"Psal jsem, publikoval jsem hodně v emigrantských časopisech, a dokonce asi pro tři nebo čtyři známé emigrantské časopisy – Reportéra, to tehdy dělal Škutina. Pak jsem se dostal do redakční rady časopisu Západ, který dělal Škvorecký se Zdenou. Takže tam jsem psal, šéfredaktor byl Miloš Šuchma, dobrý organizátor, ale psát neuměl. A ta redakční rada byla z lidí, kteří emigrovali, odešli do exilu. A byli to umělci, byli to režiséři, byli to výtvarníci, dokonce tam seděl nějakou dobu i brácha Uhdeho. A ten časopis – Západ se jmenoval – získal dost velkou popularitu, rád jsem tam psal. Víceméně to dělalo nakladatelství '68 Publishers a formálně tomu šéfovala Zdena Škvorecká Salivarová. Redakční rada se scházela až dvakrát měsíčně, byl to měsíčník, a my jsme si určovali téma podle toho, co se právě hodilo. Měli jsme obrovské množství příspěvků, povídek a tak dále z různých částí světa. Ten časopis chodil asi do 70 států. Měli jsme tiskárnu, tehdy to bylo ještě dost primitivní, žádné počítače, žádné xeroxy nebyly, ale ten materiál papírový byl velmi kvalitní. Časopis byl opravdu velice profesionální, jinak bychom se to styděli dát ven."
"A v Moskvě, když 21. srpna [1968] spím v posteli, najednou si ke mně sedla děžurná v tom bílém klobouku. Tlustá dáma, která byla v bílém plášti, pustila rozhlas po drátě. Vzbudila mě, měla slzy v očích a kapesník v ruce. Rozhlas hlásil, že Čechoslovakija byla okupovaná. 'Sovětskaja armija vstupila na těritoriju Čechoslovakii.' A takže to byl úžasný zážitek. Byl jsem tam ještě s kolegou a šli jsme podávat stížnost proti okupaci. A nedostali jsme se nikam, jenom na Komsomol, tam jsme tu stížnost podali písemně. Další den nás vyhodili z hotelu a místo letadlem, které jsme měli zaplacené, nás posadili do vagonu a až do Čierne pri Čope s námi jel jeden voják ruský, v uniformě se samopalem. A bez něho už jsme překročili hranice."
"Měli jsme dokonce služku, která se mnou chodila na procházky na Dunajské nábřeží, kam chodil strašně rád prezident Tiso s několika novináři za zády. A jelikož jsem byl modrooký a blonďatý, tak mě uchvátil do náručí, nechal se fotografovat se mnou. Druhý den jsem byl v novinách, na první straně – byl to Slovák, už si nepamatuji, jak se jmenoval, ale myslím, že jenom Slovák, deník. A v té době přestaly mluvit s mojí mámou všechny kamarádky z Moravy. Kvůli té fotce, že sedím dědkovi Tisovi v náručí."
Arnošt Wagner se narodil 18. srpna 1938 v Bratislavě českým rodičům Olze a Arnoštu Wagnerovým. Tzv. jedenáctiletku několikrát měnil, studoval i se slovenským spisovatelem Rudolfem Slobodou. Jeho strýc Ivan Horváth pracoval jako velvyslanec OSN a v 50. letech byli on i jeho rodina vězněni. Studia vysoké školy pamětník nedokončil, oženil se a přestěhoval se do Brna, kde mj. šéfoval brněnskému jazzovému klubu Ornis a psal pro různá periodika. Invazi vojsk Varšavské smlouvy strávil v Moskvě, na začátku roku 1969 emigroval do Kanady za manželkou a dětmi. V Kanadě se živil jako čistič koberců a psal pro různá exilová a emigrantská periodika, např. časopis Západ, v místní televizi se podílel na vysílání Československého kaleidoskopu. S jeho druhou manželkou jej seznámil dlouholetý kamarád Karel Kryl, se kterým prožil i dny sametové revoluce v Československu. Do České republiky se natrvalo vrátil v roce 1994, pracoval jako redaktor deníku Rovnost i v Českém rozhlase Brno, byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Kvůli kariéře své manželky, která byla soudkyní, svého psaní zanechal a doprovázel ji na zahraničních cestách.
Arnošt Wagner zemřel ve věku 83 let v Brně 23. dubna 2022.
Jmenování Elišky Wagnerové soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu.
Zleva v první řadě: Petr Pithart, Arnošt Wagner, Eliška Wagnerová, Václav Havel, 2002
Jmenování Elišky Wagnerové soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu.
Zleva v první řadě: Petr Pithart, Arnošt Wagner, Eliška Wagnerová, Václav Havel, 2002
