muzeu ve Slaném při oslavách 65. výročí konce 2. sv. války
